Kritické poznámky k textu Ústavy (Jaroslav Kuba)

I. Renomovaný konstitucionalista z Harvard University, prof. Lawrence H. Tribe, ve stati ze srpna loňského roku („Pátrání v Trumpově sídle Mar a Lago ukazuje kontrolní a vyvažovací limity moci vlády v nejlepším světle“) adresuje výzvu i ústavním právníkům: „Ústava USA je založena na skepsi vůči vládě. – Lid je definitivní kontrolou a rovnováhou moci. – Každý z nás by měl uplatňovat kritické uvažování vůči všem mocem.“

II. Začnu připomínkou povolebních koalic či politických subjektů, vzniklých až na půdě Sněmovny. Položme si otázku – splnily alespoň kritérium obsažené v odstavci prvém, článku 21 Listiny, který zaručuje občanům právo podílet se na správě veřejných věcí „svobodnou volbou svých zástupců“? Dodávám, založenou na výběru programů, ztotožněných s konkrétním subjektem, a víře v jeho předvolební program a sliby. Nejedná se o rozpor s čl. 22 Listiny: „Užívání politických práv musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil“ – s fatálními důsledky a dopady na vývoj české společnosti a její perspektivy?

III. Kořeny tohoto problému hledejme již v atmosféře diskusí především z let 1990 až 1992 o pojetí reprezentativní demokracie – ovlivněné zájmem politických sil, které získaly většinu i v ČNR, razantně prosazovat deetatizaci makroekonomiky formou privatizace, v makroekonomických rozpravách prezentovaly oporu zejména v teoriích a doktrínách i ze vzdálené minulosti.

Vladimír Klokočka, který za dob mých studií vedl seminář z Dějin politických a právních učení, se jako poradce prezidenta Havla měl podílet i na oponenture Ústavy ČR. V té době připomínal i názory Williama Blackstona, myslitele z 10. století, mj. zastánce aristokratického parlamentu: například, že poslanec není zástupcem svých voličů, zájmy lidu interpretuje podle svých představ a tudíž má právo se rozcházet s představami lidu o jeho vlastních zájmech.

Nebo Viktor Knapp. Když jsem byl koncem osmdesátých let na pozvání vlády USA na dlouhodobé stáži na Columbii a utrousil, že jsem z Prahy, automaticky se jim vybavil právě on. Knapp v nadsázce hovořil o tom, že poslanec nemá být pošťákem mezi voličem a parlamentem.

IV. Jak je reglementována suverenita lidu v Ústavě ČR? Text v čl. 2, odst. 1 se jevi jako překlad čl. 20, odst. 2 německého Grundgesetz für BRD (ve volném překladu cituji): „Všechna státní moc vychází z lidu. Vykonává ji volbami a hlasováním, prostřednictvím příslušných orgánů zákonodárství, výkonné a soudní moci.“

Jenže v něm obsazené sousloví „vykonává ji volbami a hlasováním“ je v českém textu vynecháno. Vnucuje se otázka: Váže Ústava za takto zúženého rozsahu suverenity lidu zvolené orgány vůlí lidu, vyjádřenou volbou a hlasováním? Podotýkám, že článek šestý Ústavy se vágní formulací (Politická rozhodnutí vycházeji z vile většiny vyjádřené svobodným lasováním) této otázce vyhýbá.

Respekt k poměrnému rozložení politických sil a rozsahu jejich vlivu ve společnosti, jak to určila vůle lidu ve volbách, nenalézá oporu ani v odstavci prvém, článku 21 Listiny. Právo na „svobodnou volbou svých zástupců“ povolební praxe zejména v posledních více dvou desetiletích restriktivně interpretuje až degraduje na pouhou možnost jít k volbám. Neboť se neuplatňuje model menšinových vlád, znamý např. z části Skandinávie či Nového Zélandu, nebo ve Švýcarsku.

Připomínám, že klasik ústavněprávní filosofie Jean-Jacques Rousseau varoval před neomezeným přenesením vůle lidu, tohoto základu jeho suverenity, na funkcionáře úřadů státní moci. Neboť namísto vlády lidu, s lidem a pro lid se otevírá možnost nastolení „elitní demokracie“. Sice zastupitelů lidem zvolených, avšak jemu fakticky neodpovědných, dokonce s možností nesloužit všemu lidu, nýbrž jedné části na úkor ostatních.

V. Již jsem zmínil, že funkčnost poměrného zastupitelského systému je omezena až znemožněna, pokud „užívání politických práv neumožňuje a neochraňuje svobodnou soutěž politických sil“ (srov. s čl. 22 Listiny). Táži se: Týká se to stavu, kdy vítěz voleb získá o jeden hlas více, než třeba předvolební koalice tří stran, která se po volbách rozšíří o dva politické subjekty? – Aby se tím vytvořil většinový povolební mocenský blok, znemožňující menšině využít mj. mechanismus kontroly a rovnováhy v rámci dělby moci. – Jak ji předpokládá odstavec prvý, článku 72 Ústavy (Poslanecká sněmovna může vyslovit vládě nedůvěru).

VI. Položme si zásadní otázku. Nenahrává tomu sama Ústava svým čl. 22, když v odstavci prvém není zakázána kumulace funkcí poslance a člena vlády? Nepopírá tím zároveň smysl ústavní kontroly, zakotvený v jejím čl. 68, odstavci prvém (Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně)? Samozřejmě, a mohli bychom k tomu ještě dramaticky připomenout čl. XVI francouzské „Deklarace práv a svobod občana“ z roku 1789: „Společnost... ve které rozdělení moci není zavedeno, o sobě nemůže tvrdit, že má ústavu.“

Předpokládejme, že jedenáct ministrů z šestnáctičlenné vlády, kteří si ponechali poslanecký mandát, si je vědomo osobní participace na tomto s dělbou moci. I toho, že jde spíše o elitní demokracii než reprezentativní. Dokonce s komickými rysy, nebot během pokusu o nápravu v jednom z minulých funkčních období Poslanecké sněmovny někteří ministři zdůvodňovali nevůli rezignovat na poslanecký mandát tím, že pro ně znamená sociální pojistku pro případ demise vlády.

VII. Soudím, že Ústava měla již být nejenom z naznačených důvodů novelizována. Ale i proto, že provizorium nazvané „ústavní pořádek“ vzniklo, jelikož některé ústavněprávní instituty a mechanismy Ústava nereglementuje dostatečně, či je opomíjí. Bonmot, že dějiny píší vítězové, se může vztahovat i na ústavy, ale nemělo by to platit nadlouho. Ostatně text z 16. 12. 1992 historicky omezený účel již splnil jeho využitím či zneužitím. Majetková „transformace“ byla dokončena snad už před patnácti lety a její výsledky jsou petrifikovány realitou a vztahy makroekonomického systému, což v průběhu tohoto procesu zajistilo vznik společenských vrstev a tříd, jejichž existence a vzájemný sociálně ekonomický potenciál vylučuje návrat před rok 1990.

Ústavně právní rámec, který umožňuje získat a udržet moc v Parlamentu a ve vládě v rozporu s některými osobnostními a politickými právy a dělbou moci se dnes stává pro reálné nositele moci spíše přítěží. Prohlubuje rizika ignorování suverenity lidu či smysl státoobčanského vztahu, jak ho ÚS vymezil ve svém nálezu z 13. 9. 1994 (sp. zn. Pl. ÚS 9/94, publ. pod č. j. 207/1994 Sb.). Aktuální úsilí omezit i některá ze základních práv a svobod, zavedených před třiceti lety – např. právo na svobodu projevu a na informace, včetně jejich svobodného vyhledávání (čl. 17, odst. 1, 2, 3 Listiny) – může sice korelovat s momentálními důvody, avšak pokud o to usilují subjekty, které na sebe strhují moc způsobem, který není zcela ústavní a je v rozporu s některými z politických práv v Listině, nelze vyloučit, že by se jednalo o změnu, kterou nepřipouští čl. 9, odst. 2 Ústavy.

VIll. V sekretariátech dominujících politických subjektů by měli pochopit, že už nastal čas na změnu Ústavy. Aby stejně jako německý Grundgesetz für BRD, zaručující v článku prvém, odstavci druhém suverenitu „německého lidu“, Ústava garantovala suverenitu „českého lidu“. Což se ve smyslu úvodní citace prof. Lawrence H. Tribeho neobejde bez iniciativy a návrhů řešení ústavních právníků.

Shrnutí:
Ústavně právní rámec nebrání politickým subjektům získat a udržet moc v Parlamentu a ve vládě i v rozporu s některými politickými právy a dělbou moci. Prohlubuje se tím riziko ignorování suverenity lidu, či smysl voleb a státoobčanského vztahu. Nastal čas na změnu Ústavy. Nejenom, aby čl.22, odst. 1 konečně nepřipouštěl sloučení funkce poslance s funkcí ministra. Ale aby její obsah byl imanentně provázán se základními právy a došlo k nahrazení provizoria, označeného jako „ústavní pořádek".

Článek vyšel ve sborníkovém čísle časopisu Správní právo 1–2/2023, vydávaném Ministerstvem vnitra ČR. 

Sdílet

Tweet