Noviny IR č. 3/2026: Důležité je rozeznat, co je pro půdu dobré a co nikoliv

Rozhovor s Blankou Soukupovou

Důležité je rozeznat, co je pro půdu dobré a co nikoliv. Spojení se zemí totiž vytváří vztah a náš selský rozum.

Blanka Soukupová se narodila v roce 1947 v pražské porodnici U sv. Apolináře, v letech 1962–1966 studovala na Střední zemědělské škole v Poděbradech a pracovala jako zemědělská technička až do roku 1998, kdy obnovila rodinné zemědělské hospodaření, které následně předala synovi. Zasloužila se o záchranu bývalého mlýna v soběstačné obci Kněžice, kde prožila svůj bohatý život. Rozhovor s ní pro Laboratoř myšlenek vedl Robin Čumpelík.

Jak byste popsala způsob předávání zkušeností a moudrosti z generace na generaci, potřebný pro správu hospodářství? Vzpomenete si, co jste se naučila od rodičů, případně prarodičů?
Od svých čtyř let si pamatuji chvíle, kdy jsem byla spolu s rodiči a prarodiči na pozemcích, kde se stavěly takzvané panáky – svázané hrsti posekaného obilí, opřené o sebe, aby na slunci doschly a dozrály. Teprve pak bylo obilí dovezeno domů do stodoly a v listopadu se mlátilo. Doma uskladněné obilí bylo k prodeji zájemcům a k mletí v místním mlýně na mouku. Mouka byla dodávána místnímu pekaři, ale pekl se z ní i vlastní domácí chléb. Jako děti jsme doprovázely i jiné rodiče při práci na jejich pozemcích a od dětství sledovaly jejich práci s půdou i to, jak se co pěstuje.

V malém desetihektarovém hospodářství byla generační dělba práce. Dědeček v zimě opravoval a vyráběl pařeništní okna, dělal slaměné rohože ke krytí pařeníků pro zateplení, když už tam na jaře klíčila a rostla sadba zeleniny. Mezitím dělal povřísla, kterými se pak svazovaly hrsti pokoseného obilí. Rodiče měli na starost zvířata, od nichž šla chlévská mrva do pařenišť i na pole a na zahradu. Už jako dítě jsem se vždy v sobotu podílela na úklidu dvora. V neděli ráno jsme všichni odcházeli do místního kostela na mši svatou. Odpoledne přijížděli příbuzní, nebo přicházeli sousedé na kus řeči. Vzpomínám si, že jsem jako dítě s mamkou tloukla máslo a dělala tvaroh nebo sýry. Babička byla ponejvíce v kuchyni, nebo pečovala o květinovou zahrádku a muškáty v oknech.

Inspirující v té době bylo vnímat sousedské vztahy. Sousedé si ve volných chvílích na lavičkách před domky předávali poznatky a zkušenosti ze svých hospodářství, a bylo-li třeba, pomohli si i koňským spřežením.

Vaše rodina zažila různé časy – 50. léta, 90. léta, dobu kolem roku 2021. Jak se nyní díváte na hospodaření s půdou a zejména na její vlastnictví, případně zastavěnost zemědělské půdy?
Současnou střechu nad hlavou nám začala tvořit praprababička Františka již v době 1. sv. války a dále prarodiče Emanuel a Anežka, posléze s mými rodiči Františkem a Anežkou, kteří už zažili 2. sv. válku a hrozná padesátá léta. Jako dítě jsem zažila nezapomenutelný den, kdy nám komunisté vyváděli koně a krávy ze dvora a naši na zápraží plakali. Soukromé hospodářství pohltilo Jednotné zemědělské družstvo. Rok 1989 byl pro ty, co měli zakořeněný vztah k rodné hroudě, velkou nadějí. Ta se však brzy rozplynula kvůli snaze tvořit nové velké širé lány, v České republice o průměrné výměře 130 hektarů.

Jednou jsem se pro zajímavost dívala na leteckou mapu České republiky. Když vidím, jak jsou zastavěny plochy tam, kde tu krajinu znám, a vím, jak je produktivní pro zemědělství, tak je mi z toho špatně. Nedokážu posoudit, jestli v tomto ohledu dochází k nějakému krajnímu stavu. Zároveň mi ale připadá, že je to rozsáhlé. Pozoruji to zejména, když je období sucha, co se děje plošně – popraskaná půda, kde nic neroste

Pokud vedení země nezačne používat selský rozum – a zase jsme u toho, aby si řekli „přece nebudeme prodávat vlastní chleba“ – tak se nemůže nic dobrého stát. S podobnou zodpovědností by měli k půdě přistupovat hospodáři i investoři, s půdou by se nemělo obchodovat, podobně jako se zásobami vody. Myslím, že by to chtělo více lidí, jako je například Václav Cílek, který dokáže věci pojmenovat a vysvětlit. Podobní lidé se musí dostat ke slovu a hlavně by měli být vyslyšeni. Přitom jich je v České republice hodně.

Máte přímou zkušenost s již několikátou generační výměnou a předáním hospodářství. Jaké jsou Vaše praktické zkušenosti s předáním?
V našem případě neslavné, naši situaci posuzovali až ve Štrasburku, soudilo mě Ministerstvo zemědělství. Když to projednával ESD Štrasburk, tak to skončilo v roce 2015, kdy vyrozumění znělo, že v České republice nemohou posuzovat a dělat rozdíly mezi nárokem ženy a muže jako zemědělci. Situace se tedy vrátila znovu na Ministerstvo zemědělství, kde se tím museli začít znovu zabývat. Podala jsem podnět s tím, že poškodili toho, komu jsme hospodaření předali – tedy syna. Pak jsme pochopili, že jsem sloužila jako určitý odstrašující příklad, aby si o podobnou podporu nežádali další. Většinou všichni zemědělci v okolí kroutili hlavou, že by se nechtěli do podobné situace dostat.

Začalo to tak, že Ministerstvo zemědělství zveřejnilo program Předčasného ukončení zemědělské činnosti s jejím předáním mladému zemědělci – s dotační unijní podporou mladého zemědělce. Při této generační výměně dostane odstupující senior dorovnaný důchod. V té době měla žena SHR starobní důchod zhruba sedm tisíc českých korun. Po deseti letech ze Štrasburku napsali, že je důchod velice nízký, takže může být zájem v předání a vzájemné podpoře. Celá situace vznikla tím, že při vypsání programu nedefinovali odchod zemědělkyň-matek, které vychovaly děti. Chlapi odcházejí do důchodu v jiném věku a za jiných podmínek. Ženy SHR se v tomto programu PUZČ neřešily.

V té době, kdy jsem ještě s manželem hospodařila, jsem mohla být rok ve starobním důchodu, protože jsem měla dvě děti. Mohla jsem tehdy žádat o důchod, ale nezažádala, i když mi odpověděli, že na tento „generační program“ podpory nemám nárok. Vůbec jsem nerozuměla tomu, co se děje, protože veškeré podání, doklady a to vše jsme měli v pořádku a naprosto prokazatelné. Můj syn skutečně dodnes hospodaří na předaném gruntu, ale bez podpory, kterou tehdy slibovali. Mám k těmto situacím stohy dokladů, ať se to týká Evropské unie nebo Ministerstva zemědělství i SZIF. Dodnes si pamatuju i čísla opatření, kterých se to týkalo, jakých podmínek apod. Ještě nějaký čas jsem se o problematiku dotací zajímala. Jeden student vysoké školy začal při čtení individuálních dotací upozorňovat na nesrovnalosti, které se netýkaly podpory PUZČ 260 000 Kč na rok, ale mnohem vyšších i několika milionových částek, které se tam objevovaly. Nakonec Ministerstvo zemědělství odpovědělo, že tam jsou chyby v desetinných čárkách. Dál už jsme raději nepátrali.

Jak byste popsala dnešní život na vesnici? Jaký je život zemědělce?
V Polabské nížině na Královéměstecku jsou historicky těžké černozemní půdy, kde se tradičně pěstovaly obiloviny, pícniny i okopaniny a chovala se zvířata, čímž se půdě průběžně dodávaly živiny a humus. Právě toto nížinné území má také dostatek velkokapacitních obilních skladů, které privatizovaly především korporace. S jejich přičiněním byla zavedena monokulturní rostlinná výroba v propojení na dodávky chemie i umělých hnojiv a následný výkup produkce. O hospodaření po roce 1989 se na tomto území ucházel jen malý počet soukromých zemědělců. V katastrálním území s dřívějšími 350 zemědělskými rodinami nyní podniká šest malozemědělců.

V současné době má malozemědělec na tomto území stereotyp – sklidit úrodu obilí či olejnin nebo cukrovky a poté provést podmítku a orbu s následným setím, přihnojováním dusíkem a chemickým ošetřením herbicidy, fungicidy a insekticidy. V našem katastru pominuly dřívější obecní akce, jako byly máje a dožínky. Stane se tak pouze s návratem potřebného podílu lidí na životě v kontaktu s přírodou. S tím souvisí nezbytné pozemkové úpravy a odpovídající úroveň zemědělského vzdělávání mladé generace.

Hodně se hovoří o tom, jak se špatně nakládá se zemědělskou půdou. Jak by to podle Vás mělo být správně? 
Mohu hovořit z pohledu našeho gruntu, tak jak to znám za celý život tady v Polabí. Celoživotně jsem na to zatížená generačně, protože tu byli moji předci, kteří vždy říkali, že je tu těžká půda – černozem, kde původně bylo hodně rybníků, a tak se to zde drželo hodně vlhké. Postupně se ale začaly likvidovat rybníky a oblast se vysušovala. Později přišlo takové to socialistické zemědělství, které je kamenem úrazu. Do hospodaření se zapojila těžká technika a půda byla stále více utužovaná. V současné době – tedy zejména době „agrofertní“ – je půda dopovaná chemickým dusíkem a dalšími chemickými preparáty. Podle nich se snaží zbavovat věcí, které do půdy nepatří. Vše, co tady bylo z komunistického systému – různé sklady a zázemí, je přitažlivé. Půda se těží, aby bylo všeho více a více, rychleji a rychleji, a přitom na úkor mnohého, včetně našeho zdraví i zdravé půdy.

Co udělat jinak? To není jednoduchá věc, ale je potřeba začít. Musíme se pokusit vytvořit pozitivní příklady, že to jde. Myslím, že v Kněžicích by to šlo, s vedením obce jsme o tom již několikrát rozmlouvali. Ideální by bylo začít pěstovat technické konopí. Pokud by se to zvládlo, tak by se z technického konopí využil i odpad pro místní bioplynovou stanici. Konopí přináší řadu příležitostí – dá se využít k výrobě materiálů, potravin, kosmetiky, textilu a dalších věcí. Před lety, když jsme spolu s obcí zvažovali pořízení bioplynové stanice, jsme na zájezdu v Rakousku navštívili konopnou farmu, kde nám dávali ochutnat nejrůznější produkty včetně cukroví. Zároveň jsme již před těmi více než patnácti letech probírali, co lze z technického konopí vyrábět. Vrátili jsme se do Kněžic a říkali si, že by se tady konopí hodilo. Na Moravě byla fabrika na jeho zpracování, a tak se zvažovalo, že by mohli surovinu odebírat i od nás. Nyní roste zájem investorů o konopí jako léčivou rostlinu, která má obrovský potenciál. Hodně to pak vše souvisí s přírodním vzděláváním, aby lidé pochopili všechny spojitosti. Sleduju, že se nějaké výzkumné aktivity v této oblasti vyvíjejí v Brně, kde se snaží vyzkoumat a vypočítat příležitosti. Pravdou je, že i příroda má své zákony, ve kterých je určitá matematika.

Největším vtipem ovšem je, že kořeny konopí sahají do velké hloubky, takže nepořádek z půdy vytahují do stvolů. Konopí v podstatě čistí půdu a přitom nevadí, že jde o těžkou půdu. Když půdu vyčistí, mohou se postupně vracet potravinářské obiloviny. Při pěstování technického konopí není třeba hnojit, ani ho něčím stříkat. Konopí vytvoří určité množství přírodní hmoty, která funguje jako přirozené hnojivo. Pro půdu je ozdravné, když se dává vojtěška, motýlokvěté rostliny a jetelotrávy – zejména hluboko kořenící rostliny. Nyní je ale půda většinou dopovaná chemickým dusíkem, který se vyplavuje deštěm a dostává se do vody. Vše je provázáno – půda to propouští dál do vody potoků a nakonec do Labe. Organický, přírodní dusík je vázaný v rostlinách, tak si ho z těchto rostlin vezmou jiné rostliny, když ho potřebují. Chemický dusík se vyplavuje. Proto se například na naseté obilí kupuje ledek, který se rozstřikuje po poli. Pochopitelně přijde déšť a to, co ulpělo na rostlině, vyplaví do půdy. Rostliny se k chemickému dusíku v půdě dostanou, ale určité množství jde do kanálky v půdě dál, takže se s umělými hnojivy dělá takový kolotoč. Stejné to je i s pesticidy. Jsem zemědělcem v důchodovém věku, tak tolik mezi porosty nejsem, ale syn mi občas ukáže fotografie cukrovky se srdíčkovou hnilobou, což znamená, že rostliny začínají být na toto ošetření alergické. Rostliny se brání tomu, co se s nimi dál dělá. V této době je proto jedním z dobrých východisek zasetí konopí. Na určitých dílech by se tak vyčistila zem a potom by se tam mohlo zasadit něco jiného. To by se mělo jednoznačně dostat do osevního postupu. Vznikla by tak příležitost pro místní zemědělské rodiny, aby si začaly tvořit snazší předávací vazby z otce na syna, který může rodinnou farmu snáze zvládat i při jiné činnosti a při zpracovávání konopné suroviny pro vlastní potřeby zároveň dál motivovat a učit své potomky.
 

Jak je to podle Vás se vztahem vzdělávání v oblasti zemědělství a hospodaření s půdou?
Mám pocit, že se klasické zemědělské vzdělávání kromě pár výjimek úplně rozložilo. Osobně jsem na zemědělskou školu nechtěla, ale musela jsem. Kolikrát jsem měla problémy, například když jsem nechodila na prvního máje a podobně, to mi rovnou řekli, že na vysokou školu nemohu dostat doporučení. Říkala jsem tomu poděbradská „hnojárna“. Spolužáci měli podobné rodinné osudy a byli jsme kvalitní parta. Co se týká samotného vzdělávání, důraz byl na biologii a samozřejmě na fyziku, chemii, rostlinnou a živočišnou výrobu, takže jsme dostávali informace. To dnes v zemědělském školství takřka neexistuje.

Vzdělání by mělo být znovu propojeno s praxí – jít na pozemek, mít možnost si věci hned vyzkoušet, vědět, jak vybrat brambory nebo sekat a sušit vojtěšku apod. Mladí lidé potřebují dostat dostat do povědomí, co je přesně potřeba, a získávat přímou zkušenost. Důležité je, když se člověk fyzicky podílí na půdě – hrabe v zemi – pak dokáže rozeznat, co je pro půdu dobré či nikoliv. Spojení se zemí totiž vytváří vztah k přírodě a náš selský rozum. Právě spojováním výuky mysli s poznáním fyzické práce, hmoty – půdy pak formuje naše vazby, spojitosti a vytváří selský rozum. Pamatuji si, jak jsem začala chodit ze školy, bavila se s dědečkem nebo tatínkem a dělala jsem chytrou. Otec řekl „Tak pojeď, jedeme na pole. Budeš se učit.“ Postupně jsem viděla, co mi táta předává k běžné školní výuce za rady, a právě v tom je ten pověstný selský rozum. Jindy jsem například řekla „Tady budeš orat“ a on odpověděl „Ne, tohle není doba k orání, to je moc brzo. Musíme počkat.“ Nebo jsem se zeptala „Zaoráš tuhle trávu?“ a on na to „Ne, tu ještě necháme růst.“ Ve vzdělávání je celkově potřeba větší sepětí s přírodou. Toho se bohužel moc nedostává ani v textu, ani v praxi. Moc se to neučí. I když jsem šla na zemědělskou školu z donucení, dnes to vnímám tak, že mi to bylo souzené. Kdybych neměla zkušenost ze školy a našeho rodinného dvora, tak bych uvažovala úplně jinak. Vím naprosto přesně, že bych jako novinář neměla vůli se starostou obce řešit bioplynové dílo v naší obci. Možná bych si řekla „Půjdu jinam a budu třeba prodávat. Nebo si to někde koupím.“ Teď si spíš říkám „Tady to sice udělali, ale je to blbě.“ Oni mě ale nechtějí slyšet, protože nemají pořádnou zemědělskou školu.
 

Jak by se měl selský rozum více propojit se zmiňovaným výkonem, kdy lidé chtějí více vydělávat, žít moderní život a pořizovat si věci?
Nedávno jsem viděla video, kde hovořili o zemědělství současnosti a přitom chodili po obrovských kravínech. Pozitivní na tom je, že ty krávy alespoň občas pustí ven. Samozřejmě je to těžké, ale změnit to lze. V každém oboru máme určité počty lidí – lékařů, pedagogů, zedníků… – tak to nemůže dělat celá republika. Stejně jako celá republika nemůže být plná zemědělců, ale přitom nám nesmějí chybět ti, kteří to mají „shůry dané“, že jsou pro zemědělství vhodní. V současné době je naše země hodně rozsekaná. Kdyby se mělo vracet zpět do nějaké úrovně, tak musí začít nejdříve ti, kteří k tomu mají nějak blízko, nebo cítí, že je potřeba pracovat jinak. Systém státu by musel začít fungovat podobně. Stát si musí říct „Oni chtějí něco dělat, tak musíme udělat pozemkové úpravy.“ Stát má tedy vytvořit podmínky. Poslední velká reforma pozemkových úprav byla naposledy v 18. století. Po ní se vše pouze začalo zcelovat. Udělaly se hony, zoraly se meze a vytvořily se velké širé rodné lány. Takhle se vše postupně zcelilo.
 

Jak bychom podle Vás měli postupovat, abychom přispěli k nápravě a zemědělství dostali více do rovnováhy s přírodou, regionem a lidmi?
Potřebná je pozemková úprava. V některých obcích již začíná, ale jinak zatím zcela převládá velkoplošné pěstování. Když chce někdo začít pěstovat například zmiňované konopí, tak si musí vyhledat vhodné pole tam, kde by to šlo. Například v Kněžicích určitá příprava je. Z velkých širých rodných lánů bychom měli dělat menší celky. Rozhodně je to náročný proces. Malé celky jsou v něčím vlastnictví a bohatí lidé nakupují vše malé a snaží se z toho udělat velké.
Pozemkové úpravy tudíž nebudou jednoduchá věc. Budou muset probíhat podle rozumu státu, který řekne „Ano, vy tady máte 500 hektarů v jednom kuse, ale to nemůžete mít.“ To ovšem neznamená, že nemohou existovat velké celky. Jen by jich nemělo být hodně. Zároveň by měl mít každý velký celek nějakou strukturu, která vyhovuje životnímu prostředí v daném místě. Když máte 500 hektarů, tak to znamená, že tam například někde teče nebo vzlíná voda, nebo to nemůže být vcelku, protože tam převládají různé přirozené věci. Měli by se oslovit lidé, kteří tento koncept připraví, mají na to vysokoškolské vzdělání, vědecké podklady, a ti by se měli poslechnout. Měli by definovat, jak by měl stát v tomto ohledu vypadat. Podívat se na vše jako na celek, podívat se hlavně na krajinu do výšky 200 m n. m., a na to, co všechno tato úrodná půda potřebuje. Například tady u nás je skutečně těžká černozemní půda, když pojedete kousek k Poděbradům, tak tam jsou písečné půdy, když jedete na druhou stranu a blížíte se k Podkrkonoší, vidíte půdu červenou železitou, která potřebuje zase jiný přístup a správné kombinace k pěstování. V těchto souvislostech je nejlepší, aby se odborníci podívali na dřívější mapy z 18. století, jak to vypadalo – kde bylo pole, kde voda, kde byl les. Je třeba znovu zapojit selský rozum a čerpat ze zkušeností našich předků. Odborníci by měli navrhnout, v jakém okrese je jaká zem, a následně zvážit a doporučit pozemkové úpravy. Těm by se měl potom podřídit i vlastník toho 500hektarového pozemku, který si myslí, že musí mít řepku, musí stříkat apod.
 

Jak by měl stát podporovat nové zemědělství, které je postavené na udržitelnosti a zodpovědnosti k prostředí, lidem a celkově krajině? Jak podporovat ty odvážné, kteří chtějí dělat v menších celcích?
Jako Česká republika se všemi problémy, které máme, vůbec nehledíme na to, že má Evropská unie v jednotlivých státech spočítané průměrné hektary hospodaření. Průměrem všech států Evropské unie je 19 hektarů výměry největších celků, ale Česká republika má průměrné celky hospodaření 133 hektarů na jednoho zemědělce. Proč nehledíme na jiné státy, jak to dělají? Myslím, že bychom měli vycházet z čísel, kde lze najít motivaci k podpoře těch malých. Vše se týká nároků na slavné dotace. Určitě bychom měli hledat novou logiku podpor, abychom dávali podporu menším. Případně udělat omezení, kdo o dotace žádat smí. Vytvořit jakýsi dotační strop, který se bude týkat výměry – například do 30–50 hektarů dostanete dotaci. Procenta dotací pak mohou být různě odstupňována podle výměry, přidané hodnoty plodiny, lokálního aspektu nebo výpočtu udržitelnosti. Podobným způsobem omezit dotování, dokud se bude dotovat.

Kdyby se měl dělat pořádek, podpořit zájem lidí, kteří se zemědělství chtějí věnovat, tak bychom měli postupovat podobným způsobem. Bez těchto kroků žádná změna v zemědělském průmyslu nebude. Skutečně je potřeba podívat se hodnotově, legislativně i zcela prakticky na hospodaření v některých jiných zemích Evropské unie.
 

Jak vidíte hodnoty a potenciál naší země? Hovoříme hodně o zemědělství, ale tradici máme ve strojírenství, automobilovém průmyslu, a také ve vědě či vzdělávání. Jak vidíte republiku za dalších několik desítek let?
Musím říct, že i když jsem z postkomunistického období dost skeptik, tak si stejně myslím, že tady jsou neuvěřitelně schopní lidé – mladí lidé, kteří budou schopni ty otěže převzít a budou schopni si uvědomit, v čem je kámen úrazu. Myslím, že má naše země v tomhle naději. To si skutečně myslím. Otázkou je, do jaké míry se podaří rozšířit přírodní školství. Po všech těch zkušenostech mám zato, že je přírodní vzdělávání to, na čem skutečně záleží. Na dětech teď bude ještě více záležet budoucnost. O tom hovořím také se svými vnučkami. Říkám jim „Karinko, vzdělávání je důležité.“ Brání se a stěžuje si na matematiku, fyziku nebo chemii. Odpovídám jí „To neřeš, já jsem taky chemii suprově neuměla, fyziku taky ne a nejsem ani velký matematik… Ale ty máš na to, aby sis hlavně spočítala, co je pro tebe prospěšné a co například ne, a to stačí.“ Takhle otevřeně s nimi o tom hovořím, aby začaly nad věcmi uvažovat více z praktického pohledu. Více nad věcmi přemýšlet. Druhá vnučka Gábinka je hodně praktik, tak jí vysvětluju celkový význam vzdělávání. Potřebovali bychom vzdělávací centra, kde by se vše dalo ukázat v praxi – zemědělství, potravinářství, energetiku, odpadářství, ekonomiku a další.

Dnes je doba internetu, což je dobrá služba, ale zároveň se tam dočtete všechno možné, co vůbec není pravda. Děti by tedy potřebovaly zejména názornost – vidět přírodní dění, vidět, jak věci skutečně jsou a jdou. Když pak něco uvidí na internetu, tak si rovnou řeknou „To je sice hezký, ale oni kecají. Vždyť je to ve skutečnosti jinak.“ Skutečně je to v této době nesmírně důležité. Lidé o tom začínají hovořit, ale je potřeba to podpořit. Budoucnost vidím v tom, že lidé začnou dělat konkrétní kroky. Ti, co mají peníze, je dají do něčeho smysluplného. Ti, co budou chtít věci vyzkoušet nebo vidět, tak budou mít praktickou možnost. V tom vidím budoucnost a naději. Rozhodně to není o penězích, ale spíše o duši člověka, který s něčím souzní. Ideální by bylo, aby se lidé propojovali a podpořili. Zejména ty, kteří mají duševní souznění, se musí začít více podporovat. Předávat si věci a spolupracovat. V tom vidím úžasnou příležitost pro celou zem.
 

Čím myslíte, že můžeme k tomuto procesu přispět? Často jsou i bohulibé aktivity obaleny egem, osobními zájmy, individualismem a takovým tím „jájínkovstvím“. Co udělat, aby se z toho stalo alespoň trochu více „my“ jako společenství?
Toto může nastávat až v momentě, když určitý počet lidí začne mít z něčeho menšího určité slušné živobytí. Ovšem nejen slušné živobytí, ale i slušný život – najednou se ten člověk cítí šťastný. Na tom bude hodně záležet. V minulosti byla plná vesnice domácích stavení a všude bylo po více dětech.
 

Kdybychom se podívali na vše pozitivně, jak bychom měli ideálně podporovat zemědělce, aby vše bylo v souladu s jejich hospodařením, půdou a regionálním rozvojem?
Než se stabilizuje situace v celém státě, tak je potřeba se podívat na služby, které na vesnicích chybí nebo se sotva drží. Dříve byl v naší obci doktor, zubař, holič, pekař, kuchař, a dnes tu není skoro nic, lidé musejí dojíždět a přitom populace stárne. Mělo by se přihlížet k tomu, kde to funguje, a nastavit za tímto účelem nějakou podporu. Osobně si myslím, že by se mělo jednat více o individuální podporu, kde se nemusí rozhazovat desítky miliónů, protože dnes se při přerozdělování dotací dělí na „malé, menší a ještě menší“ nebo ty veliké. Nedokáži se dost dobře vžívat do toho, proč se mnohdy takto „rozdávají“ peníze. Na otázku „Proč?“ slyším jenom „Proto.“ A já vzpomínám, jak mi babička říkala: „Peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán“ a dodávala: „Hele, hele, dej pozor….“ Takových situací dnes člověk vidí hodně.

Myslím si, že by se měly hledat cesty k jejich zhodnocování a souvislosti s místem, tématem a lokální ekonomikou, ať tou vesnickou, městskou nebo celonárodní, která vytváří nějakou hodnotu. Mělo by to směřovat k tomu, aby se lidi začali učit „za svoje, na svém“, ale k tomu musí mít od státu to základní, nejen to, co jim zbylo z toho, co jim stát vzal. Všude stojí velké a ještě větší traktory, ale to jsou miliony… Otázka je, jak by se mělo vyhodnotit, jak se bude hospodařit. Lidé si chtějí vše ulehčovat, tak se mě ptal kamarád, jakým pluhem se podle mě bude orat – jestli s ním bude lítat helikoptéra nebo drony. Říkám, tohle neřeš, nějaký pluh se na dobrou půdu vždycky najde tam, kde to bude potřeba.

citát: „Peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán.“ Blanka Soukupová

Sdílet

Tweet