Dopis nejen synům (Jan Konfršt)

20. 03. 2026, 10:58

Synové,

můj čas se nachyluje a přemýšlím.

Můj děda, otec mého otce, zemřel dřív, než táta překročil pomyslný práh dospělosti. Tátovi bylo sedmnáct let a jen o pár let později, ve věku dvaceti dvou let, osiřel. Oba jeho rodiče se nedožili ani padesáti let.

Můj táta zemřel, když mně bylo dvacet dva let, měsíc a půl po mé promoci. Již před více než padesáti devíti lety. A jak se čas prohlubuje, o to víc si uvědomuji, jak postrádám chvíle, které jsem mohl s tátou prožít ve vzájemnosti. Uvědomuji si, co vše jsme si nestihli říct. Přesto vím, že VŠE podstatné mi řekl. A převážně neverbálně. Co mně utkvělo v paměti nejvíc? Co považuji za nejpodstatnější, co vnímám dodnes jako dar, který mi vložil do rukou, než se (nejen se mnou) rozloučil?

Vzpomínám na chvíle prožité ve druhé polovině padesátých let při poslechu zakázaného a rušeného vysílání (jako za okupace, jen posunuto v čase) z pro nás svobodného světa. Slyším čtyři údery na tympány uvozující Hlas Ameriky, nezaměnitelnou barvu hlasu Ivana Medka a jeho větu: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ Dodnes jsem si schopen vybavit v šumu rušení se ztrácející Svobodnou Evropu. A především vnímám to, co mně v těch nezapomenutelných chvílích otec říkal neverbálně – snažím se ti, jak je mi vlastní, předat do života to nejdůležitější: povědomí toho, co je pro člověka podstatné, má-li prožít život důstojně. Nikdy nezapomenout na to, jak je pro něj ŽIVOTNĚ důležitá svoboda myšlení a z ní plynoucí svoboda projevu. Jak důležitá je niterná, duchovní stránka života.

Dovolím si poznamenat, jaká slova (text písně od Michala Horáčka) se mi v této souvislosti vybavila.

Zem, která ztratila nebe,
ztratila všechno,
ztratila sebe.

Ve věku deseti, patnácti let jsem si přirozeně slovně nedokázal dopovědět, co se mi otec snažil říct, ale energie neverbálního vyprávění byla natolik silná, že jsem z ní těžil celý život. Dodnes. Dnes vím, co i pro mého otce znamenalo sousloví kritické myšlení. A život sám, již bez otcovy fyzické přítomnosti, ale s jeho odkazem, mě vyučoval, jak důležité je žít vlastnosti, jako jsou upřímnost, důslednost, spravedlnost, a vytknout si cíl prožít život tak, abych se za souhlasu svého svědomí mohl prohlásit za tvůrčí, duchovní bytost. Formu života obdařenou duší a rozumem.

Pravdou je, že s uplatňováním zmíněných vlastností jsem měl potíže nejednou. Ale, a to považuji za rozhodující, všechny potíže (i hrozící výpověď z práce) měly následně pozitivní dopad na chod mého života. A to jak v osobní, tak v nadosobní rovině. Energii kritického myšlení, nadhledu, odpoutanosti od vnucovaného většinového pohledu na dění kolem sebe jsem si vzal za vlastní a rozhodl jsem se nechat se jí se vší rozhodností a důsledností provázet životem.

Ve vzpomínkách se vracím k tátovi, píšu o sobě a přirozeně se touto cestou obracím i na vás. Využívám vzpomínky jako prostředek k doplnění vašeho obrazu, kým jsem, a využiju k tomu i dramaticky se proměňující svět kolem nás. Vždyť – co má větší vypovídající hodnotu než praxe života, než uplatňování předsevzetí v běžných reáliích všedních dní?

Žijeme v kauzálním světě. Vše má své pozadí, každý děj je něčeho pokračováním. Svoji zpověď o tom, co pro mě v praxi života znamená kritické myšlení, dokreslím na pozadí událostí od roku 1989. V čase, v němž jste už, přirozeně každý po svém, mohli spolu se mnou zažívat mé vidění světa.

Možná se teď budu vyjadřovat trochu heslovitě, zkratkovitě, ale jen z důvodu přehlednosti. Detailně se nořit do skutkové podstaty věcí by bylo na obsáhlou dizertační práci. A k mnohému jsem se vyjadřoval průběžně, hlavně už v době covidové, což v konci vyústilo v knihu Nikdy se nepřestaňme ptát.

Mám za to, že k opravdovému poučení se z historie máme stále daleko, a ilustrativním příkladem jsou pro mne události roku 1989.
Mám za to, že právě v tomto roce jsme jako lidstvo propásli historickou příležitost. Že právě běh událostí v čase poté ukázal, které naše vlastnosti stále dominují a že nám vévodí touha mít nad „tím druhým“ navrch. Rozpad tehdejšího Sovětského svazu po konci studené války se v našich myslích nestal příležitostí k otevření nové kapitoly vztahu mezi dvěma do té doby znepřátelenými bloky – východ, západ.
Mám za to, že to byl právě západní svět, prezentující se navenek touhou po mírovém uspořádání světa, který odmítl nabízenou příležitost uvést do praxe. Vím, že na řečnické otázky se odpovídá obtížně, ale: Proč nebylo zrušeno NATO poté, co byla rozpuštěna Varšavská smlouva? Břemeno této skutečnosti nás tíží v současné době stále víc.
Mám za to, že odpověď nebyla nikdy vyslovena veřejně. Tkví v hodně hluboké a slovy těžko uchopitelné duchovní převaze východního světa nad západním. V historicky se probouzejícím a následně opakovaně potlačovaném slovanství, nastavujícím ono pověstné zrcadlo morální převahy ducha nad hmotou.
Mám za to, že jak historicky, tak v čase přítomném byl a je kořenem nedorozumění mezi východem a západem střet pohledů na život, střet světa duchovního a profánního.
Mám za to, že se nacházíme uprostřed vrcholícího zápasu snahy světa, vyznávajícího materialistický přístup k životu, dosáhnout „konečného vítězství“ a že tento svět pojal rok 1989 jako vhodnou příležitost.
Mám za to, že události roku 1989 jen ukázaly, jak hluboké jsou kořeny uvažování člověka toužícího po moci, nadvládě, pokoření toho zdánlivě slabšího, dráždícího však svou duchovní převahou.
Mám za to, že právě v roce 1989 se ke slovu dostávaly úvahy „co se nepodařilo Napoleonovi, co se nepodařilo Hitlerovi, nám se určitě podaří“.

Kritické myšlení v mém pojetí znamená uvažovat v souvislostech přesahujících horizont jednoho lidského života. NATO zrušeno nebylo, přestože, jak známo – a v tom je historie velmi čitelná –, je jakýkoli vojenský pakt do budoucna předzvěstí konfliktu, neboť v sobě skrývá podezíravost a strach. Pro potvrzení se není třeba vracet zpět příliš daleko; stačí si připomenout, pod co se svého času podepsali Ribbentrop na straně jedné a Molotov na straně druhé před začátkem dosud nejničivějšího konfliktu v nám známé historii.

Věrolomnost ale, jak známo, není ve vrcholové politice nic ani nového, ani překvapivého. A tak se historie na počátku 90. let začala v podání vrcholných politiků západního světa pomalu opakovat a naplňovat. V roce 1941 porušil smlouvu Hitler, počátkem 90. let Manfred Werner (v tom čase vrcholný představitel NATO), jehož slib, že se NATO nebude do budoucna rozšiřovat směrem na východ, vzal velmi rychle za své.

Smutnou úlohu jsme v tomto ohledu sehráli i my, Češi. Pamatuji si slova, jimiž Václav Havel v roce 1999 vítal vstup České republiky do NATO. Strach je skutečně velmi mocná, silná energie a dokáže zatemnit mysl. Osm let po rozpuštění Varšavské smlouvy vstoupilo Česko do NATO se zdůvodněním, jak důležité pro naši bezpečnost je cílené budování euro-atlantického prostoru coby záruky zachování života v míru do budoucnosti.

Kdo si však tehdy uvědomoval (kromě těch, kteří stáli v pozadí), co je v předchozí větě skryto…? Vždyť v úvahách o bezpečnosti v euro-atlantickém prostoru se s Ruskem nepočítalo!, přestože Evropa geograficky končí až na Urale! Nestojí právě dnes ve spojitosti s konfliktem mezi Ukrajinou a Ruskem za zamyšlení, zda ve skutečnosti nebyl dlouhodobě a cíleně připravován? Zda nezahrnovat Rusko v letech po skončení studené války do úvah o bezpečnosti v evropském prostoru nebyl ze strany západu cílený a dlouhodobě připravovaný záměr, jak dosáhnout svého – pokořit odvěkého rivala?

Mám za to, že jsme se, země bývalého východního bloku, my, jeho občané, stali po roce 1989 rukojmími západu jak po stránce ekonomické, tak, a to především, po stránce vojenské. Rukojmími ve velmi špinavé hře, v níž vůdčí roli hraje zaslepený egoizmus reprezentovaný nesplnitelnou vidinou konečného vítězství.

Píšu a každá má další věta je de facto nevyřčeným poděkováním mému tátovi. Každým slovem mu děkuji, že jsem díky kritickému myšlení schopen odpoutat se od jednotlivostí a vnímat je v dosud neodhalených souvislostech. Že moje nahlížení na dění ve světě mě vyvazuje ze závislosti na mainstreamem cenzurovaných a cíleně deformovaných informacích. Jejich cenzura a deformování se děje celosvětově – a naše sdělovací prostředky se, seč jim síly stačí, snaží udržet krok – s jediným cílem: udržet většinovou společnost dílem v nevědomosti, a dílem jí indoktrinovat názor tak, aby ho následně považovala za svůj.

Děkuji ti, táto. A v dnešní době obzvlášť proto, že z proklamované svobody slova z roku 1990 zbývá čím dál méně.

Faleš, přetvářka a manipulace s veřejným míněním se staly dominantní energií již jen naoko rádoby svobodného západního světa, k němuž jsme svého času vzhlíželi, netuše, jak ztrouchnivělé jsou již jeho základy. Z člověka, který se rozhodl uchovat ve svém srdci a navenek ve svém projevu svobodu myšlení a slova, se stává nepřítel státu. Heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ úspěšně prochází resuscitací, a člověk je ku své škodě navíc velmi vynalézavý a dovádí téměř k dokonalosti techniku, jak se vyvinit ze svých pochybení.

V současnosti žijeme ve vskutku složitém a zároveň dynamicky se rozvíjejícím světě. Jedna kauza jen nahrazuje tu předchozí, na kterou rádi a ochotně zapomínáme. V době covidové jsme měli velkou příležitost ověřit si na vlastní kůži, co pro nás znamená kritické myšlení.
A mám za to, že právě v oněch dvou, třech letech jsme se nechali opít rohlíkem. Jsem přesvědčen, že se jednalo o kauzu vytvořenou uměle za jediným účelem: z pohledu těch neviditelných, stojících ještě nad těmi, kteří jsou nám známi, vyzkoušet si a propracovat techniku ovládnutí veřejného prostoru tak, abychom se stali ještě poslušnějšími a ovladatelnějšími.
A mám za to, že jsme v této zkoušce – za nic jiného dobu covidovou nepovažuji – neobstáli. Že jsme se projevili nikoli jako občané, ale jako ovčané. Jako ovce slepě následující svého pastýře a polekaně uskakující před hlídacími psy, majícími za úkol jediné: udržet stádo pohromadě.

Za tristní považuji skutečnost, že ačkoli – byť váhavě – začínají na hladinu stojatých vod vyplouvat informace o pozadí kauzy covid, setrváváme tvrdošíjně na modelu myšlení a konání let předchozích. Jen jednu kauzu, tu již „zastaralou“, vystřídala kauza nová – ozbrojený konflikt na Ukrajině. Zdráhám se použít slovo válka. Brání mi v tom můj způsob kritického myšlení, nezapomenutí na události, které konfliktu předcházely.

Každý stát hájí své zájmy. Ponechávám stranou, do jaké míry to dokáže, i to, do jaké míry jsou egoistické, či do jaké míry vyhovují i zákonům, které s našimi světskými mají pramálo společného.
A je přirozené, že čím větším potenciálem, ať ekonomickým či vojenským, daný stát vládne, tím intenzívněji své zájmy hájí. A není nic mimořádného, či dokonce překvapivého, že si jednotliví aktéři mohou své role i vyměnit. Jediným klíčem k vyhodnocení situace je nezbytný nadhled a emoční odpoutanost.

Mám za to, že vrcholný představitel Ruska Vladimir Putin není tím, za koho je vydáván. Agresorem, strůjcem násilí.
Mám za to, že opak je pravdou.
Mám za to, že se snaží (prosazením svých zájmů jako představitele velmoci) zabránit jedinému: vstupu Ukrajiny do NATO, a tím následně i skutečné válce – vojenskému střetu se západem.

Mám za to, že více než kdykoli do této chvíle by mělo být naší povinností začít uvažovat v širších souvislostech o dění kolem sebe. A třeba se i zpětně, a hlavně odpoutaně, zamyslet, jakou roli sehrály západní státy v událostech na Ukrajině v roce 2014. Jakou roli sehrál západ zkraje roku 2022, několik týdnů po začátku speciální vojenské operace, kdy zástupce západu Johnson rozmluvil Zelenskému podpis příměří, jehož úhelným kamenem byl závazek, že se Ukrajina nikdy nestane členem NATO.

A tak přemýšlím. Kdo byl a je ve skutečnosti tím bojechtivým, vyznavačem pouze konečného vítězství?
Mám za to, že stojíme na křižovatce, možná už na hraně propasti. Že už nehrajeme jen ruskou ruletu s pravděpodobností přežití 1 : 6, ale že nám už zbývají možnosti jen dvě. A je namístě si uvědomit, že jsme to „jen“ já, ty – „jen“ my všichni, kdo vkládají oněm bojechtivým moc do jejich rukou. Ani zde neplatí – to já ne, to on, to oni. ONI jsme MY. ONI jsou jen naším delegovaným myšlením, našimi zhmotňovanými obavami a strachy, umocňovanými jejich osobním egoizmem.

Odvoláváme se na nepřízeň okolního světa, emočně posilujeme probíhající konflikty a neuvědomujeme si, jak dlouho již probíhá náš konflikt se sebou samými v našich myslích. Vlastnostmi, které stojí v pozadí konfliktů zdánlivě vnějších, se doprovázíme životem, držíme se s nimi za ruku a jen jsme dosud nepostřehli, že docházíme na konec slepé ulice.
Mám za to, že ručičky hodin odměřujících naši budoucnost se již začínají překrývat na dvanácté hodině.

Nedílnou součástí kritického myšlení je ochota vyslechnout druhou stranu a zamyslet se nad jejími argumenty bez předpojatosti, zaujatosti. S principem kulatého stolu jsme se však k naší škodě rozloučili v době covidové – já doufám, že jen na omezený čas. Vždyť chce-li být člověk důvěryhodný jak navenek, ale především k sobě samému, a chce-li zaujmout nesouhlasný postoj k čemukoli či komukoli, pak nechť tak činí jen na základě znalostí. Relevantních znalostí, pro jejichž nalezení vynaložil nezbytné úsilí. Nikoli vyplynulých jen z většinového názoru, cíleně a dlouhodobě deformovaného za účelem snadnější manipulace veřejným míněním.

Od chvíle, v níž Rusko zahájilo SVO, jsme byli postaveni před hotovou věc: Putin je agresor. A s ohledem na naše historické zkušenosti z roku 1968 nebylo nic snadnějšího než souhlasit. Věc je přece nad slunce jasná! Agresi je třeba okamžitě zastavit, požadavek západu na stažení vojsk obsazujících Donbas je oprávněný!

Ale co když je to jinak? Co když… jen odložením emocí, jen rozhodnutím nepodlehnout většinovému pohledu na věc (jak snadné a současně obtížné…), jen ochotou začít uvažovat o věci v širších souvislostech, jen snahou zapátrat v minulosti po analogickém ději si člověk může nabídnout možná překvapivý, možná ale i osvobozující pohled na to, co se na první pohled jeví jako naprosto zřejmé?

Vybavil jsem si vzpomínku a viděl v ní J.F. Kennedyho v roce 1963 – s jakou rozhodností tehdy zabránil Chruščovovi rozmístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi. Studená válka dosáhla jednoho z vrcholů a Kennedy byl následně téměř glorifikován za svůj rozhodný postoj, jímž donutil Chruščova rakety stáhnout, a zabránil tak jadernému konfliktu, 3. světové válce. Potíž je v tom, že se jedná pouze o manipulativně upravenou verzi. O klasickou větu A, přičemž se zamlčuje věta B. Neříká se současně a jedním dechem, že rozhodnutí Chruščova bylo v jistém ohledu jen odvetným opatřením. Reakcí Sovětského svazu na rozmístění stejných raket v Turecku, jimiž NATO, nahlíženo tehdejším Sovětským svazem, bezprostředně ohrozilo jeho bezpečnost.

A tak přemýšlím. Což tak podívat se na SVO, na Putinovo rozhodnutí v roce 2022, v analogii s Kennedyho rozhodnutím v roce 1963? Možná jde jen o můj sci-fi pohled do budoucna, ale možná se jednou budou vaše děti dívat na zmíněnou věc stejně jako já teď. Možná se budou zamýšlet nad tím, že tenkrát, v roce 2022, Putin tím, že se rozhodl nedovolit Ukrajině vstoupit do NATO, možná zabránil jadernému konfliktu, 3. světové válce. Možná. A možná se jednou v budoucnu, stejně jako teď, nedodá věta B o tom, kdo byl tehdy tím bojechtivým a zneužil jeden národ, který měl se svým mocným sousedem nevyřízené účty. Možná jednou i Putin bude označen za mírotvorce, stejně jako jeho předchůdce před šedesáti lety. To vše možná.

A chci dodat, že i já jsem měl před šedesáti lety velmi nepříjemnou zkušenost s naším mocným sousedem. I mně šťouchal v roce 1968 jeden Rus hlavní samopalu do břicha. To mě ale neopravňuje k tomu, abych teď, téměř šedesát let poté, přemýšlel o současném Rusku, o Putinovi v duchu tehdejší nepříjemné chvíle.

To je moje pojetí kritického myšlení, synové. A tobě, táto, děkuji za dar, který jsi mi, rovněž téměř před šedesáti lety, vložil do rukou. Dar svobody myšlení, podléhajícího pouze kontrole hlasu svědomí.

Já, vy, my žijeme teď. Teď žijeme to, co jednou bude označeno jako historie. Teď rozhoduji, zda se nechám opít rohlíkem, či zůstanu svobodnou bytostí. A proto dopřávám sluchu i těm, kdo jsou pro momentálně prosazovaný narativ vidění světa nepohodlní. I proto si vyhledám například projev Putina u příležitosti výročí ukončení II. světové války. Moje vyhodnocení? Projev skutečného státníka. A proč není běžně veřejně dostupný? Inu, je totiž pro „obyčejné“ lidi západního světa, nahlíženo jeho současnými vrcholnými představiteli, nebezpečný. Mohli by totiž začít přemýšlet, jak se věci ve skutečnosti mají. Z ovčanů by se mohli začít proměňovat v občany.

Nemám se za „rusofila“. Vstříknout do žil sérum nenávistné rusofobie si ale nenechám. Nemám se ani za „anglofila“, ale za člověka, který se rozhodl uchovat si zdravý rozum, a odolat tak tlaku okolního světa reprezentovaného lidmi, majícími z opravdu svobodně uvažujících bytostí strach.

Rozhodl jsem se myslet, konat, žít tak, abych, až se můj čas naplní, mohl odejít s čistým štítem a obstál při pohledu do kritického zrcadla „dějin“, které nepíšou jen ti nahoře, ale píšeme je my všichni společně.

Začal jsem vzpomínkami. A kritický a současně láskyplný pohled otce přes rameno mě provázel po celou dobu, v níž jsem se vám, synové, svěřoval s tím, co považuji za nejdůležitější: Jak předat onen štafetový kolík, který mě už delší dobu pálil v ruce.

Tobě, táto, děkuji a vám, synové, přeji… druhou stranu této rovnice si již musíte dopsat sami. Je to již jen vaše svoboda BYTÍ, k níž jsem vás mohl jen doprovodit.

Táta

Ve Vyšeticích, 18. března 2026

Sdílet