Noviny IR č. 3/2026: K úmrtí Františka Škroupa (Jan H.)

František Škroup zemřel 7. února 1862 ve věku 60 let v Rotterdamu v Nizozemsku, což limituje pátrání po okolnostech jeho smrti a dostupnost archivních materiálů, z nichž minimálně část se nachází v zahraničí a není přístupná. Při výzkumu tak musíme opět primárně vycházet z dobových zpravodajských pramenů, které ovšem informace o Škroupově úmrtí popisují až zprostředkovaně.

Okolnosti Škroupovy smrti jsou nicméně extenzivně zkompletovány v životopisném díle z roku 1941 „František Škroup“ od autora Josefa Plavce (8. 3. 1905 – 29. 6. 1979), významného muzikologa, filozofa a biografa, mimo jiné autora dalších biografií významných českých hudebních osobností. Plavec věnoval Škroupovi i další dílo „Kdo je František Škroup“ z roku 1946. Obě díla popisují okolnosti Škroupovy smrti, přičemž dílo z roku 1941 je v popisu výrazně detailnější a bude mu tedy věnován delší prostor. Ačkoliv je dílo psáno v době Protektorátu Čechy a Morava, jeho závěry nejsou oproti roku 1946 příliš odlišné. Verze z roku 1946 je pouze výrazně kratší a bodovější.

Co se týče dobových pramenů, Škroupovu smrt popisuje z přímých dobových pramenů časopis Lumír, a to již v čísle z 13. 2. 1862, tedy vyšlém šest dní po Škroupově úmrtí. Z textu však můžeme vidět, že se informace o jeho skonu k pisatelům dostaly jen v omezené podobě. Text je poměrně krátkého rozsahu (dvě strany A5) a obsahuje některé faktické nepřesnosti. Zásadní je nepřesnost ohledně doby Škroupova úmrtí – dle modernějších pramenů a institucí, je Škroupovo datum úmrtí odhadováno na 7. února 1862, přičemž časopis Lumír jako dobu úmrtí uvádí 5. února. Okolnosti faktického úmrtí v něm rovněž popsány detailněji nejsou, stejně jako podoba pohřbu. Většina textu je tvořena Škroupovou biografií a soupisem jeho děl. K samotné smrti je v Lumíru pouze uvedeno, že proběhla v Rotterdamu. Z důvodů popsaných dále je navíc nutné Lumír považovat za nepříliš spolehlivý zdroj, neboť byl František Škroup v českém tisku v době svojí smrti vnímán mimořádně negativně a v novinách bylo o jeho skonu pouze minimum informací.

Existenční problémy na sklonku života

 V díle Josefa Plavce „František Škroup“ z roku 1941 jsou naopak okolnosti Škroupovy smrti popsány extenzivně. Plavec při svém výzkumu vycházel zejména z dochovaných tehdejších archiválií, korespondence, ale také komunikace se Škroupovou pravnučkou, H. Peterkovou. Díky tomuto výzkumu víme, že měl František Škroup, podobně jako Josef Kajetán Tyl, na sklonku svého života finanční a existenční problémy, které vystřídaly období bohatství a dostatku, které zažíval díky úspěchu svých děl. Na rozdíl o J. K. Tyla je pouze zažíval o přibližně deset let později. Víme, že Škroup finančně strádal poté, co propadla licence většiny jeho skladeb, a že způsobil jakési organizační konflikty v rámci dirigování, na základě čehož byl propuštěn ze Stavovského divadla, kde byl do té doby vydržován německou buržoazií. Dle Plavce byl navíc dlouhodobě terčem velmi přísné kritiky v novinách, která jej zesměšňovala, a to primárně z nacionalistických pozic, neboť Škroup byl dlouhodobě zaměstnán právě Němci, pro které zpracovával díla německých autorů, zejména Wagnera. Vytýkáno je Škroupovi mnohé, obvykle posměšně a útočně. A v profesních kruzích je Škroup postupně nahrazován jinými, mladšími autory. Škroupa se zřejmě zastávali pouze jeho přátelé František Ulm a Emanuel Meliš. Kritika byla údajně tak přísná, že se Škroup kompletně stáhl z veřejného života a byl propuštěn. Kombinací těchto faktorů vznikly jeho finanční i další problémy. Škroup se poté na čas uchyluje do soukromí v Chrudimi, kde se věnuje snaze uživit svou rodinu a s nikým se příliš nestýká.

Jablko nepadá daleko od stromu

Škroupovy děti byly hudebně nadány. Z dobových pramenů se zdá, že byl Škroup jako otec poměrně nadstandardně přísný. Víme, že Škroupovy děti nesměly přicházet několik let do styku s jinými dospělými, zřejmě aby se nezkazily. Nejstarší syn Oldřich byl všestranným virtuosem, Škroup mu však z finančních důvodů nakonec kariéru profesionálního hudebníka zakázal a poslal jej na reálku. Tím ovšem vznikly mezi ním a synem konflikty – syn se nadále věnoval hudbě, sám si platil vzdělání a následně veřejně vystupoval. Konflikt s otcem byl nicméně tak velký, že byl Oldřich později poslán na výchovu ke Škroupově sestře Kateřině. Mladší dcera Gabriela byla rovněž hudebně nadaná pianistka a s otcem vystupovala na jednom koncertě v Chrudimi. Mladší syn Alfréd byl houslistou, nicméně i jeho kariéra byla otcem předčasně utnuta. Jak píše Plavec, finanční bída Škroupových byla zřejmě tak velká, že Škroup prodal Alfrédovy housle a nástroje a lhal v dopisech přátelům, že jeho syn Alfréd na nic neumí hrát a hudební kariéru pro něj neplánuje. 

Krátce poté nejstarší syn Oldřich, kterého Škroup poslal k sestře, umírá nečekaně v roce 1859 na tyfus. Jeho rodiče se dle vzpomínek pamětníků, které Plavec shromáždil, o smrti chlapce dozvěděli, ovšem na jeho pohřeb vyrazila pouze matka, která nedokázala dorazit na místo dříve, než byl pohřben, a viděla pouze ukládání do do hrobu. Oldřich byl pohřben v Humpolci ve velmi prostém hrobu s německým nápisem Udalrich Skraup a podle Plavce byl v roce 1920 tak těžce vandalizován a opuštěn, že ohledně toho vzniklo pobouření a hrob byl restaurován místním vlastivědným spolkem.

Všechno spělo k odjezdu

Smrt syna Oldřicha Škroupovi způsobila znatelné psychické problémy a jeho ekonomická krize se prohloubila. Víme, že se nakonec rozhodl opět vydělávat hudbou, ale domníval se, že jej v Čechách již nikdo nezaměstná. Chtěl tedy hledat štěstí v cizině, což dle vzpomínek pamětníků opět prohloubilo jeho deprese a Čechy odmítal opustit. Z finančních důvodů však nakonec využil nabídky působit právě v Rotterdamu. Tuto nabídku mu učinili „Rotterdamští velkoobchodníci“, kteří v tomto městě zrovna zřizovali operu a Škroup ji měl organizovat. Smlouva byla učiněna na pouhý rok, ale Škroup se toho rozhodl využít, přičemž se domníval, že dočasnost této cesty bude benefiční a bude se moci vrátit do vlasti. Své naděje upínal k českému Prozatímnímu divadlu v Praze, které se mělo v roce 1862 otevřít, a jak doufal, nabídnout mu práci.

Rozloučení se Škroupem bylo v Praze překvapivě slavnou událostí. Škroup napsal každému ze svých dětí nápěv písně „Kde domov můj“ na zvláštní list, aby si tuto jeho nejslavnější píseň zapamatovali. Podobné listy věnoval i svým věrným přátelům. Dle vzpomínek pamětníků měl přitom v žertu říci, že je dostávají proto, aby mohli píseň zazpívat na jeho pohřbu, kdyby zapomněli text.

Rodinu tedy zanechal v Praze a během loučení byl doprovázen svými studenty, kteří pod vedením Adolfa Čecha skladatele překvapili. Následně se zastavil ve společnosti „U Primasů“, kde mu byla zazpívána německá píseň na rozloučenou, určená pouze pro tuto příležitost. Její autor není znám. Zajímavostí je, že se tato německá společnost v německé básni snaží ocenit autora české národní hymny, zatímco českou společností je jeho odchod spíše přehlížen.

Nizozemské angažmá

Cesta do Rotterdamu trvala Škroupovi několik dní, ale proběhla bez potíží. Podobně bezproblémové bylo i jeho seznamování s nizozemským prostředím a zdejší uměleckou společností. Škroup byl zřejmě zdejší společností oslněn a pohyboval se převážně v prostředí německých emigrantů. Opět tvořil a pracoval a jeho stav se zlepšil. V dopisech píše, že je po dlouhé době „opravdu šťasten“ a že se cítí místní společností velmi uznáván a respektován. Zajímavostí je, že měl být spokojen zejména s tím, že se jeho jméno na každé ceduli píše velkými písmeny, což v komunikaci s rodinou explicitně zdůraznil jako odlišnost oproti Praze.

Není tedy překvapením, že se výlet původně na jeden rok výrazně prodloužil a Škroup se v Nizozemsku zdržel. Nakonec ale převládl stesk po rodině, a tak se snažil nashromáždit co nejvíce peněz, aby se mohl vrátit k rodině zpět do Čech. O tom ale neinformoval zcela a dobře své nizozemské kolegy, kteří s ním uzavírali další smlouvy. Škroup tedy spekuloval, že by naopak k sobě povolal syna Alfréda, který by s ním v Rotterdamu mohl vystupovat. Škroup tak pracoval dál. Býval by se rád vrátil zpět do vlasti, ale byl příliš zaneprázdněn a trpěl stresem. Jen v únoru 1861 měl naplánováno vedení čtyř různých oper. Jeho byt byl vyplaven v průběhu téhož roku povodní. Mezitím se dozvěděl, že v Čechách opět hrají jeho operu Dráteník, že nebyla přijata dobře, a že v Pražských novinách vyšel zesměšňující článek, ve kterém o něm jeho kritik píše, že je již dávno zapomenutý a přežitý, a vyvolává polemiku, proč Škroupa ještě někdo hraje.

Na skok domů

Nakonec se do Čech v roce 1861 přece jen vrátil, aby alespoň navštívil rodinu, ale k jeho smůle onemocněl silným „zánětem pohrudnice“. Naštěstí se mu dostalo ubytování v Břevnovském klášteře, kde o něj bylo příkladně pečováno. Jeho choroba se však přesto zhoršila a navzdory tomu se Škroup rozhodl opustit Prahu – z důvodů ne zcela jasných, ale zřejmě souvisejících se snahou dostát závazkům plynoucích ze smluv, které dříve uzavřel. Údajně šlo dle vzpomínek pamětníků o mimořádně tragickou a smutnou událost – Škroup se i přes naléhání své rodiny rozhodl odjet zpět do Nizozemí a rozloučil se s nejbližšími velmi srdceryvným způsobem ve vratech Břevnovského kláštera, jak zmiňuje v jednom ze svých dopisů. Tehdy svoji rodinu viděl naposledy.

Během cesty se mu výrazně zdravotně přitížilo a čas na přestupech trávil o samotě v hotelových pokojích, kde údajně několik dní nic nejedl a nepil. Přesto, zřejmě skutečně ve snaze dostát svým závazkům, nakonec dorazil do Rotterdamu a zde se opět pustil do práce i přes rozvoj svojí choroby, kterou skrýval.

Poslední dny

Podle Plavce ještě zvládl odehrát představení „Don Juan“, „Norma“, „Troubadour“ a „Tannhäuser“ a přes silný zánět průdušnice pracoval přibližně šest týdnů. K lékaři zřejmě nedocházel. Z jeho dopisů vyplývá, že propadl depresi a zřejmě předpokládal brzkou smrt. Bedřich Smetana, který ho v Rotterdamu navštívil, byl ve svém svědectví zděšen tím, v jak zoufalém zdravotním stavu ho zastihl. Setkání se Smetanou bylo zřejmě inspirací pro Škroupovu poslední píseň „Adé“ a zároveň nejspíš posledním šťastným momentem jeho života.

29. ledna 1862 Škroup dirigoval operu „Vodař“, kterou bylo shodou okolností otevřeno Prozatimní divadlo v Praze – to, ke kterému Škroup dříve upínal své naděje. Poté ukončil své angažmá v divadle a není jasné, jak přesně trávil následující dny. Víme, že poslal rodině zprávu, že se nachladil. Ta došla do Čech 6. února, tedy těsně před jeho smrtí. Údajně přesto dále pracoval, protože se 6. února po několika dnech odloučení pokoušel dojít do divadla. Cestou však na ulici omdlel a zůstal bezvládně ležet. Následně byl odnesen do svého bytu, kde se ještě vzpamatoval, poté znovu ztratil vědomí a přibližně v půl jedné v noci zemřel. Přítomen byl pouze syn Alfréd, který za Škroupem do Rotterdamu skutečně dorazil.

Ohlasy a pohřeb

Smrt Františka Škroupa rezonovala především v nizozemském a německém tisku, zatímco v českém tisku byla spíše přehlížená. Z českých novin se o jeho smrti zmiňuje pouze Lumír, a to velmi zběžně, a uctivěji Dalibor, vedený Škroupovým přítelem Melišem. V Nizozemsku je nicméně snaha co nejvíce oslavit Škroupovo dílo a umění a na základě toho Škroupovy nizozemští přátelé v Rotterdamské opeře uspořádali benefiční koncert pro Škroupovu rodinu. Co se týče pohřbu, byl kompletně zorganizován členy Rotterdamské opery. Pohřeb byl natolik významný, že nemohl být v Čechách přehlížen, přestože existovaly snahy o to, aby přehlížen byl. Národní listy z 17. 11. 1862 mu věnovaly dva odstavce, kde se píše, že byl pohřeb „velmi slavný“, promluvily na něm významné nizozemské osobnosti a byla prezentována jeho hudba.

Plavec při svém výzkumu zjistil, že byl Škroup přes veškeré pocty jakožto nemajetný umělec nakonec pohřben do společného hrobu, určeného pro členy Rotterdamského divadla. Rovněž se podivuje nad tím, proč byl Škroup pohřben do protestantského hrobu, ačkoli víru protestantskou nevyznával. Podle Plavce se Škroupova pohřbu pravděpodobně účastnilo velké množství lidí: průvod s rakví, doprovázenou synem Alfrédem, členy divadelního družstva, ředitelem divadla, režisérem divadla, českými krajany, orchestrem a sborem. Na hrobu neměly chybět vavřínové věnce a kytice od syna Alfréda. Vedle hrobu stály zpěvačky Rotterdamské opery, představitelky Eleonory a Markéty ze hry „Meergeuse“.

Přestože byl pohřeb doprovázen hudebním vystoupením, během pohřbu nezazněla píseň Kde domov můj, ale místo toho zazněly jiné skladby, bližší nizozemskému publiku. Zřejmě ve snaze ocenit Škroupa a přítomné české krajany, měl na konci pohřbu jeden osamělý virtuos jménem Fischer zahrát na trumpetu melodii „Czechisch Volkslied van F. Skraup“, což byl jiný název právě pro píseň Kde domov můj. Dle určitých pramenů měl pohřeb i prvky operního představení – celý ceremoniál v podobě zpěvu a tance musel být pro účastníky na jejich žádost ještě jednou opakován. Hrob byl následně odhalen „velkým transparentem v podobě sloupu, u jehož paty bylo svítícími písmeny napsáno jméno Františka Škroupa.“

Fotografie hrobu Františka Škroupa v Rotterdamu, České centrum Rotterdam, 2024

Hrob Františka Škroupa se nachází na hřbitově „Crosswijk“ v Rotterdamu. Současná podoba památníku pochází z roku 1961. Původní hrob byl součástí společného hrobu pro umělce Rotterdamského divadla. V současné podobě má hrob dvě části – sochu a desku s nápisem v češtině a v holandštině. Nápis obsahuje jméno, datum narození, a povolání – český hudební skladatel. Je rovněž vyzdviženo, že byl dirigentem Rotterdamské opery.

Text písně, kterou členové spolku „U Primasů“ věnovali Škroupovi na rozloučenou.

Fotografie Škroupova domu a jeho hrobu v Rotterdamu z roku 1941, autor Josef Plavec

Hrob Oldřicha Škroupa, syna Františka Škroupa, v obci Želiv. Nově zrekonstruován byl nejdříve v roce 1920 a následně kompletně zrenovován do této podoby v roce 1935.

Sdílet

Tweet