Zamyšlení: Naslouchejme si (Jan Konfršt)

Naslouchejme si 

S blížícím se závěrem roku 2024 přibývaly předpovědi, že rok 2025 bude rokem velkých změn a třebaže z něho uběhly jen tři měsíce, našel by se, myslím, málokdo, kdo by s čistým svědomím mohl říci, že si není žádných změn vědom.

11. března 2020 vyhlásila WHO pandemii covid-19 a díky vysokému stupni globalizace jsme prožili více jak dva roky ve stavu jakéhosi bezčasí. Došlo k velkému propadu nejen po stránce ekonomické, ale především jsme prošli obdobím zvýšeného tlaku na psychiku člověka. Na jeho schopnost vyrovnat se s tím, co nazýváme nepřízní světa, aniž jsme si ochotni přiznat, že je jen odrazem našeho chování k sobě navzájem.

Se vzájemným respektem se potýkáme od nepaměti. A mám sílící pocit, že se zmíněné vyhlášení pandemie covid-19 v roce 2020 stalo zlomovým okamžikem, po němž jsme se propadli do hlubiny nevídaného NERESPEKTU. Rozpory ve společnosti v důsledku odmítání usednout k jednomu stolu a projevit tak ochotu vyslechnout názor protistrany měly za následek, že se společnost ještě více rozdělila. A lidová slovesnost slavila další úspěch. Zrodilo se slovo „antivaxer“. Vyslovované nikoli s lehkou ironií či nadsázkou, nebo dokonce s nevyslovenou výzvou k diskuzi, ale s netajenou zlobou. Prožili jsme mezidobí, kdy vyslechnout názor člověka s odlišným názorem se stalo téměř „společensky neúnosným“. V čase, v němž bylo mocensky nadefinováno, co je jediné správné, a tím i pravdivé (!) a ti, kteří se odvažovali mít odlišný názor, byli vytlačováni na okraj společnosti, byli dehonestováni. Tragicky úsměvným přitom zůstává fakt, s jakou agresivitou bylo vymáháno splnění věci – očkování – bez ohledu na jeho proklamovanou dobrovolnost. Myslím, že právě v tomto čase v nás byly pomocí uměle vyvolávaného strachu cíleně probouzeny ty temnější vlastnosti a agresivita k nim bezesporu patří. Cíleně.

Jsem totiž přesvědčen o tom, že ve skutečnosti šlo o cosi mnohem důležitějšího, vážnějšího. Že čas covidu-19 nebyl zápasem o naše zdraví, v krajním případě o záchranu života, ale bojem o naši MYSL. Zápasem o ovládnutí našeho myšlení, našich úvah o dění spojeném ať s tím, či oním.

Dokladem mých slov budiž prohlášení (začátkem března 2025 ve zprávách CNN Prima News) ministra zdravotnictví MUDr. Vlastimila Válka, že zavření škol (na dlouhé měsíce) nemělo žádný pozitivní vliv z pohledu zdraví, což doplnil svými slovy tehdejší ministr školství Ing. Robert Plaga, který řekl, že zavření škol byl akt politický, nikoli zdravotní.

Ani to nám nestačí, abychom se intenzivněji zamýšleli nad tím, jak falešnou hru s námi námi zvolení politici hráli? Minulý čas jsem v předchozí větě použil záměrně a nechávám na každém, zda je ochoten uvažovat se mnou v tomto duchu nadále i v čase přítomném.

Neposloucháme. A je-li řečeno něco, co v nás vybudí i (byť nevyslovený) pocit viny či strach, ani to slyšet nechceme. Přestáváme si naslouchat. Ochota vyslyšet odlišný pohled na věc dramaticky klesá, což téměř ilustrativně dokládají televizní debaty politiků na třaskavá témata současnosti. Prakticky jsme přerušili diplomatické styky s nám nejbližším (fyzicky i mentálně) sousedem – Slovenskou republikou. I to vypovídá o naší slabosti vyrovnat se s odlišností. Trvám na tom, že cesta unifikace myšlení a prohlašování většinového názoru na věc za PRAVDU je sebezničující, je popřením principu inteligentního života stojícího na tvořivosti, je cestou do zapomnění. Převládající zloba a agrese zasahuje do všech oblastí života.

Na počátku 19. století se v Anglii zrodila a v šedesátých letech téhož století byla i kodifikována v současnosti velmi populární hra na celém světě. Kopaná. Dnes se stejný sport nazývá fotbal, zdaleka se však nezměnil jen název. Během let se totiž na hřišti objevil nový soupeř. A těžko k překonání – peníze. A nejen díky nim došlo k výraznému posunu i terminologie s fotbalem spojené. Ta tam je rytířskost se sportovním zápolením kdysi spojená.

Hráči se proměnili v moderní gladiátory. V útočníky a obránce a kdesi mezi nimi ještě číhají záložníci. A útočník na bránu (cílem hry je přece dopravit míč do branky) nekope, ale střílí. A pakliže se mu jeho počin obzvláště vydařil, tak vyslal ránu jak z děla. Případně je ohodnocena jako mimořádný projektil. S míčem se nehraje, o míč se bojuje. Není proto divu, že to na hřišti čím dál tím častěji vypadá jako na bitevním poli. Inu, peníze, současný motor hry a rytířskost k jednomu stolu neusednou.
A diváci? Nestojí za zamyšlení, že se nepozastavujeme nad skutečností, jak do sportu, což se netýká jen fotbalu, otevřeně pronikla válečná rétorika?  Jak bez protestu souhlasíme s posunem hranic normálnosti? Mezi NORMALITOU, tak jak ji běžně chápeme, a PŘIROZENOSTÍ je však velký rozdíl!

Ale není divu. Atavistický strach ze smrti a ochota přežít i za cenu projevené agrese na úkor toho druhého bude, jak se zdá, ještě dlouho ovládat naši mysl. A zasahovat bude nadále do všech oblastí života, sport nevyjímaje. Právě v něm si výrazným způsobem ověřujeme, nakolik a jak hluboko máme v sobě zakořeněné obavy, zda dokážeme v životě obstát. Do sportu jsme zakódovali především touhu zvítězit. I proto se těší tak velké pozornosti střelectví ve všech jeho podobách, zápas, box… sporty olympijské! Což je ale normální (přirozenost záměrně nezmiňuji), že se proti sobě v ringu postaví – ženy? Dárkyně života? Navléknou si rukavice, nasadí si helmu na hlavu a…

Stále se potřebujeme průběžně ujišťovat, že máme navrch. Nad kým, či nad čím? To není podstatné, důležité je žít trvale s pocitem, že vítězství je na dosah. Nad kým, či nad čím? Ani to není důležité. A k tomuto životnímu postoji jsme cílevědomě vedeni. Prohra? S kým a v čem? I to je nedůležité. Vždy je však, a to je nám rovněž cílevědomě vštěpováno, člověka nedůstojná! A na které straně hřiště v případě sportu, či barikády na poli bitevním stojíme? To není důležité… důležité je zvítězit.

Neuvědomujeme si v plnosti, jakou hru se sebou hrajeme. Uniká nám, že vítězství, po němž toužíme, je jen podvědomou projekcí naší touhy zvítězit nad konečností svého života. A oč více se nám vidina vysněného cíle rozplývá pod rukama, o to agresivněji se chováme a volíme řešení, jejichž dopad se nám vrací jak pověstný bumerang. Stále se nám nedostává potřebné upřímnosti, abychom našli dost odvahy a po vyslovení věty A vyslovili i větu B dokládající, že kauzalitu světa nelze obejít.

Jen v plynoucím čase prokážeme, zda se z vyjádření ministra Válka a exministra Plagy stane jako již nejednou jen plácnutí do vody a nevyužitá příležitost, či naopak příležitost k hlubšímu dopovězení, jak souvisí narůstající agresivita dorůstající generace s politickým experimentem s naší důvěrou v čase minulém. Dovolím si připomenout několik vět z mého zamyšlení s názvem: Udělejme tečku za covidem z roku 2021.

Soudím, že největšího zločinu se dopouštíme na nejmladší generaci. Na dětech předškolního věku a školácích prvního stupně. Nejenže jsme je ochudili o sociální kontakt s jejich vrstevníky, nejenže je nutíme dýchat vydýchaný vzduch pod rouškou, nejenže je nutíme zakrývat si obličej v čase, kdy vzájemné odezírání mimiky tváře je rozhodující pro duševní rozvoj rodící se osobnosti, ale dopouštíme se čehosi mnohem horšího. Nutíme je vyrůstat v prostředí množícím se nařízeními a zákazy toho či onoho, v prostředí nesvobody, v prostředí prosyceném všudypřítomným strachem.

Opravdová proměna společnosti k lepšímu je podmíněna hlubokou katarzí, provázenou upřímností pohlédnout na své skutky minulé sice bez nic neřešícího pocitu svazující viny, ale s důslednou rozhodností je neopakovat. Mnohé však nasvědčuje tomu, že spíše jen nesměle našlapujeme kolem a alibisticky a vytrvale pokračujeme v tom, v čem máme dlouhodobou praxi a jde nám proto nejlépe. Ohlížíme se přes rameno po vnějším nepříteli. Za tragicky úsměvné považuji pořádání kurzů sebeobrany pro děti jako trvalé řešení potíží do budoucna. Nejenže tak dětem napovídáme, že je NORMÁLNÍ žít v obavách z napadení, ale roztáčíme kolo další varianty násilí, agrese. Řešení hledáme ve zmírnění následků. Opomíjíme zamyslet se v širších souvislostech nad příčinou současného neutěšeného stavu společnosti. Škrábeme se pravou rukou za levým uchem. Strach je motivující energií člověka po celou dobu jeho existence, v přítomnosti však dosud dřímající agresivitě v každém z nás vycházíme až příliš v ústrety.

Stojí za opětovné připomenutí, že rozetnutí bludného kruhu stále těsněji svírajícího náš myšlenkový svět spočívá v jediném. V probouzení nikoli agresivity spojené pupeční šňůrou s touhou po vítězství, ale v upřímnosti. V ohlédnutí se zpět a posouzení, nakolik se na současném neutěšeném stavu spolupodílíme. Každý z nás, každý svým dílem. A to ať aktivitou, či naopak pasivitou, nahlas nevysloveným nesouhlasem.

Je dobré najít v sobě odvahu a podívat se občas i zpět s potřebnou směsí pokory a upřímnosti. Není dobré zapomínat. Je dobré si v současném velmi vyhroceném soupeření o PRAVDU na bitevním poli připomenout slova, která v roce 1990, v čase znovu probouzejících se nadějí v ŽIVOT prožitý v míru, pronesl tehdejší generální tajemník NATO Manfred Wörner:„ … skutečnost, že jsme připraveni nerozšiřovat NATO mimo německé hranice, dává Sovětskému svazu pevnou bezpečnostní záruku.“

Čas nadějí.

Myslím, že jsme však v devadesátých letech minulého století promarnili, pokud ne historickou, tak velkou příležitost. Berlínskou zeď, symbol rozděleného světa, se nám podařilo zbourat rychle. Avšak jen tu z betonu, patřící do hmotného světa. Její zánik se mohl stát symbolem podané ruky přátelství, ale nestalo se. Namísto ní jsme začali stavět zeď jinou, budovanou ze strachu a splétat kolem sebe pavučinu z podezíravosti, materiálu mnohem pevnějšího než ocel.

Rubikon jsme nepřekročili. Uvízli jsme v myšlenkové kleci a bezpečný svět bez přítomnosti strachu zůstal i nadále mimo naši představivost. Jeho záruku(!) jsme nepřestali hledat v pomyslné převaze nad protivníkem, jen se v běhu času rozhlížíme, kdo jím právě je.

Wörnerova slova odvál čas, záruky vzaly za své, bývalí nepřátelé se stali přáteli jen na papíře a jen na krátkou chvíli. Vrchu opět nabyla podezíravost a nevíra v čistotu úmyslů „toho druhého“.

Nabízí se otázka: PROČ?

Proč byl slib nerozšiřovat NATO porušen?

A proč jsme i my sami tak toužili, aby porušen byl?,  a stali se jeho členy?

Proč, když tomu předcházely kroky napovídající, že se bezpečnostní situace v Evropě mění k lepšímu?

Proč, když po rozpadu SSSR došlo 16.7.1990 vyhlášením Deklarace suverenity k ustavení samostatného státu Ukrajina s předsevzetím „… stát se trvale neutrálním státem, který se neúčastní vojenských bloků.“ A dále k „… vytvoření ukrajinského občanství a zaručujícího občanům právo zachovat i občanství SSSR.“ To vše umocněné Budapešťským memorandem z 5.12.1994 zaručujícím Ukrajině územní celistvost po zřeknutí se vlastnictví jaderných zbraní.

Na svět, v němž se smlouvy stvrzovaly pouhým podáním ruky, můžeme už jen nostalgicky vzpomínat. Těžko ale proměníme ten současný, dokud budeme po druhém vyžadovat, aby je plnil, avšak my sami je budeme i nadále porušovat.

Otázka PROČ je vždy na místě, je však i nositelem jistého „nebezpečí“. Pokud totiž Člověk po odpovědi opravdu touží, a samozřejmě mám na mysli odpověď relevantní; pokud je rozhodnut vydat se se svojí otázkou na pouť Životem myšlenkově nepodvázaným většinovým pohledem na dění kolem sebe, vydává se současně všanc dosud nepoznané nejistotě. A navíc, vydá-li se na svou novou cestu odhodlán přijít věcem na kloub, pozná velmi rychle, že jedna otázka jen plodí druhou. A následující, a další… a odpovědi jsou zpočátku mlhavé, neb u většinově smýšlející společnosti se obtížně dopátrá jasného, objektivního pohledu na věc.

Kauza covid-19 je za námi a nepoučeni tím, jak masivnímu nátlaku na osobní integritu jsme byli vystaveni, jsme se rychle nechali ukolébat tím, že už je vše opět v pořádku a upokojeni pokračovali na cestě životem, opíraje se i nadále o slepeckou hůl. Jen kauzu covid-19 vystřídala kauza jiná – válečný konflikt. Kauza pro naši budoucnost mnohem nebezpečnější. O to je však důležitější ptát se dál. Nezůstat u první otázky Proč, pozorně naslouchat hlasu svědomí a pečlivě ho odlišovat od našeptávání ega. A dopřát svým otázkám svobodu. Jen tak se můžeme dočkat kýžených odpovědí. Aby se tak však opravdu mohlo stát, je nezbytné rozloučit se současným pohledem na věc. Zeptat se sám sebe: Je můj pohled na věc objektivní?

Vracím se k meritu věci. Najdeme v sobě odvahu a dostatek upřímnosti položit si otázku, která nám může změnit nazírání na naši přítomnost tady a teď? Jde bezesporu o bezprecedentní rozhodnutí. Současná rétorika vrcholných politiků nenapovídá, že se tak obratem stane. Jejich slova mají mnohem blíže k projevům těch, kteří v minulém století měli na svědomí vypuknutí nevídaného válečného konfliktu. O to více bychom se měli my sami zamýšlet nad pozadím konfliktu současného a nad tím, zda většinový pohled na věc má pevné základy. Zamýšlet se věcně a – bez emocí.

A což tak otevřít dialog se sebou otázkou co nejvíc provokativní: Je druhá strana skutečně agresorem? Je Rusko agresor?
Vždy zbystřím, je-li cokoli opakováno (přirozeně s naprostou suverenitou a samozřejmostí) při každé více i méně vhodné příležitosti. A souběžně s každým dalším zopakováním téhož (různými lidmi při různých příležitostech) mi na mysli vytane – stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A s čím větším důrazem je věta vyslovena, tím snadnější je pro mě si i dopovědět: O čem se mě to snaží přesvědčit? Co je v pozadí?

Před čtyřmi lety jsme z úst vrcholných politiků opakovaně slýchávali jinou větu: Očkování je bezpečné či její variantu: Vakcíny jsou bezpečné. Bez důkazu, opačný názor by smeten ze stolu s prohlášením, že jde o dezinformace. Čtyři roky uplynuly a situace se změnila. Množící se soudní spory, jejichž podstatou jsou negativní dopady očkování (úmrtí nevyjímaje) jsou dokladem, že jsme byli při informování o bezpečnosti očkování během covidu-19 cíleně a záměrně uváděni v omyl.

Ne každý však zapomněl. Ne každý se jen těšil, aby už vše bylo za námi.

MUDr. Peter Kotlár, poslanec Národní rady Slovenské republiky, zmocněnec vlády Roberta Fica, předstoupil na tiskové konferenci před novináře a oznámil, že předává příslušným úřadům (prokuratuře) potřebné podklady s důkazy o manipulaci se zdravím očkovaných občanů za účelem zahájení šetření a dopátrání se pravdy, jak to s bezpečností vakcín proti covid-19 ve skutečnosti bylo.

Jeho vystoupení spolu s dotazy novinářů trvalo hodinu. Reakce našich sdělovacích prostředků? „MUDr. Peter Kotlár předstoupil před novináře s prohlášením, v němž bez důkazů tvrdil, že očkování nebylo bezpečné.“ Pouhá jedna věta.

Přesto – blýskání na lepší časy? Možná již tím, že nebyl přímo označen za dezinformátora.

Ve spojitosti s větou Rusko je agresor to mají ti, kdo se nás o tom snaží přesvědčit jistě snazší díky našim historickým zkušenostem, co znamená žít ve sféře vlivu Ruska. To bezesporu. Přesto, nestojí za zamyšlenou, jak nápadná je podobnost mezi tím, co jsme prožívali před čtyřmi lety a teď?

Vakcíny jsou bezpečné. O tom není třeba pochybovat, nad tím není třeba se zamýšlet. Rusko je agresor. Nad tím není třeba se zamýšlet.

Bude nutné, aby opět uplynuly čtyři roky, než se začneme nad tím, co je teď „jasné“, zamýšlet v duchu věty „tak jak to vlastně bylo?“

Nevím, ale zamyslet se nad tím, jak snadno jsme ovlivnitelní, jak jsme tvárně přizpůsobiví většinovému pohledu na věc, se můžeme hned. Je dobré opakovaně pátrat po odpovědi, obzvlášť dotýká-li se čehosi tak závažného, jako je válečný konflikt.
Avšak jaká bude TVÁ reakce, Člověče, odpoví-li ti Tvé svědomí na otázku, zda se druhá strana chová agresivně: „Ano, ale … i Ty.“ Bude pro tebe odpověď překvapivou, dráždivou…, nebo inspirativní? Vybídne tě, aby ses ptal dál?

Informace, že pro uzavření příměří a následně doufejme i trvalého míru si druhá strana klade za podmínku obnovení neutrality Ukrajiny a zřeknutí se členství v NATO, byla převážnou většinou zemí EU vyhodnocena jako nepřijatelná, neb nezajišťuje vnitřní bezpečnost, obranyschopnost a suverenitu samostatného svobodného státu. Ale – nejde v zásadě jen o požadavek k návratu ke statu quo před rokem 2014? A pokud mě paměť neklame, Ukrajina nebyla před tímto datem označována v důsledku své neutrality za obětního beránka vydaného napospas nebezpečí přicházejícího zvenčí.

Potíž je v tom, že mezi politikem a státníkem často zeje hluboká propast. Že současný svět (i v tom se historie opakuje) postrádá skutečné státníky, jejichž schopnost nalézt řešení potíží v pravdě dlouhodobé, nezávislé nejen na délce jejich volebního období, ale přesahující i jejich život. A těch vždy bylo a je jako šafránu.

Inu, jak praví stará židovská moudrost: Nezáleží na tom, jak rychlého koně si na svoji pouť životem vybereš, ale jaký si stanovíš cíl.

Nabízí se další otázka: Proč suverénní stát svoji neutralitu zrušil a souběžně vyhlásil ukrajinštinu jako jediný úřední jazyk bez ohledu na to, že v důsledku dlouhodobého soužití se svým velkým sousedem na části svého území více jak 90% obyvatel mělo ruštinu za mateřský jazyk? Mohlo být toto rozhodnutí vnímáno velmi početnou menšinou jako agresivní akt?

Na cestě za odpověďmi si často házíme klacky pod nohy. V prostředí cíleně probouzených emocí, v energii emočně rozjitřené rusofobie obtížně nacházíme nezbytný klid pro potřebný nadhled umožňující rozumu logicky vyhodnotit dostupná fakta a vytvořit si nezávislý pohled na věc. Svými myšlenkami se často vzdalujeme jeden od druhého, stáváme se agresory navzájem. Stojíme na hranici propasti a skála pod nohama je již hodně zvětralá.

A otázka Krymu? V roce 2014 se ve vyhlášeném referendu (zda právoplatném z pohledu mezinárodního práva je otázkou) volby k příslušnosti k Ruské federaci přihlásila drtivá většina obyvatel a byli vyslyšeni.

Zde se nabízí paralela, která dodnes nabízí víc otázek než vyčerpávajících odpovědí. V oblasti Kosova, územní enklávě uprostřed Srbska, došlo v době etnických nepokojů na Balkáně v 90. letech minulého století v analogii k témuž. Drtivá většina obyvatel hlásících se k albánské národnosti jednostranně vyhlásila nezávislost na Srbsku. A tak se i stalo a posvěceno bylo i OSN. Nezávislost Kosova následně uznala řada států, Česko nevyjímaje. V případě Krymu je však Rusko označeno za agresora.

Jsem si vědom, že mechanické srovnání takto dvou závažných aktů má svá úskalí. Jsem si vědom, že pro plné porozumění tomu, co se na jednom či druhém území ve skutečnosti odehrálo a kolik lidského utrpení s tím bylo spojeno, nemáme dost relevantních informací. Co však přetrvává, je pachuť dvojího metru, jímž je posuzováno, co je v pořádku, co je dobré a co je na druhou stranu hodno odsouzení. Mám ale za to, že tato historická paralela je dostatečně ilustrativní, abychom byli dost obezřetní a udrželi si při posuzování každé situace nezbytný nadhled a nenechali se emočně přesvědčit o tom, že věc je přece zřejmá. Nepřítelem, agresorem nejsem já, ale přece ten druhý!

Už několik dní se mi připomíná jedna dětská písnička, či spíše odrhovačka. A přišlo mi vhodné ji na závěr, a nikoli jen na odlehčenou, připomenout.

Pes jitrničku sežral
docela maličkou
a kuchař ho za to praštil
dřevěnou paličkou.

I plakali všichni psové
a kopali mu hrob
a na desce mramorové
byl nápis těchto slov:

Pes jitrničku sežral…

A znova a dokola. Jedna sloka bez druhé ztrácí smysl. A proto znova.

Ano, motáme se v kruhu. Až příliš snadno se dokážeme zacyklit ve způsobu uvažování, snadno naskakujeme do vlaku projíždějícího kolem a opentleného reklamními plakáty s velkými barevnými nápisy lákajícími na výhody poskytované pro ty, kteří se přikloní k většinovému názoru. Pokaždé tím však ztrácíme další díl sebe samého, ochuzujeme se o další díl přátelství se svým NADJÁ. Buďme k sobě upřímní. Vždyť i jakkoli malý projev nepřátelství k sobě je jen tou či onou formou agrese.

Je dobré pěstovat přátelství se sebou. Je dobré přátelit se s druhým Člověkem, budovat pakt přátelství, pakt bezpečnosti. Ale – jsou k tomu potřeba zbraně? Projev naivity a dnes obzvlášť? Možná, není ale na místě otázka – a kdy jindy než dnes a právě JÁ… a TY? Není otázka přátelství, toho skutečného bratrství se Životem na místě právě dnes na místě víc než kdy jindy? Není již i otázkou přežití, stojíme-li nad propastí a půda se pod nohama drolí? Naivita či životní nutnost?

Společnost hrubne, agresivita není vlastností nikterak výjimečnou. Oč méně nás toto konstatování neutěšeného stavu šlechtí, o to větší by mělo být výzvou k zastavení se. Bude odpověď tvého svědomí, že i TY máš co do činění s agresivitou, výzvou i pro TEBE ČLOVĚČE, aby ses zastavil? Zastav alespoň na chvíli své rozbouřené myšlenky. Ztiš se. Podívej se na sebe zvenku a polož si otázku: „I JÁ?“

Jen na každém z nás, na TOBĚ, ČLOVĚČE, závisí, zda TVÉ MYŠLENÍ bude pro tvůj strom života zálivkou lásky, či zloby, agrese. Jsi svobodný člověk. Nikdo ti nemůže upřít možnost volby, jakou cestou půjdeš dál. Je jen na tvé upřímnosti, do jaké míry si uvědomíš, že tvá nespokojenost se stavem okolního světa je odrazem nespokojenosti s tvým osobním životem. A tím, jakým způsobem ji projevuješ navenek, jen umocňuješ chřadnutí našeho stromu společného. A kruh se tak uzavírá v neprospěch nás všech. Zloba plodí zlobu, rovný rovného si hledá. Klíč k nápravě stavu věcí držíme v rukách všichni.

Buďme k sobě upřímní, nazývejme věci pravými jmény. Přiznejme si, že se k sobě a často chováme nepřátelsky, agresivně. Nemám rád násilí, nepřátelství k Člověku je mi cizí. Svým zamyšlením proto vyzývám k tomu, abychom si víc naslouchali a jevili tak ochotu porozumět více pohnutkám chování toho druhého. Dopřáli si porozumění směřující nikoli k lacinému odpouštění činů neslučitelných s podstatou ŽIVOTA, ale zabraňujících především opustit sebe samého.

Dopřej si poznat ČLOVĚČE, jak mocnou silou je upřímnost.

Naslouchejme si. Oporou přátelství je otevřená mysl.

Jan Konfršt
27. 3. 2025