Žatec – pietní akt, dne 16. 9. 2026

Žatec – pietní akt
16. 9. 2026

K publiku: Vážené dámy, ctění mužové. Opětovně po roce, od roku 2012 dnes už po patnácté, se díky vedení města Žatec a spolku Letci - Žatec scházíme na tomto památném místě, abychom v první řadě vzdali úctu letcům severočeského regionu, kteří bojovali a mnozí z nich položili svoje mladé životy za znovunabytí svobody od německého nacistického jha. Přicházíme sem právě v této době, abychom nahlas zdůraznili, že jako úcta ke 2 500 letců ve Velké Británii a 520 letcům v Sovětském svazu byl po 2. světové válce zaveden Den československého letectva. A že jako takový je pro nás čím dál významnějším symbolem, že se rozhodně nejedná o prázdný pojem a že my jej budeme ctít, dokud nám to naše zdraví a naše životy dovolí. Bohužel, pro všechny vlády ČR od roku 1993 bez výjimky tento pojem byl a je sprostým slovem, protože byl okamžitě po rozdělení Československa oficiálně vymazán s paměti českého národa. Ani poslanecké sněmovně v současném složení nestála oficiální žádost vedení Českého svazu letectví z ledna t.r. za to, aby se aspoň zabývala navrácením data 17. září mezi Významné dny. To bylo před loňskými volbami a krátce po nich slibů!

Scházíme se také proto, abychom dali najevo našim hlasitým odpůrcům, že jsme stále tady. Jsme tady, byť se to sebevíce nelíbilo a nelíbí nejen státní moci, ale třeba i některým našim bývalým kamarádům, kteří v našem postoji možná konečně našli důvod, aby s některými z nás zpřetrhali dlouholeté přátelské vazby. Ale my takový náhled na svět nemáme. My nechceme národ rozdělovat. To je doména vládnoucích garnitur a jejich naslouchačů. To jejich představitelé potřebují odvést pozornost od toho, co se ve skutečnosti odehrává. Možná právě proto připomenu myšlenku George Orwella, cituji: „Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, pak se jedná o právo říkat tomu druhému to, co nechce slyšet“.

Samozřejmě, jsme tu hlavně a především proto, abychom k nebeskému leteckému báru všem našim předchůdcům sdělili, co se tady na zemi za poslední rok stalo a čemu jsme nuceni čelit. Že zejména letos k tomu máme patrně ten nejvážnější důvod za celou řadu let nazpět, o tom není pochyb.

K památníku: Kamarádi v leteckém řemesle, Vy víte lépe než já nebo moji současníci, že druhá světová válka nezačala až v září 1939 vpádem Wehrmachtu do Polska. Žádný takový konflikt nikdy v dějinách nezačal jen tak zbůhdarma. Vždy byl a je i dnes pečlivě připravován dlouho před reálným rozhořením válečného požáru. Druhá světová válka se stala svými důsledky zatím nejstrašnější apokalypsou v dosavadní historii lidstva. Avšak současní světoví lídři, ale i ti čeští, kteří si na jakési lídry hrají, dělají všechno proto, aby hrůza poslední války byla překonána. Vy, společně s našimi otci a matkami, jste na vlastní kůži zažívali skutečnost, že ta část scénáře 2. sv. války, která se bytostně týkala našeho národa, se začala psát zanedlouho pro vzniku samostatného Československa v roce 1918.

Národnostní složení nového státu bylo vším možným, ale rozhodně ne vyváženým multinárodním subjektem. Této skutečnosti zneužila německá nacistická propaganda k zahájení stupňujících se provokací významných menšin směrem k majoritním národům Čechů a Slováků.

Čeho byli schopni zejména od druhé poloviny třicátých let tzv. Sudetští Němci, v té době vlastně němečtí Češi, vím osobně z první ruky od mých rodičů a prarodičů. Čeho se právě toto etnikum dopouštělo vůči českým obyvatelům v pohraničí především v roce 1938 před Mnichovskou dohodou, jejíž důsledky byly posvěceny zradou rádoby spojenců Francie a Velké Británie, to je rovněž velmi přesně zdokumentováno.

Proč Vy jste po 15. březnu 1939 odešli za hranice protektorátu Böhmen und Mähren, to také velice dobře víme. My, kteří se snažíme vnímat reálné souvislosti, si toho nikdy nepřestaneme vážit.

Když jste potom za dlouho, v osmdesátých letech, chodili na návštěvu na moje žatecké vojenské letiště, ale i mnohem později, při jakémkoli našem setkání, ať na našem území nebo v zahraničí, vyprávěli jste mi podrobnosti svého angažmá v leteckých bitvách na válčištích 2. světové války. Znám Vaše uvažování. Znám Vaše životní hodnoty. Právě proto si velmi dobře umím představit Vaši případnou reakci, kdybych Vám tenkrát řekl, že se na území českého státu jednou uskuteční oficiální akce Sudetoněmeckého landsmanšaftu, která bude posvěcena českou státní mocí. A přestože by to tehdy bylo opravdu jen velmi těžko uvěřitelné, stalo se smutnou skutečností, že ve dnech 22.-25. května 2026 opravdu v Brně dochází k legálnímu Sjezdu Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband!

Tuto nebezpečnou a zákeřnou provokaci pečlivě a skrytě připravila předchozí Fialova vláda. Ironií osudu však je, že současná Babišova vláda nejen že proti tomu nedokázala razantně zakročit, ale ani se aspoň jednoznačně a zásadově nevymezila, přestože k tomu měla jasný mandát poslanecké sněmovny českého parlamentu. A navíc, na scénu se dostavil další hrdina. Ten, který si dnes hraje na prezidenta ČR, šel dokonce tak daleko, že celé této zrůdné záležitosti poskytl svou oficiální záštitu.

Přátelé moji vzácní, tak toto je typ lidí, kteří mají nehoráznou drzost tímto způsobem sprostě pošlapat Vaši památku. Tito lidé a jim podobní se nestydí chodit klást věnce při nejrůznějších výročích hlavně proto, aby mohli být vyfoceni. Ale přitom svými konkrétními činy potvrzují, že na Vašich obětech a na obětech všech statečných Čechů, Moravanů a Slováků, kteří položili životy za naši a za jejich svobodu, jim vůbec nezáleží.

Kamarádi moji, je mi doopravdy smutno, když jsem nucen Vám popisovat tak neuvěřitelné skutečnosti. Ale znám Vás a vím, že byste nechtěli, abych Vám kreslil realitu narůžovo jenom proto, abych Vám přinášel jen jakési naivně pozitivní informace, byť by reálný život byl o něčem jiném. Od roku 1982 jsem Vám hodněkrát už i za života mnohých s Vás slíbil, že Vás každoročně v tento čas budu seznamovat s realitou, v níž se český národ nachází.

A bez ohledu na to, zda se to jak oficiálním místům, tak našim bývalým přátelům zamlouvá, či nikoli, zda za to budu někým veleben, či někým jiným dehonestován, budu tak činit.

Ještě před tím, než se opět na chvilku obrátím k účastníkům tohoto pietního aktu, dovolím si přečíst právě Vám veřejné vyznání jednoho konkrétního českého, mladého, odvážného člověka, který, jak poznáte, má hlavu na krku. Proto v mladé generaci vidím naději. V zájmu bezpečnosti tohoto statečného člověka nejmenuji, ale cituji:

„Tohle je vzkaz od obyčejného člověka. Milý národe, mluvím teď k tobě a ptám se, co pro tebe znamená Česko? Je to jen kus země na mapě? Nebo domov, který ti bije v srdci? Protože jestli je to domov, pak bychom se měli zamyslet nad tím, co se s ním stalo a co s ním bude dál. Tahle země bývala klenotem Evropy. Naše továrny vyráběly motorky, auta, letadla, náš křišťál zdobil hotely a paláce, kluk z Moravy obul celou planetu, Wichterle objevil kontaktní čočky, se kterými změnil dějiny lidstva. Zátopek běžel tak, že se stal symbolem nezlomné vůle. Naši rodiče a prarodiče vybudovali tuhle zemi holýma rukama, vraceli život půdě zmrzačené válkou. Nedělali to kvůli fotkám na Instagramu, dělali to pro nás, pro budoucnost svých dětí a vnoučat. Měli jsme ovoce ze sadů, které sázeli naši dědové. Měli jsme zeleninu z našich polí a maso od chovatelů, jejichž tváře jsme znali. Naše domovy byly postaveny z cihel vypálených z naší hlíny. Nikoho jsme nepotřebovali, to svět potřeboval nás. A jak jsme s tím naložili my? Označujeme starší generaci za boomery a mluvíme na ni jazykem, kterému nerozumí. Zpochybňujeme jejich zkušenosti i lásku, mezi tím co rozprodáváme českou vodu, pivovary a továrny. Z 60-timiliardového dluhu jsme to dotáhli na 3,5 bilionu, to je tři tisíce pět set miliard korun. Peníze, které nikdy neuvidíme, ale splácet je budeme několik generací. Přesto i nadále tečou stovky miliard ven. Samozvaní lídři tvrdí, že lidi, kteří postavili tuto zemi, si žijí nad poměry a musí se uskrovnit. Ať si vyberou mezi máslem a léky, zatímco oni si z našich daní zvedají svoje gáže na stovky tisíc. Ti, kteří nikdy nepoznali hodnotu tvrdé práce. A za co, za výsměch a plivnutí do poctivých českých tváří? Za to, že nás neustále rozdělujou, manipulujou s námi a vytváří nenávist? Bohatí proti chudým, bílí proti černým, očkovaní proti neočkovaným - lidé proti lidem. Ale víš, co mne na tom bolí nejvíc? Že jen mlčíme, sedíme a přihlížíme, hrajeme jejich hru, která ničí celou tuhle zemi a celou naši společnost. Necháváme se umlčet vlezlým Tik-Tokem a Netflixem, díváme se jinam, zatímco nám oni berou naši budoucnost. Tady je můj domov, kde jsem se narodil, kde jsem poprvé miloval. Skutečný domov není o ničem jiném, než o tom, jak moc ti na něm záleží. Je na čase budovat nové mosty mezi lidmi, mezi generacemi. Nečekejme na spasitele v obleku, ti nás nezachrání. To my jsme jediná pomoc, kterou hledáme.“

Kamarádi moji, i takto smýšlí určitá část současné mladé generace. Chvála jí. To je kvalita lidí, kteří jsou schopni spatřovat i ve Vás svůj příklad.

K publiku: Dámy a pánové, 80 let je krátká doba na zapomenutí německé nacistické genocidy a plánu na vyhubení Slovanů, tedy i Čechů a Slováků. To, co jsem teď řekl mým kamarádům a leteckým vzorům, považuju za vůbec nejzávažnější záležitost ve srovnání s tím, co jsem zde na tomto místě řešil v posledních letech. S tím, co vyvolalo mnohdy negativní odezvu těch, kteří se cítili být terčem obsahu mých vystoupení. Vedle tohoto, pro Čechy existenčního, tématu ztrácí svou bývalou váhu veškerá moje kritika plánů naší vrchnosti na bezobsažné navyšování pofidérních procent HDP nikoli s cílem navrácení aktuálně nulové obranyschopnosti státu, ale na účelové sanování nenasytného molochu zbrojařů a na podobné podvodné penězotoky.

Rozhodně nelze pustit ze zřetele ani tu skutečnost, že povolení vstupu ČR do Severoatlantické aliance na konci devadesátých let právě Německo podmiňovalo vyřešením majetkových nároků sudetských Němců vůči ČR. Přitom válečné reparace Německa ve zmíněném dokumentu byly odsunuty na vedlejší kolej.

Snahy o řízený rozpad české státnosti a snahy o totální závislost českého národa na vnější zvůli jsou mnohem závažnější a daleko nebezpečnější, než je možné si dnes představit. Kdy jindy, když ne právě teď upozornit na plíživé politické kroky německých ale i zaprodaných českých aktérů, jimiž přímo posilují úmysl Sudetoněmeckého landsmanšaftu vrátit pravidla hry česko-německých vztahů před rok 1945?

Především Petr Pavel českému národu vnucuje úvahy o tom, že za současné vlády hrozí Česku likvidace demokracie. Ano, Babišův kabinet není onen vybroušený diamant, za jakého byl Pavel vydáván při prezidentské kampani. Že právě tento muž hovoří o něčem takovém, čemu se říká demokracie, považuji za troufalost. Pojďme si spolu ukázat, jak si on a jeho tzv. poradci obsah pojmu demokracie představují. Nejdřív si ale připomeňme slova Karla Kryla: „K demokracii má nejdál ten, kdo jí má plnou hubu“.

Český prezident by přivítal návrat monarchie, přičemž podle něho máme následníka trůnu, s nímž se nedávno setkal na pražském hradě. Měl na mysli Karla Habsbursko-Lotrinského, vnuka posledního rakouského císaře, Karla I. Nemohu nepoložit otázku, kolik je dnes v Evropě bývalých monarchií, které tento režim zrušily, a po více než sto letech trvání republiky by si povolaly na trůn nějakého panovníka z ciziny? To snad nepatří do verbální výbavy prezidenta ČR ani v žertu. Nebo to má znamenat: „No, když tedy nechcete Habsburka, tak proč ne já - král Petr Pavel I.?“ On tímto postojem staví význam Ústavy ČR na úroveň trhacího kalendáře. Nepřísahal na ni při svém nástupu do úřadu? Na ústavu republiky, nikoli monarchie!

Podívejme se na jeho fundované úvahy o likvidaci našeho platidla – české koruny. Kdopak si to u něj objednal? Kdo mu píše noty? Proč najednou tak vehementně obhajuje téma, kterému nikdy nerozuměl? Ale proč mu to zároveň vůbec nikdo nevěří? Česká koruna není pouze téma pro ekonomy a bankéře. Je to opravdový symbol zbytku nezávislosti českého národa ve společenském i ekonomickém marasmu Evropy.

Žádný stát v Evropě, který nemá svoji původní měnu, nesmí začlenit do vlastní ústavy právo na hotovostní platbu. Jinými slovy - pokud jste už přijaly euro, milé členské státy eurozóny, tak laskavě mlčte a poslušně plňte všechno, co si mocipáni z Frankfurtu usmyslí. Vzdání se vlastní měny je fakticky vzdáním se vlastní suverenity. Ale toto vodiči loutky - Petra Pavla - moc dobře vědí. Proto mu nařizují to, co on má říkat. Tak taková je jeho představa o demokracii.

Pan Pavel nás krmí svými rádoby světáckými nápady o jakémsi Evropském superstátu. V něm by český fenomén neměl absolutně žádná práva, protože Pavel zároveň prosazuje zrušení práva veta v EU. Ta samá propaganda, která ho pomáhala dotlačit na Hrad, jej dnes bezostyšně přirovnává k prezidentu Masarykovi. Je to až nechutné. Zatímco Masaryk se svými kolegy, především Štefánikem, Benešem a Kramářem, se zasloužil o samostatnost a nezávislost Československa, Pavel dnes dělá všechno pro to, aby suverenitu Česka přinejmenším podkopal. Svými dalšími konkrétními činy usiluje o revizi Postupimských protokolů čtyř vítězných mocností, týkajících se transferu poválečných národnostních menšin mimo jiné i z území Československa, a cíleně pomáhá tlaku na likvidaci Benešových dekretů. Tak taková je jeho představa o demokracii.

A co je neméně opovrženíhodné, on nestydatě útočí na prozatímní bezbrannost té nejmladší generace, když národu vnucuje svoje úvahy o nutnosti zavedení povinné výuky němčiny už v prvních ročnících základních škol. Že by ztratil paměť, kdy se on musel povinně učit rusky? On se nestydí říci, že nás český jazyk brzdí v našem evropském a globálním rozvoji, a že musíme mít odvahu ho opustit. Prý se musíme dívat dopředu, ne do minulosti. On přímo zneužívá skutečnosti, že jsme jeden z mála národů Evropy, který nemá ústavou garantovaný rodný jazyk. Po realizaci sjezdu SdL je jasné, proč tento problém nenapravil hlavní organizátor sjezdu, Fialova vláda. Dočkáme se toho konečně od Babišovy vlády a současného českého parlamentu? Ovšem pokud jsou to v Česku opravdu vlády, kdo rozhoduje. Stejně jako u české koruny podle Petra Pavla platí, že s českým jazykem sedíme za dveřmi, místo abychom aktivně spolurozhodovali o budoucnosti Evropy. Tomu může uvěřit pouze ten, kdo abdikoval na vlastní rozum. Tak taková je jeho představa o demokracii. Franz Josef Kaiser by z něho měl dozajista radost.
Ten člověk na Pražském hradě není sebevědomým prezidentem s vlastním názorem. Skupina lidí, která s ním velmi sofistikovaně manipuluje, už mnohem déle než tři roky, mistrně využívá dominový efekt, kterému musí být bezodkladně nastavena překážka, dokud je ještě čas, než se celé to hradní divadlo vymkne kontrole. Je naprosto lhostejné, v čích rukách je Petr Pavel ochotným lokajem. A je zároveň naprosto lhostejné, jestli se tak chová, protože může být minimálně ze dvou světových stran vydírán. Je dospělý a předpokládám, že pro svou funkci byl lékařsky uznán příčetným. Tudíž je za svoje činy před historií českého národa odpovědný.

Přátelé, toto vše neříkám proto, abychom si to uvědomili my, tzv. senioři. My to v souvislosti se svými životními zkušenostmi vnímáme až moc dobře. Pokud se ale v oblasti vlastenectví a národovectví nebude angažovat především mladá generace a Češi středního věku, pak to budou právě oni, kdo v nepříliš vzdálené budoucnosti bude sklízet trpké ovoce svojí současné lhostejnosti k otázkám ochrany suverenity českého státu. Ten, kdo se vědomě odvrací od své minulosti a od svých předků, bez nichž by tu ani nebyl; ten, kdo není schopen se z minulosti poučit a ten, kdo se nechá zmanipulovat k jejímu přepisování v něčí prospěch, ten je přece odsouzen k tomu, aby svou minulost prožil znovu, možná daleko hůře.

Lidé se za staletí nezměnili ani o píď. Dnešní moderní člověk má sice v ruce chytrý telefon, myslí si, že se vyzná v tom, co je správná informace a co je dezinformace, sbírá informace třeba i v různých jazycích, jak se dá a kde se dá, ale sám se neučí a nepřemýšlí v souvislostech. Hlavně – není schopen se poučit. Myslíme si, že už nejsme tak naivní, abychom skočili na špek nějakému diktátorovi, jako se to stalo před devadesáti lety v Německu. Avšak nepodlehli jsme například nedávno až příliš snadno diktátu tzv. Covidu-19? Přemýšleli jsme, že to může být úplně jinak? Ne. Byla přece vypuštěna jediná pravda strachu z neviditelného nepřítele. Aby se strach dal zvládnout, je nutné vytvořit konkrétního viníka. Dav na něj potřebuje ukázat prstem. Hlavním nepřítelem se stali neočkovaní. Byla opět legalizována nenávist. Vzdělaní lidé zcela vážně navrhovali, aby ti neukáznění ztratili nárok na lékařskou péči, aby byli vyhozeni z práce a aby byli izolováni. Neuvěřitelná rychlost, s jakou lidé přistoupili na případnou segregaci těch neposlušných, přece mohla připomínat způsob, jakým nacisté tehdy zpracovali svou společnost. Jak snadno majoritní většina poslušných Němců uvěřila, že za jejich meziválečnou chudobu mohou Židé. V době Covidu fungoval u nás úplně stejný mechanismus strachu, jako u lidí v Německu ve třicátých letech minulého století. Ti, co tenkrát pochybovali o tom, co řekl Hitler, byli eliminováni. Teď nám český prezident bude svou záštitou vnucovat, abychom byli šťastní, že si Sudeťáci udělali v Brně dýchánek. V podvědomí každého člověka se ukrývá strach z vyloučení ze smečky. Pokud nebudeš křičet s námi a nenávidět toho, na koho ti ukážeme, vyvrhneme tě. Většina lidí obětuje svůj vlastní rozum, jen aby mohla zůstat v bezpečí davu.

Když Covidová hysterie opadla, mašinérie strachu a zastrašování nemohla zůstat nečinná. V každé době je třeba vytvořit nepřítele. Proto nastoupil strach z války, a proto opět dělba na její vyznavače a proti nim chcimíry. Systém nesnese normální dialog, nesnese pohodu. Musí existovat chaos, musí být rozlišováno na absolutní dobro a absolutní zlo. Když člověka onálepkuješ, přestáváš v něm vidět lidskou bytost s vlastním názorem. Vidíš v něm jen škodnou, kterou je třeba co nejdříve umlčet. Dožili jsme se paradoxu. Slovo mír, které by mělo být esencí toho nejkrásnějšího pro lidstvo na zeměkouli, se stalo nepřijatelnou nadávkou. Pokud sami nezpracujeme svůj vlastní strach, systém nám vždy předhodí nového Hitlera, či organizátora pandemie jako zástěrku biologické zbraně. Nového diktátora.

K památníku: Kamarádi moji, právě Vy si nejvíce zasloužíte, abych s Vámi hovořil na férovku. Důležitých témat, která by si říkala o to, abych Vás s nimi dnes seznámil, je daleko více. Nechci však jejich rozborem odvést tolik potřebnou pozornost od zmíněného stěžejního problému, od snahy o zvrácení toho pořádku v Československu a v České republice, za který Vy jste bojovali a pokládali svoje životy. S ním je spojena smutná skutečnost, že nám již dlouho vládnou ti, kteří něco národu slibují, jen aby byli zvoleni. Okamžitě poté, co se ujmou moci, se řídí známým heslem – slibem nezarmoutíš. Nedá mi to nevzpomenout slova Otto Eduarda Leopolda von Bismarcka: „Nikdy se nelže tak, jako před volbami, ve válce a po honu.“

Lidí, kteří si neváží obětí Vás a Vašich bojových přátel, kteří si neváží obětí všech našich předků, padlých za svobodu Československa zpod tyrana německého nacismu a fašismu, takových lidí si my nevážíme a jejich pravidla hry nerespektujeme. Lidmi, kteří nezabrání opětovným snahám o revizi poválečného uspořádání Evropy, kteří naopak tomuto procesu ze zištných důvodů na úkor českých zájmů napomáhají, tak takovými lidmi my docela obyčejně pohrdáme, byť se honosí privilegiem zastávat na omezenou dobu sebevýznamnější úřad.

Pro dnešek se s Vámi, jménem přítomných hostů, opět rozloučím tak, jako předešlé roky. Pokud se toho všichni ve zdraví a v míru dožijeme, důvodů k tomu, aby se tak nestalo, je totiž čím dál víc, pak zase příští rok v září, v rámci opětovného vzpomenutí Dne československého letectva, Vám znovu sdělíme, jak se vyvíjí společenská situace českého národa, za jehož budoucnost jste Vy šli nasazovat svoje mladé životy.

Do té doby s hlubokou úctou na shledanou.
Václav Vašek

Sdílet

Tweet