Na besedě s Markétou Dočekalovou, autorkou knihy „Kde domov můj?“

Jaký byl vztah Františka a jeho syna Alfréda?

Vztah Františka Škroupa a jeho sedmnáctiletého syna Alfréda během jejich společného pobytu v Rotterdamu byl velmi hluboký, postavený na vzájemné lásce, oběti, ale i na počátečním nepochopení a společném boji s osamělostí a finanční tísní. Alfréd přijel za otcem do Rotterdamu v polovině ledna 1861.

Hlavním Františkovým motivem pro synův příjezd byl jeho nesmírný stesk po rodině. Alfréd pro něj představoval „malý kousíček domova“. Syn se však zpočátku odjezdu z Prahy bránil, protože tam měl přátele, byl platonicky zamilovaný a Františkovi vyčítal, že ho vytrhl z jeho prostředí. Společně obývali skromný byt v ulici Hang č. 31 (dobové číslo 4-17), kde Alfréd spal v hlavní místnosti, aby měl alespoň trochu soukromí. Musel tvrdě pracovat v obchodní kanceláři u pana Brycklvorsela, kde dělal překlady obchodní korespondence z francouzštiny. Později začal působit v otcově orchestru jako houslista-dobrovolník bez nároku na plat. Postupně začal Alfréd k otci hluboce vzhlížet, když viděl jeho triumfy na pódiu a to, jakou úctu požívá u nizozemského publika. František zase se slzami v očích sledoval synův talent, protože hrál jako velice dobrý houslista v jeho orchestru. V posledních týdnech Františkova života se Alfréd o nemocného otce vzorně staral – podával mu léky, bylinkové čaje a pomáhal mu při komponování. Alfréd byl u otce v noci 7. února 1862 úplně sám, když František naposledy vydechl. Jako jediný člen rodiny se také zúčastnil otcova „královského“ pohřbu v Rotterdamu.

Přestože se Alfréd v Rotterdamu cítil často cizí a opuštěný, slíbil svému otci i jeho příteli Adolfu Grimmingerovi, že na svou vlast nezapomene, bude na sobě pracovat a jednou se pokusí splnit otcovo přání, aby byl pohřben v české půdě. To se mu bohužel nikdy nepodařilo zrealizovat. O pevném a hezkém vztahu mezi otcem a synem Škroupovými svědčí i fakt, že dal Alfréd svému synovi jméno František po otci.

Kdo byl Adolf Grimminger a jak Škroupovi v cizině pomáhal?

Adolf Grimminger byl operní režisér, pěvec (tenor) a příležitostný básník, který se stal v Rotterdamu nejbližším přítelem a důvěrníkem Františka Škroupa. Škroup ho obdivoval jako „renesančního umělce“, protože kromě zpěvu a režie také studoval sochařství a psal verše. Přestože byl o generaci mladší (v době jejich setkání mu bylo 33 let), pojilo je hluboké pouto založené na vzájemných sympatiích a společné práci v opeře. Grimminger pomáhal Škroupovi v cizině v mnoha oblastech.

    • Profesionální spolupráce: V rotterdamské opeře působil jako korepetitor a režisér. Pomáhal Škroupovi s přípravou představení, zejména s hereckým vedením pěvců, a byl mu oporou při prosazování umělecké disciplíny.
    • Sociální a citová opora: Grimminger si brzy všiml Škroupovy osamělosti a drásavého stesku po rodině. Snažil se ho rozptylovat, vodil ho do společnosti a domlouval mu návštěvy u bohatých rotterdamských rodin na hudebních večírcích, aby Škroup neustále neseděl sám v hotelovém pokoji a díky pohoštění u mecenášů také ušetřil za večeře.
    • Péče o syna Alfréda: Adolf se stal mentorem i pro mladého Alfréda Škroupa. V době otcovy poslední nemoci mu byl největší oporou a pomocníkem.
    • Závěr života a posmrtná úcta: V posledních dnech Škroupova života u jeho lůžka Grimminger bděl a slíbil umírajícímu příteli, že se pokusí splnit jeho přání být jednou pohřben v české půdě. Po Škroupově smrti v únoru 1862 Grimminger zorganizoval celý pohřeb a připravil rozsáhlý benefiční koncert, jehož výtěžek 1200 zlatých významně pomohl vdově Karolině a dětem v Praze. Na pohřbu také nechal zahrát píseň Kde domov můj, jak si Škroup přál, a pronesl proslov za rodinu, protože syn Alfréd byl psychicky tak zhroucený, že toho nebyl schopen.

Proč se spekuluje o tom, že Škroupova rodina žila v závěru Františkova rotterdamského pobytu v Německu?

Spekulace o tom, že Škroupova rodina žila v Německu (a nikoliv v Praze), vycházejí především z dobových nizozemských pramenů a logických úvah při rekonstrukci jeho příběhu. Zde jsou hlavní důvody.

    • Dobová zpráva v nizozemském tisku: Hlavním impulsem pro tuto teorii je článek v listu Nieuwe Rotterdamsche Courant ze dne 8. února 1862 (den po Škroupově smrti). V tomto nekrologu bylo výslovně uvedeno, že pan Škroup se dokázal z Rotterdamu postarat o svou početnou rodinu, kterou měl v Německu.
    • Jazyková a kulturní blízkost: Škroupova manželka Karolina byla Němka. Pro ni i pro děti, které ovládaly němčinu jako svůj každodenní jazyk, by stěhování do Německa (např. blízko nizozemských hranic) bylo mnohem snazší než do cizojazyčného Rotterdamu. Děti by tam mohly bez problémů nastoupit do německých škol.
    • Geografická dostupnost: Pokud by rodina žila v Německu, například v Kolíně nad Rýnem, byla by vzdálenost od Škroupa v Rotterdamu jen asi 300 km, namísto 1 000 km do Prahy. To by umožňovalo mnohem častější setkávání.
    • Vazby v Kolíně nad Rýnem: V Kolíně měl Škroup blízkého přítele, skladatele Ferdinanda Hillera, jehož rodina by Karolině a dětem mohla poskytnout zázemí a společenské kontakty.
    • Nejasnosti v doručování dopisů: Sice se dochovaly texty některých dopisů rodině, ale bez původních obálek není u všech s jistotou jasné, zda byly doručeny do Prahy, nebo právě do Německa.
Argumenty proti a nejasnosti: I přes tyto indicie zůstává tato teorie v rovině spekulací:
    1. Městský archiv v Kolíně nad Rýnem nenašel žádné oficiální záznamy o tom, že by tam Škroupovi bydleli, i když je možné, že tam žili neoficiálně u přátel nebo v podnájmu „načerno“. (Kromě toho tento archiv před lety vyhořel a o mnoho záznamů se tak přišlo.)
    2. Zpráva v nizozemských novinách mohla být chybou novináře, který rodinu označil za „německou“ prostě proto, že s nimi Škroup mluvil německy, nebo kvůli Karolininu původu.
    3. Většina českých zdrojů a biografií (včetně Josefa Plavce) uvádí, že rodina v té době stále pobývala v Praze.

Kdo další kromě Adolfa Grimmingera Škroupovi v cizině finančně pomáhal?

Kromě Adolfa Grimmingera Škroupovi v cizině finančně či materiálně pomáhali zejména tito další lidé:

    • Van Baalen: Předseda divadelního družstva, který Škroupa často hostil na luxusních hostinách, čímž mu pomáhal šetřit výdaje za stravu. Aktivně také lobboval u divadelního výboru za zvýšení Škroupova platu, ale bohužel neuspěl.
    • Van der Hoop: Významný a bohatý rotterdamský obchodník a mecenáš. V jeho domě trávil syn Alfréd čas na obědech a večeřích v době, kdy byl František Škroup pracovně mimo Rotterdam. Pro rodinu to znamenalo úlevu v nákladech na Alfrédovo živobytí.
    • Bohaté rotterdamské rodiny (např. rodiny pánů Fokemara či Counena): Škroup byl pravidelně zván na jejich domácí hudební večírky, kde byl pohoštěn večeří. Sám Škroup v dochovaných dopisech přiznal, že tyto návštěvy vyhledával i proto, aby ušetřil za jídlo a mohl posílat více peněz rodině do Prahy.
    • Willem Simon Burger a Joost van Vollenhoven: Členové divadelního výboru, kteří byli připraveni z vlastních prostředků uhradit náklady na najmutí druhého dirigenta, aby ulevili nemocnému Škroupovi, pokud by se opera ocitla ve vysokém deficitu.
    • Důležitou finanční vzpruhou byly také benefice, tedy speciální představení, z jejichž výtěžku Škroup dostával část peněz nad rámec svého běžného platu.

Kdo z českých krajanů hrál v Škroupově rotterdamském orchestru?

V rotterdamském orchestru, který František Škroup řídil, působilo mezinárodní společenství hudebníků, mezi nimiž měli čeští krajané velmi dobrou pověst. Zatímco v první sezóně jich bylo méně, pro druhou sezónu se Škroupovi podařilo angažovat početnou skupinu absolventů pražské konzervatoře. Mezi české krajany v orchestru patřili:
Josef Kainz – houslista a Škroupův blízký přítel
Fischer – trumpetista, který Škroupovi nabídl, že o Vánocích doveze dárky jeho rodině do Prahy.
Alfréd Škroup – Františkův syn, který v orchestru působil jako dobrovolník na pozici houslisty.
Alois Meliš – kontrabasista
Paulus – violista, který později v Rotterdamu vítal i Bedřicha Smetanu.
Deutsch – houslista
Bratři Hřímalí – houslisté (konkrétně je v kvartetu zmiňován jeden z nich na pozici 2. houslí).
Nemanský – hornista
Vítovský – hornista
Popper – violoncellista

Bedřich Smetana ve svých dopisech z roku 1861 uvádí, že vedle Pauluse bylo v orchestru dalších devět Čechů, vesměs mladých lidí z pražské konzervatoře, kteří si mu stěžovali na drsné životní podmínky v Nizozemsku. Kromě hudebníků v orchestru působili ve Škroupově rotterdamské operní společnosti také čeští pěvci, například basista M. Hrubý a altistka Güntherová.

Jak vnímala Škroupův odjezd do Nizozemska jeho manželka Karolina?

Manželka Františka Škroupa, Karolina Škroupová (rozená Kleinwächterová), vnímala odjezd svého muže do Nizozemska jako bolestnou, ale nevyhnutelnou oběť pro záchranu rodiny. Zatímco byl František v cizině, Karolina musela v Praze řešit neplatící nájemníky (podpronajímala jeden pokoj v jejich bytě) a neochotné dlužníky. Když na tom byl František dobře, rozpůjčoval mnoho peněz různým potřebným po celé Praze. Dochovaly se zmínky o tom, že paní Karolina obcházela po Praze dlužníky a prosila je o splacení dluhů. Většinou bohužel marně. Byla nucena šetřit i na jídle a výuce dětí, a dokonce si musela půjčit peníze od své dcery Josefiny a jejího manžela na otop během tuhé zimy. Karolina upínala veškerou naději k jaru 1862, kdy se měla celá rodina za Františkem konečně přestěhovat. František však nečekaně zemřel v únoru 1862, a tak se Karolina společného domova v Rotterdamu již nedočkala.

Co se stalo se Škroupovou rodinou po jeho smrti?

Po smrti Františka Škroupa (7. února 1862) se jeho rodina ocitla v nelehké situaci, kterou provázela jak hluboká osobní ztráta, tak finanční nejistota. Ze zdrojů vyplývá, že František Škroup zemřel v Rotterdamu bez jakéhokoli nahromaděného jmění, přestože až do posledních chvil tvrdě pracoval. Jeho vdova Karolina zůstala v Praze se třemi nezletilými dcerami a musela se spolehnout na pomoc druhých. Zatímco pražské Stavovské divadlo odmítlo uspořádat koncert ve prospěch pozůstalých, rotterdamská operní obec pod vedením Adolfa Grimmingera zorganizovala 13. února 1862 velkolepé benefiční představení, které pro rodinu vyneslo 1200 zlatých, což byl tehdejší půlroční Františkův příjem. Tato částka byla pro rodinu zásadní pomocí. Finanční sbírku a dobročinný koncert pro Škroupovu rodinu uspořádala také Vídeň. Praha paradoxně nic…

Osudy manželky a dětí

Manželka Karolina: Svého muže přežila o celých 31 let. Čelila těžkým časům, kdy musela v Praze pronajímat pokoje v bytě, aby rodinu uživila.
Syn Alfréd: Jako jediný člen rodiny byl přítomen otcovu pohřbu v Rotterdamu. Po otcově vzoru se vypracoval na uznávaného koncertního ředitele a dirigenta. Působil v mnoha evropských městech (např. Mohuč, Vratislav, Štýrský Hradec) a od roku 1884 vedl v Praze divadelní a koncertní jednatelství. Zemřel v roce 1914 ve věku 71 let.
Dcera Josefina: Přesně půl roku po Františkově smrti, 7. srpna 1862, porodila jeho první vnouče. Zemřela v roce 1923.
Dcera Božena: Hudbě se věnovala po celý život jako učitelka hry na klavír. Byla posledním ze Škroupových dětí, které zemřelo, a to 4. prosince 1928.
Nejmladší dcera Klotilda: Zemřela předčasně ve věku třinácti let.

Rodina nikdy neměla dostatek prostředků na to, aby splnila Františkovo poslední přání – nechat převézt jeho ostatky do Čech a pohřbít jej vedle jeho milovaného syna Oldřicha. Skladatel tak dodnes odpočívá v hromadném hrobě na rotterdamském hřbitově Crooswijk, kde byl teprve v roce 1961 vztyčen důstojný pomník „Česká hudba“.

Jak na zprávu o úmrtí Františka Škroupa reagovala média a novináři v Praze? Co psaly a tiskly noviny?

Reakce pražských médií a novinářů na zprávu o úmrtí Františka Škroupa (7. února 1862) byla rozporuplná a odrážela tehdejší složitou společensko-politickou situaci, kdy byl Škroup částí obrozeneckých kruhů vnímán spíše jako německý umělec, přestože oba jeho rodiče byli Češi, vyrostl v české rodině a byl veliký vlastenec.

Mnoho pražských listů k informování o Škroupově smrti přistoupilo pragmaticky a chladně – pouze přebíraly a zkracovaly nekrology z německých novin. Příkladem byly Národní listy, které 9. února otiskly zkrácenou verzi nekrologu z německého listu Bohemia (který vyšel jako první již 8. února), přičemž upravily pouze závěr.

Nejbolestněji zasáhly pozůstalou rodinu články v časopise Lumír (13. a 20. února), jejichž autorem byl pravděpodobně Škroupův dlouholetý kritik Ferdinand Břetislav Mikovec. Texty byly k zesnulému umělci velmi tvrdé: Škroupovy opery byly označeny za pouhou „kapelnickou hudbu“ (tedy technicky zvládnutou, ale postrádající vyšší tvůrčí genialitu). Mikovec psal, že Škroup vedl orchestr s „přílišnou pánovitostí a urputností“, čímž si prý získal mnoho odpůrců. Časopis vyjadřoval pochybnosti i o jeho rotterdamském triumfu – autor pouze suše konstatoval, že se podle článků v německých listech „zdá“, že v Rotterdamu byli s jeho vedením spokojeni.

Zcela odlišně reagoval politický deník Čas (vydavatel Josef Svátek), který publikoval text psaný velmi citlivým a vlasteneckým jazykem. Článek vyzdvihl, že vlast v něm ztratila „zdárného syna“, jehož největší bolestí bylo, že poslední dny života nemohl strávit v rodné zemi. Redakce si uvědomovala tragédii umělce, který musel v pokročilém věku odejít do ciziny, aby uživil rodinu.

Média také zaznamenala ostudné chování Stavovského divadla, kde Škroup věrně sloužil 30 let. Národní listy (17. února) ostře kritizovaly ředitelství divadla za to, že se zdráhalo uspořádat jakýkoliv koncert ve prospěch vdovy a sirotků, ačkoliv k tomu bylo z mnoha stran vybízeno. Deník trpce poznamenal, že „cizina jest vděčnější k mužům našim“.

Ačkoli se některé politické a novinářské špičky snažily vyvolat dojem, že je Škroup již „polozapomenutý“ umělec starých časů, reakce veřejnosti dokázala opak. Když pražský spolek Societa uspořádal 15. února smuteční slavnost v kostele u sv. Salvátora, chrám byl tak přeplněný, že davy lidí musely čekat na ulici. To potvrdilo, že u běžných Pražanů byl autor hymny stále hluboce uctíván, bez ohledu na to, co psali kritici.

V Praze se prý konala pieta za Škroupa v Břevnovském klášteře, je to pravda?

Pieta za Františka Škroupa v Břevnovském klášteře byla jedním z mála oficiálních aktů, kterými se Praha po smrti autora své hymny pokusila uctít jeho památku. Smuteční mši za zesnulého skladatele sloužil opat Jan Nepomuk Rotter. Ten měl ke Škroupovi osobní vztah, neboť mu v létě roku 1861, kdy se František potýkal s vážným zánětem pohrudnice, nabídl (při jeho návštěvě Prahy) v břevnovském klášteře bezplatný pobyt pro rekonvalescenci. Během slavnosti bylo provedeno rekviem, jehož řízení se ujal Františkův bratr, Jan Nepomuk Škroup, který v té době působil jako kapelník u sv. Víta. Na pietním aktu vystoupil sbor z Chrámu sv. Víta a studenti pražské konzervatoře. Hudební sóla byla svěřena předním pražským umělcům té doby. Přestože se oficiální politické a novinářské kruhy snažily vyvolat dojem, že je Škroup již zapomenutým autorem, účast jeho ctitelů na mši v Břevnově byla velmi hojná. Tato smuteční slavnost proběhla v úzké návaznosti na pietu uspořádanou spolkem Societa v kostele u sv. Salvátora a představovala symbolické rozloučení se skladatelem v místech, kde v Čechách trávil své poslední dny.

Jak probíhal pohřeb v Rotterdamu a co na něm zaznělo?

Pohřeb Františka Škroupa v Rotterdamu se konal v úterý 11. února 1862. Smuteční průvod s rakví vyšel z jeho posledního bydliště v ulici Hang a směřoval na rotterdamský hřbitov Crooswijk, do sekce F. Ačkoliv byla trasa dlouhá téměř čtyři kilometry a po celou dobu vytrvale pršelo a foukal silný vítr, zúčastnilo se aktu velké množství lidí, včetně mnoha dam z bohatých rotterdamských rodin. V čele průvodu kráčel jeho syn Alfréd společně s nejbližším přítelem Adolfem Grimmingerem.

Přítomni byli také nejvyšší představitelé opery, jako ředitel De Vriese či předsedové výborů Burger a Van Baalen, a také početná skupina českých krajanů a hudebníků. Rakev zdobily vavřínové věnce a Škroupova dirigentská taktovka s kyticí od syna. Zpěvačky rotterdamské opery hrob ozdobily narcisy, hyacinty a vzácnými kaméliemi přivezenými z Haarlemu. Obřad zahájil smuteční zpěv mužského sboru opery. Na závěr pak zazpíval celý divadelní sbor.

Splněno bylo Františkovo poslední přání, aby mu na pohřbu zahráli jeho nejznámější píseň; v hustém dešti ji na trubku přednesl trumpetista Fischer. Smuteční řeč přednesl předseda divadelního výboru Burger, který poděkoval zesnulému za jeho oddanou práci a jménem Alfréda poděkoval i všem zúčastněným. Promluvil také, místo zhrouceného Alfréda, nejbližší přítel Adolf Grimminger. Kvůli velkoleposti a úctě, jakou město Rotterdam svému dirigentovi prokázalo, se o obřadu v dobovém českém tisku psalo jako o „královském pohřbu“. Skladatel byl uložen do společné hrobky pro umělce, kde leží spolu s dalšími patnácti osobami.

Existují nějaké hmotné stopy po Škroupově životě v dnešním Rotterdamu?

V dnešním Rotterdamu existuje několik hmotných stop, které připomínají život a působení Františka Škroupa, ačkoliv mnohé původní stavby byly zničeny během druhé světové války. Mezi nejvýznamnější stopy patří:

Hrob na hřbitově Crooswijk: František Škroup je pohřben v hromadném hrobě určeném pro umělce a členy rotterdamské opery v sekci F. Od roku 1961 na tomto místě stojí důstojný pomník s názvem „Česká hudba“ od sochaře M. Pankráce. Na hrobě je umístěna pamětní deska s textem v češtině a nizozemštině. Při svých cestách po Holandsku se tu můžete zastavit.
Pamětní deska v muzeu: V roce 1934 byla na domě v ulici Hang 31 B (původní číslo 4-17), kde Škroup žil a zemřel, odhalena pamětní deska. Přestože byl dům při velkém bombardování města 14. května 1940 zcela zničen, deska se jako zázrakem dochovala a dnes je uložena v místním muzeu.
Lokalita v ulici Hang a kanál Steiger: Původní dům sice již nestojí, ale ulice Hang i vodní kanál Steiger existují dodnes. Přibližně v místech Škroupova posledního bydliště dnes stojí moderní bílá budova. Samotný kanál je dnes širší než v 19. století a nábřeží bylo modernizováno. Před místem, kde stávalo Františkovo bydliště, je dnes kanál pro surfaře. V knize „Kde domov můj?“ najdete fotografie a podrobnější popisky jsou také na webu knihy na adrese www.frantisek-skroup.cz. Na stejném místě najdete i připravenou procházku po stopách Františka Škroupa Rotterdamem.
Chrám svatého Vavřince (Grote of Sint-Laurenskerk): Tento kostel, na který měl Škroup výhled ze svého hotelu i bytu, byl v roce 1940 těžce poškozen, ale následně zrekonstruován. Z původních prvků, které Škroup mohl vídat, zůstala hlavní věž a historické náhrobní kameny v chrámu (s letopočty ze 17. století).
Místo původního divadla: Divadlo, ve kterém Škroup působil, se nacházelo v tehdejší ulici Coolvest (dnes Coolsingel). Dnes toto místo odpovídá přibližně prostoru náměstí Stadhuisplein s plastikou hrajících si medvíďat. Původní budova divadla byla zbourána již v roce 1884. Fotografii také najdete v knize a podrobnosti na webu knihy.

Kromě těchto míst se v nizozemských archivech (např. Stadsarchief Rotterdam) nacházejí historické dokumenty, dobové fotografie a recenze v tisku, které mapují Františkovy tehdejší triumfální úspěchy.

Sdílet

Tweet