Noviny IR č. 1/2026: Cena za zkušenost (Jan Konfršt)

Sousloví život před a život po se užívá často ve spojitosti s významnými událostmi, se kterými se v životě setkáme. Mám za to, že s dobou covidovou své opodstatnění má.

Žijeme ve světě, v němž dynamika změn neustále narůstá. Jsme zahlcováni informacemi, v nichž zorientovat se je čím dál složitější. Přesto si myslím, že se vše podstatné k porozumění současnému dění kolem sebe v našich myslích již odehrálo. Že největší zkouškou mysli lidstvo prošlo právě v době covidové. Tato doba byla velkou výzvou a bohužel také velkým lidským selháním mnohých z nás.

Zřejmě bude trvat dlouhá léta, než si uvědomíme, jakého zločinu jsme se dopustili na sobě samých a sobě navzájem. Dlužno dodat, že i s pomocí trestuhodně velmi umně vyvolávaného strachu z neviditelného nepřítele došlo během velmi krátké doby ke ztrátě čehosi velmi důležitého. Lidské individuality. Výlučnosti a nezaměnitelnosti Člověka. Vlastností, které nás charakterizují jako tvořivou formu života. Stali jsme se pasivními svědky útoku na samou podstatu smysluplné a svrchované existence. Pasivními účastníky procesu směřujícího k unifikaci myšlení a tím i jeho omezení.

Víra v nesplnitelné, v pomoc zvenku bez naší spoluúčasti se pro nás stala symbolem půjčky na podmíněnou budoucnost, přičemž nejsme schopni splácet ani úroky. Zapomněli jsme, že v čase, kdy se Člověk dostane do úzkých, zvláště je-li případně ohrožena jeho samotná existence, je životně důležité uplatnit kritické myšlení. Přemýšlet o nastalé situaci v souvislostech a hned na začátku svých úvah se rozloučit s myšlenkou, že zachráněni můžeme být pouze zákrokem zvenku. S čekáním na gurua v malé uzavřené skupině či na spasitele v celosvětovém měřítku už máme zkušenosti. Naše historická paměť je snad již dostatečně dlouhá na to, abychom věděli, že ke skutečné proměně přístupu Člověka k Životu nedojde změnou vlády v té či oné zemi nebo po velké přírodní katastrofě, ale až poté, co projdeme osobním niterním uvědoměním, že nositelem hluboké proměny může být pouze jeden každý z nás.

Dokud budeme žít v naději, že z nás může sejmout hřích naší pohodlnosti někdo zvenku, nestane se nic. Spíše naopak. Předáváním dalšího a dalšího dílku odpovědnosti za svůj život do rukou kohokoli, kdo prohlašuje, že je jediným, kdo si dokáže poradit s potížemi okolního světa, se jen pevněji zamotáváme do pavučiny slepé závislosti.

Myslím, že nám doba covidová může posloužit jako učebnicový příklad, jak snadné je ovládnout mysl Člověka. Přirozeně za podmínky, že k tomu dá svolení.

Knihy a další zamyšlení autora Jana Konfršta 

Sdílet

Tweet