První česká opera Dráteník - celé libreto

Dráteník

Zpěvohra ve dvou dějstvích od Josefa Chmelenského

Hudba od Františka Škroupa

Provozena ponejprve v král. stavovském divadle pražském dne 2. února 1826

V Praze 1826
U Veroniky ovdovělé Šollové
Vedením Jana H. Pospíšila

Předmluva

Básnictví dramatického pole v přemilé vlasti naší až do roku 1785 skrovně vzdělané byvši, od toho času se nejenom množstvím přeložených her divadelních z všelikých cizích jazyků – arci ne vždy krasocitným vkusem volených – oselo, ale i také rozličnými původními zdařilými veselo čino- a truchlohrami obohatilo toliko o českou zpěvohru, pro nížto se naše zvučná řeč tak velice hodí, že i s láskou k souboji vyzvat může, drahný čas nedbáno. Od roku však 1823 mnohé vlašské, francouzské a německé opery hudebně přeloženy, a na král. stavovském divadle pražském u četném plesajícího shromáždění výborně provozovány byly; začež milovníci českého zpěvu řediteli, zpěvcům a zpěvkyním vlasti a jazyka mateřského milovným vroucí vzdávali díky, z vítězství, kterého naše milá řeč lahodností a libozvučností nad jiné dosáhla, plesajíce.
     Jenom původní zpěvohry toužně žádané nebylo bohužel nižádné, aniž se jaká čáka k dovršení této žádosti ukazovala.
     Byloť to zpočátku letošního roku po provozování v českém jazyku opětném Mehulovy opery Josef a bratří jeho, an jsem v společnosti několika ctných mládenců stejný slyšel stesk, kteří mně nabízeli, bych nějakou původní zpěvohru složil. Přivolil jsem napolo, až bych si jenom látku potřebnou z naší historie vyhledal. „I nač dlouho hledati – pravil pan Škroup, jinoch o českou operu velmi zasloužilý – já mám zpěvohru pod názvem Dráteník a já se uvoluji v hudbu uvésti.“
     Neobyčejnost ponavržení tohoto, jakož i látky samé mne lákala. „Slovo s to“, zvolal jsem trochu nepředloženě; neváže obtížnosti, utvořiti celý kus ze slova jediného, nepřemýšle, že jsem operu psáti přislíbil, proti kterémužto druhu divadelního básnění zastaralí předsudkové – a ne zcela bez důvodu – již odedávna bojují, neuvodě si na mysli, že pakli hudba povedená, sobě žádný slov nevnímá; pakli hudba povedená, všecka hana se jen na spisovatele sesype. Ale slib byl již vykonán. Ten a láska k vlasti a jazyku mateřskému všecky takové myšlénky potomní ve mně lehko udusily, a tak jsem se na žádost skladatelovu u brzké vypracování uvázal.
     Toto kromobyčejné vyzvání je i příčinou, proč jsem svou zpěvohru proti vůli některých mně vysoko vážených mládenců tak nazval – ba jináče nazvat nemohl, nechtěl jsem zniku jejího zapříti; a tím se mi tu žádná jiná chyba snad vytýkati nemůže, leč že jsem se té, a ne jiné látky uchopil.
     Nemaje žádných vůdců na této u nás posud nevzdělané dráze, byl jsem přinucen vlastní kráčeti cestou; zda jsem nezbloudil, zdali a jak jsem se cíli přiblížil, suď nestranný čtenáři sám laskavě. Že jsem přízvučnosti a hudebnosti šetřil, to mi snad odepřeno nebude, a to k mému uspokojení jest dostatečno.
     Ze strany slovenského nářečí připomenouti dlužno, že mi slov. zeman pan Kašpar z Fehérpataky, jemuž jsem, nemaje dosti obratnosti v tomto zbratřeném nářečí, zpěvy a prostomluvu osoby Dráteníka týkající se k přehlídnutí a opravení potřebnému zaslal, laskavě nápomocen byl; začež ať mé srdečné přijme díky.
     Slova slovenská taková, kterýchžto významu se domysliti by snad docela snadno nebylo, jsem vysvětlil, by i méně cvičený všemu mohl porozuměti.

Psáno v Praze v měsíci prosinci 1825
Chmelenský

Představujeme koncept druhé medaile (mince) Inovace Republiky s názvem Kde domov můj!?. Stříbrná medaile je tentokrát věnována práci a odkazu skladatele, dirigenta pana Františka Škroupa, jenž je autorem hudby ke hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve které při premiéře konané 21. prosince 1834 poprvné zazněla píseň slepého žebráka Mareše s názvem Kde domov můj. Píseň se stala naší Československou a později národní hymnou České republiky.

Sdílet

Tweet