Noviny IR č. 2/2026: Potřebujeme vizi budoucnosti země, která je dobrým místem pro život

Rozhovor s Otakarem Klepárníkem

Co pokládáte za nejdůležitější pro budoucnost naší země?

Udržet si životaschopné společenství lidí, kteří jsou schopni soužití a spolupráce. Abychom se společně dokázali o naši zemi postarat a při pohledu do budoucnosti – jak nás současníků, tak našich potomků – měli důvod k optimismu.

Dříve jste se věnoval vrcholovému sportu. Na co nejvíc vzpomínáte a jaký význam má pro Vás sport ve Vašem dalším životě?

Sport ze mě udělal jiného člověka. Podle mého názoru to platí obecně pro většinu lidí, kteří se mu kdy věnovali. Vyrostl jsem na samotě ve velmi chudých poměrech. Když jsem v roce 1972 v televizi viděl českého cyklistu Vlastimila Moravce vyhrát Závod míru, zrodila se v mé dětské duši touha stát se sportovcem a také něco takového dokázat. Řekl jsem si, že udělám všechno pro to, abych jako chudý neskončil u nás ve vsi. Za pomoci této adlerovské motivace porazit komplex méněcennosti jsem se upnul ke sportu, postupně jsem pronikal do cyklistiky a první tři roky jenom prohrával. To mě ale přimělo ještě víc a poctivěji trénovat. Nastal čas absolvovat tehdy povinnou vojenskou základní službu, a tak jsem narukoval do Dukly, která byla cílem výkonných sportovců. Protože jsem ale neměl správný politický profil – dědeček byl sedlák a jeho malé hospodářství mu vyvlastnili – musel jsem záhy z Dukly přestoupit k běžné vojenské posádce, zatímco řada výkonově slabších sportovců mohla zůstat. Pochopitelně jsem to cítil jako křivdu, ale opět jsem si z toho udělal motivaci a ještě víc přidal v tréninku. V druhé polovině vojenské služby jsem už mohl začít závodit, a tak jsem se dostal do padesátky profesionálních sportovců tehdejšího socialistického Československa. Součástí tohoto ansámblu jsem byl celkem šest až sedm let. Formálně jsme byli někde zaměstnaní, ale do práce jsme nechodili – jenom jsme sportovali a reprezentovali Československo.

Co mně dal sport? Víru ve vlastní síly, schopnost rychle se rozhodovat a schopnost převzít zodpovědnost za všechno, co dělám. Viděl jsem kus Evropy, včetně té západní. Objevil jsem svět obchodu, protože jsme museli něco vyvážet i dovážet, abychom se uživili. Ve finále mi to dodalo sebevědomí, protože jsem si ověřil, že je všechno možné, když člověk pořádně zabere. Sport mi ukázal možnost udělat si z bolesti kamaráda. Tím, že jsem se naučil dlouhodobě snášet bolest a čelit určitému druhu utrpení, jsem získal odolnost a vzal to jako něco, co už k tomu patří, když chce člověk něčeho docílit. Proto podporuji mladé sportovce. Podle mě ve výchově současné mládeže není alternativa, která by je vystavovala řízeným obtížím, a oni na konci mohli zažít kladný výsledek svojí námahy.

To je zajímavý sportovní příběh. A jak to dopadlo se Závodem míru, splnil jste si sen?

Závod míru jsem nejel, protože jsem nebyl vhodný typ cyklisty pro Závod míru. Pro tento druh závodu měli nejlepší předpoklady sprinteři a já jsem byl ve finále jeden z nejlepších československých vrchařů. Kromě Závodu míru a mistrovství světa jsem jel největší evropské závody jako Tour de l'Avenir, což je pro amatéry obdoba Tour de France, nebo Giro d’Italia. Tenkrát byly závody striktně rozdělené pro amatéry a profesionály. My jsme měli status jako amatéři, takže jsme jezdili menší závody. Takovéto závody jsem jezdil i v Československu, všechny ty největší závody okolo Slovenska, Tour de Bohemia, to vše jsem jezdil nějakých šest, sedm let. Nebyl jsem žádná hvězda ani mimořádný talent. Všechno jsem si vydřel a dostal se tak do první desítky nebo patnáctky v Česku, na desáté až dvacáté místo v celém Československu. Jako reprezentanta mě brali na méně důležité závody. Dál jsem se nedostal i kvůli špatnému kádrovému profilu a mé radikální upřímnosti. Byl to ale dobrý život.

Co Vás přivedlo k podnikání a oboru, kterému se věnujete?

Vystudoval jsem elektrotechnickou průmyslovku a když jsem ukončil sportovní kariéru, přemýšlel jsem, co bychom mohli dělat společně s mojí bývalou ženou, která byla magistra farmacie. Já jsem byl jako muž ochoten dělat cokoli, a protože jsme zároveň hledali bydlení, přivedlo nás to do Poličky. Tam na tu dobu moderně fungující zemědělské družstvo hledalo technika do přidružené výroby. Prováděli tam opravy laboratorních přístrojů a potřebovali někoho s elektrotechnickým vzděláním a znalostí cizího jazyka. Díky sportu jsem se naučil aspoň základy několika evropských jazyků, abych se domluvil na mezinárodních závodech. Naši vedoucí funkcionáři cizí jazyky neovládali, takže jsme se je museli naučit sami. Domluvil jsem se německy, anglicky a francouzsky, také díky tomu, že mi nic jiného nezbývalo a že jsem se nebál mluvit. Nastoupil jsem jako servisní technik, v roce 1987 jsem začal dělat obchodníka, potom nastalo částečné uvolnění tehdejšího politického režimu a mně svěřili funkci vedoucího obchodu pro celé Česko. Obchodovali jsme s rakouskou firmou, která si po revoluci založila pobočku v Brně a já jsem přijal nabídku na místo jejího ředitele. Když se firma rozrostla, zjistili jsme, že majitel podváděl nás i zákazníky, a tak jsme odešli, založili si vlastní společnost Medesa a na svou stranu získali dvě třetiny dodavatelů. Zvolili jsme poctivý přístup a našli jsme odvahu začít znovu. To mě také naučil sport – člověk se nesmí ničeho bát.

Co dělá Medesa v současné době?

Medesa už oslavila 25 let svojí existence. Prodáváme vybavení zdravotnických laboratoří. Když jde u nás pacient k lékaři, odeberou mu krev, a z té krve vyčtou výsledky testů pomocí námi dodaných přístrojů a materiálů. Tomu se říká reagencie. Naše druhá divize, kterou máme asi pět let, dodává zdravotnické pomůcky pro lidi, kteří jsou nějakým způsobem pohybově dekompenzovaní a život jim může ulehčit něco z naší široké nabídky: od berlí a chodítek až po elektrické invalidní vozíky se standupem.

Jak hodnotíte současný zdravotnický systém a jaké vidíte budoucí příležitosti, na kterých bychom mohli stavět?

Úroveň našeho zdravotnictví je z hlediska dostupnosti zdravotní péče dobrá. Zásadní problém vidím v tom, že má pacient velmi málo legální spoluúčasti, a tak si část pacientů zdravotnictví dostatečně neváží. Zdraví nepovažují za svůj statek, ale za něco, co jim je stát povinen přidělit. To znamená, že se lidé se o své zdraví příliš nestarají a když nastane problém, přijdou k lékaři a požadují, aby s tím něco udělal.

Druhý dlouhodobý problém spočívá v tom, že odborářské hnutí za zvýšení platů zdravotníkům využívá situace, kdy je celkově nedostatek lékařů a zdravotních sester, přičemž tento stav částečně uměle vyvolává. Lobby každému výkonu zdravotní péče předem určuje podíl práce zdravotníka a sestry, tím vyvolává tlak na přizpůsobení počtu pracovníků a zvýšení jejich mezd a zároveň požaduje akreditaci a certifikaci, která stojí další prostředky a činí pracovníky nepostradatelnými. Ti potom mají možnost pracovat v blízkém zahraničí za vyšší plat a opouští náš zdravotní systém.

Třetí problém vidím ve struktuře zdravotnických zařízení a jejich systému financování, který je založený na paušálu odvozeném z minulosti. Neodpovídá to tomu, co konkrétní zdravotnické zařízení ve skutečnosti dělá, kolik toho dělá a jak to dělá. Financování zdravotní péče je tím zdeformované. Zavedení spoluúčasti pacienta by mohlo přinést prostředky na zlepšení zdravotnických služeb a zároveň pacienty motivovat k tomu, aby se lépe starali o své zdraví. Pokud by za návštěvu lékaře museli zaplatit poplatek, mohli bychom tím snížit plnění zdravotního pojištění za banality, jako je léčba běžných respiračních onemocnění. Zdravotní péče by se tak dala rozdělit na život udržující a život zachraňující, která by byla plně hrazená z pojištění – já to nazývám zdravotní daň.

Když se na zdravotnictví podíváte z hlediska české vědy a oborů, ve kterých vynikáme, nebo představují slibný budoucí potenciál – v čem spatřujete největší příležitosti jak pro nás, tak pro naše uplatnění ve světě, kterému máme jistě co nabídnout?

Česká republika byla, nebo stále ještě je, na světové špici v umělém oplodnění. Přirozená schopnost plodit potomky naneštěstí klesá, takže je to zřejmě obor, na jehož úspěchy bychom mohli navázat jako lídři – ať už co do počtu prováděných cyklů umělého oplodnění, tak co do využití různých moderních technologií. Pak máme části laboratorní medicíny a diagnostiky, kterým také velmi dobře rozumíme. Zde vidím problém v tom, že jsme schopni spoustu věcí vymyslet, ale potom vázne uvedení výsledků vědy a výzkumu do praxe. To znamená, že se nenajde nikdo, kdo by se chopil výroby nebo aplikace, takže se výsledky našich vědců často uplatní až někde v zahraničí a my z toho jako Česká republika nakonec nemáme téměř nic. Světlou výjimkou je Ústav molekulární genetiky, kde profesor Holý vyvíjel cytostatika a výsledek práce se jim podařilo zobchodovat prodejem patentů. Takže z toho má přínos jak ústav, tak Česká republika. To jsou příležitosti, které vidím já, ale jistě existují i další, o kterých nevím.

Jaké jsou Vaše základní hodnoty a manažerské principy, kterými se řídíte?

Hodnotu má pro mě podnikatelská aktivita, která má smysl a užitek pro konkrétního člověka. Aby to nebyla aktivita, jejíž cílem je jenom vydělat peníze. Jak říkal Baťa, podnikání musí povznést společnost, musí ji činit lepší a musí jí něčím přispět k tomu, aby se lidé měli lépe. To beru jako zásadní imperativ pro podnikání. Další hodnotou je práce povýšená na spolupráci, to znamená navazovat tam, kde kolega přestal. „Nepředávej špatnou práci,“ to také pochází od Bati. Důležitý je přitom respekt a vzájemná úcta mezi spolupracovníky. K tomu, aby vznikaly hodnoty, je rovněž potřeba, abychom u práce a o práci přemýšleli.

Pokud jde o manažerské principy, snažím se spolupracovat tak, aby v naší firmě každý mohl cítit sounáležitost, vidět výsledek toho, co děláme, aby za to cítil spoluzodpovědnost a mohl říct, že má jeho práce smysl. Dále je potřeba, aby každý chápal svoji roli a ekonomický důsledek svého nebo společného počínání. Další důležitá věc je, aby si naši spolupracovníci byli vědomi toho, že je neplatí šéf, ale platí nás zákazník. Proto je potřeba dělat výrobek nebo službu pro něj tak dobře, aby byl za to ochoten zaplatit. Spoustu odborníků si školíme sami a pak jim hledáme místo, které je z hlediska jejich osobnosti a schopností vhodné jak pro osobní uplatnění a rozvoj, tak pro fungující celek, abychom společně dosáhli požadovaného výsledku. To není jednoduché. Jednodušší je zorganizovat výrobu, pro kterou potřebujete halu, deset, dvacet postů výrobní linky, a k tomu sto lidí, než poskládat týmy z tolika rozmanitých individualit a sehrát je k optimálnímu výkonu.

Jakým způsobem podle Vás může podnikatelská komunita přispět k podnícení spolupráce ve veřejném prostoru, mezi lidmi i státem? 

Podle mě je povinností nás všech, kteří tady žijeme a podnikáme, abychom se snažil podporovat místní ekonomiku a spolupráci. Celkový dopad a užitek toho, co děláme, je minimálně stejně tak důležitý, jako stanovit férovou cenu produktu nebo služby v poměru k jejich kvalitě. Pokud si něco koupím od české firmy, tak jí zároveň dávám peníze na to, aby mohla zaplatit svým zaměstnancům, a ti mohli zaplatit za svoje potřeby, což je zae užitek pro ně. Pokud si to koupím od čínské firmy, tak to možná budu mít levnější, ale ten další přínos to pro nás mít nebude.
Jako aktivní člen Hospodářské komory nabádám k tomu, aby si čeští zadavatelé veřejných zakázek dávali velký pozor, koho oslovují a vybírají, a pokud možno vybýrali firmy, jejichž výdělek zůstane v Česku. Mezi námi podnikateli je myslím spolupráce dobrá – hlavně mezi těmi tuzemskými, ale i těmi z blízké Evropy, kteří chápou význam podnikání pro regiony. Velmi špatná spolupráce je s podniky vlastněnými ze zahraničí, zejména zahraničními finančními fondy, které mají jediné měřítko, a tím je zisk.Oni se snaží nevydat ani korunu navíc, a tím pádem je pro ně nezajímavá jakákoliv spolupráce, pokud nedostanou nejnižší cenu nebo nejlevnější podmínky. Ve svém regionu nikoho nepodporují, a když ano, tak výjimečně jedině tak, že se někde nechají vyfotit s nějakým šekem.

Které myšlenky z odkazu Tomáše Bati byste ještě mohl vybrat a tlumočit podnikatelům nebo vedení státu?

Stěžejní je jeho celkové pojetí podniku jako součásti života regionu a země, a to, že podnikání chápal jako poslání, které má přispívat nejen k povznesení a rozvoji zaměstnanců, ale také celého regionu, aby se všem lidem žilo lépe. K dalším obecným baťovským principům patří spolupráce a spoluúčast. To znamená řídit lidi s tím, že jsme spolupracovníky spoluzodpovědnými za výsledky a podílíme se na zisku i na ztrátě. Další Baťova zásada je vyjádřená okřídleným rčením „Náš zákazník, náš pán.“ Toho bychom se měli držet i v tom smyslu, že máme přinášet to, co zákazník opravdu chce, k něčemu potřebuje, a za co je ochoten si zaplatit, protože to jinak nemá smysl. Baťa také říkal „Nechceme odborníků znalých, co nejde.“ To se teď rozmohlo v celém světě, že všechno musí mít nějaký certifikát, bez kterého to nejde, a na jeho získání se vynakládá spousta času a financí. Stejně tak jsme závislí na odbornících, kteří tomu třeba vůbec nerozumí, ale mají to správné razítko. Hledejme způsoby, jak by to šlo, a nevymýšlejme další zbytečné záminky, proč by to jít nemohlo.

Jak by podle Vás stát měl nebo mohl podporovat podnikavost a podnikatele?

Podle mého názoru stát podporovat podnikání nemůže. Stát by se měl starat o bezpečnost, dodávku energie, společnou infrastrukturu a možná o základní vzdělání, ale nemyslím si, že by stát mohl, nebo měl podporovat podnikatele. Stát by hlavně podnikatelům neměl život komplikovat a takzvaně jim házet klacky pod nohy. Neměl by je zbytečně zatěžovat daněmi. Měl by je jednoduše nechat existovat a co nejméně omezovat. Co by měl naopak stát a celý veřejný sektor dělat, je to, že pokud něco potřebuje, měl by to pokud možno nakupovat od místních výrobců a poskytovatelů služeb, kteří nejvíc zaměstnávají místní lidi, mají tady další aktivity a platí daně v Česku. To by mělo vyhrát jako princip navzdory různým proklamacím, že jsme Evropané a musíme oslovovat ostatní dodavatele z Evropy. Nemusíme. Pokud v Česku chceme něco dělat, vyrábět a nakupovat pro veřejný sektor, tak bychom měli dávat přednost českým firmám, aby ty peníze, které tím vydělají, zůstaly v Česku a mohly tak posloužit k vytváření dalších hodnot a bohatství naší země.

Jak se podle Vás v naší zemi vyjadřuje vlastenectví?

Upřímně řečeno nevím. Já se snažím, abych se co nejlépe staral o svůj podnik, o jeho okolí, o lidi, které zaměstnávám, samozřejmě o svou rodinu, a k tomu podpořil potřebné kolem mě. Ale jestli je to vlastenectví, to nevím.

Jaký je Váš názor na jakousi potřebu rovnováhy mezi globálním a regionálním způsobem chování, jednání, spolupráce a zodpovědnosti?

Globalizace, která využívá levnější energii a dopravy díky velkovýrobě v určitém momentu převládla. K tomu se velká část výroby spotřebního zboží přesunula do Asie a zároveň se uměle vyvolávala spotřeba. Profesor Milan Zelený, který je známým šiřitelem Baťova odkazu, už před několika lety napsal stať o relokalizaci, ve které predikuje, že éra globalizace končí, protože jsou již vyčerpány podmínky, ze kterých těžila. Pracovní síla i doprava podražila a růst spotřeby zpomalil zvláště po zásahu covidu do světové ekonomiky.

V důsledku globalizace se také změnila situace na pracovním trhu. V regionech, kde byla extrémně vysoká nezaměstnanost, proto spousta lidí po čase vzala jakoukoli i neužitečnou a nesmysluplnou práci. Když kupříkladu z ostravského regionu po uzavření strojírenských podniků a uhelných dolů odcházeli lidé, pořád zbývalo mnoho takových, kteří byli částečně nebo úplně bez práce, čerpali sociální dávky, nebo obsadili uměle vytvořená místa na úřadech a podobně. Takhle to ale nemohlo fungovat. Proto si myslím, že bychom se měli pokusit obnovit alespoň jednoduchou výrobu něčeho, co potřebujeme v dané lokalitě. Vědecko-technický rozvoj nám k tomu nahrává. Informace jsou kamkoliv rychle přenositelné. To nám dává například možnost, že by se část výrobků mohla prodávat jako tisková data pro 3D tiskárnu provozovanou v blízkosti vašeho bydliště nebo přímo u vás doma. Výroba v místě spotřeby by místní komunitu stmelovala více než chození do hypermarketu. Asijské zboží postupně ztrácí konkurenční výhodu, takže se možná dopracujeme k tomu, že se část výroby začne vracet zpět do Evropy. Tomu nahrávají i výpadky dodavatelských řetězců a jejich nejistá budoucnost.

Můžete uvést příklady, jak konkrétně přispíváte k rozvoji regionu a větší udržitelnosti ekonomiky v místě Vašeho podnikání? Třeba bychom někoho mohli inspirovat. 

Podporujeme instituce vychovávající a vzdělávající děti. Jmenovitě to jsou okolní sportovní kluby, kterým pomáháme jak finančně, tak materiálně, třeba zapůjčením vícemístného automobilu. Dále podporujeme vzdělávací instituce, a to tím, že k nám bereme děti na brigádu, na praxi nebo na stáž. Dveře u nás mají otevřené i pro konzultace ohledně ročníkových nebo diplomových prací. Snažíme se jim ukázat, co a jak děláme, ale i představit naši filozofii tak, aby si od nás mohli odnést cennou zkušenost. Také pomáháme dalším potřebným, kteří jsou určitým způsobem znevýhodněni, výměnou za nějakou obecně prospěšnou činnost. Mám pro ně stálou nabídku – prodejte mi něco, co vyrábíte, nebo udělejte něco užitečného, a já vám za to dám dvakrát tolik, než je běžné.

Mluví se o příležitostech ve vědě, digitalizaci a robotizaci v podnicích. Jak vidíte budoucnost naší země za dalších několik desítek let?

Měli bychom přijít s takovou vizí budoucnosti, která lidi přesvědčí, že tu chtějí zůstat, aby neutekli jinam. To platí pro firmu, město i celý stát. Proto si myslím, že je nejdříve potřeba najít vizi a umět ji prodat. Dalším úkolem je využít technického pokroku k jejímu naplnění. K tomu by nám měla být nápomocná věda s výzkumem, digitalizace, robotizace a podobně. Beru to jako něco, co se stalo dostupným, dá se z toho vyjít a určitě se to bude dál rozvíjet. Snad se také postupně sníží uměle vytvářená vysoká spotřeba a vyrovnají se některé rozdíly mezi lidmi, kteří na takovou životní úroveň ani zdaleka nedosáhli a nebylo to tím, že by se dost nečinili. Zároveň bychom se měli více zaměřit na budování zdravých vztahů, abychom si mohli více věřit. Ať se budeme chtít cítit jako Češi, Moravané, Slezané nebo třeba Evropané, důležité je, abychom se tu cítili jako doma, na místě, které je dobré pro život.

Sdílet

Tweet