Zamyšlení: Cesta za Pravdou (Jan Konfršt)

Jan Hus: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí. 

Kdo by neznal slova jednoho z našich velkých předků!? Než jsem ale myšlenku dokončil a dal jí i písemnou podobu, má jistota se začala, a nikoli pomalu, vytrácet. Potíže v životě si přivoláváme mimo jiné i tím, že se k odkazu velkých předků hlásíme jen ve vypjatých chvílích a bohužel nezřídka jen s propagandistickým pozadím. Manipulativně za účelem prosazení svých egoistických cílů, které se šlechetností, s čistotou pravdy bytostně spojenou, mají pramálo společného. A jde o jednu z našich vlastností, které nám ke cti neslouží. Chceme-li však prožít život smysluplněji, ve svobodě z poznaného a být si plně vědomi, z čeho pramení vznešenost lidského ducha, pak nezbývá než přijmout, že mluvit pravdu a ctít ji jako svého životního přítele je třeba nejen tu a tam při výjimečné příležitosti, ale přetavit své počáteční předsevzetí v životní postoj. 

Životně moudrým se (přirozeně?) Člověk nerodí. K tomu, aby se jím postupně stával, mu však život sám nabízí nepřeberně příležitostí. Těch obyčejných, všedních. Možná proto „také“ snadno přehlédnutelných. Mnohé bohužel naznačuje, že si štědrosti života v tomto ohledu příliš nevážíme. A nezřídka odmítáme využít i příležitosti, které se téměř podbízejí. Naproti tomu jsme vynalézaví ve způsobech jak se i omluvit (či vymluvit?), proč říci NE. 

Historie je k naší škodě protkána i událostmi, které nejenže nám ke cti neslouží, ale v důsledku toho, že jsme před pravdou záměrně zavírali oči a cíleně ji ohýbali a překrucovali, platili jsme za to cenou nejvyšší. Lidskými životy. Mám na mysli válečné konflikty a zdá se, že jsme opravdu nepoučitelní. Jen proto se pravda v těchto situacích stává opakovaně a díky naší nepoučitelnosti (či malé vyzrálosti?) první obětí na bojišti. Dlouho předtím, než padne první výstřel. Nestane se obětí letící kulky. Je hlavními protagonisty obou stran rodícího se konfliktu rituálně pohřbena již dlouho v čase před. Společně vykopou hluboký hrob, společně do něho vloží rakev se svým společným nepřítelem, pravdou, zatíží ji těžkými kameny a společně ji zasypou, aby se jim, až začnou vlastní boje, nepletla do jimi pateticky vyprávěných verzí následných událostí. A přirozeně odlišných, jak jinak. Předkládaných přitom s rukou na srdci. 

Válečná vřava jednou utichne, protože jsme však i nadále na štíru s upřímností jak k sobě, tak ke svému okolí, sama podstata konfliktu, živena pocitem křivdy, v našich myslích přetrvává. Dokladem toho budiž opakovaně se probouzející vlny etnické nesnášenlivosti, pohříchu často končící násilím. 

Situace, které lze v podobenství opsat jako sud prachu s násilně přibouchnutým víkem a čekající jen na pověstnou jiskru. Podobné budeme mít příležitost sledovat, a často v přímém přenosu, tak dlouho, než si uvědomíme, v čem tkví tajemství Života. Co je jeho duchovní podstatou a že klíčem k odstranění násilí ze života je respekt právě k jeho duchovní stránce, tolik neslučitelné s egoismem. 

Možná je naše chování podmíněno i tím, že máme obavu zahrnout ji do svého uvažování, do běžného života. Mohla by přece být považována za výraz slabosti! A kruh se uzavře, neboť vycházíme z předpokladu, že náš nepřítel na druhé straně uvažuje stejně. Jiná možnost přece neexistuje!(?) Je rozhodnuto! Nebudu přece za slabocha! 

Nejenom, že jsme se dosud nenaučili žít v přátelském světě, ale ani nejevíme ochotu změnit své myšlení, a tím i chování, abychom ho mohli spoluvytvářet. Aby se mohl narodit! Dualitu světa, do něhož jsme se narodili, trvale umocňujeme předpokladem, že je-li někdo mým přítelem, musí existovat i NE-přítel! Tak vždy (?) bylo, tak je, tak přirozeně(!) musí být i nadále! Vždyť tato prostá skutečnost přece jen potvrzuje neměnný princip duality! 

Inu, nalézáme zvláštní zalíbení v putování slepými uličkami. A chůze je čím dál namáhavější. Dlažba je již kluzká a kočičí hlavy, jimiž jsou tyto uličky dlážděny, jsou již hodně vyhlazené. 

Vzpomínám na Václava Havla a jeho slova v čase probouzejících se nadějí na život v laskavějším světě, než v onom čase již pomalu dožívajícím. Na jeho úvahy o rodícím se bezpečnějším euroatlantickém světě. Jinak řečeno evropsko-americkém. Současné dění, a právě v Evropě, však odhaluje, že nejenže nemůže být řeč o naší životní moudrosti, ale že jsme ani neuspěli při zkouškách ze středoškolských znalostí. Propadli jsme u zkoušky ze zeměpisu. Geograficky Rusko dělí na evropskou a asijskou část pohoří Ural a historicky, kdykoli jsme mluvili o Rusku, jsme měli na mysli jen jeho evropskou část. Ze svých úvah počátkem devadesátých let minulého století jsme však Rusko neoprávněně vyloučili a dnes podobenstvím řečeno, nestačíme z tohoto dluhu ani splácet úroky. Ať už vědomě či podvědomě, příslušnost rozhodující části Ruska jsme nevzali na vědomí.

Naše úvahy o budoucím uspořádání světa v onom čase nadějí se k naší nemalé škodě jako klíště držely pouze krátkodobých historických zkušeností. Vzájemné odpuštění si pomyslných vin z minulosti v nich nedostalo prostor. Naše myšlenky byly svými kořeny příliš silně provázány s dualitou světa, jak ji chápeme dodnes. Byť měly směřovat do budoucnosti a vytvářet ji, staly se reliktem minulosti. 

Budeme-li k sobě upřímní, pak nezbude než si přiznat, že změna systému v devadesátých letech neproběhla v duchu skutečné Jednoty hodné ducha Člověka. A člověk naopak (s malým počátečním písmenem) dosud nemá dost rozhodnosti, vytrvalosti a představivosti, aby byl schopen domyslet a dopovědět si, že změna systému se nemůže uskutečnit, nebude-li se proměnou svého myšlení na ní podílet on sám. Člověk je přizpůsobivý, připouští, že změna je dobrá, ale… má současně strach. Touží po tom, co ještě nemá, současně ho však děsí, že přijde o to, co již má, co si tak těžce vydobyl. Inu, jak se říká, smrádek, ale teploučko. A proto není dobré okno otevírat dokořán. Průvan změn by mohl být příliš silný. Věčné dilema nedokonalého světa. No, dokonalým nikdy nebude, a tak: Bude nám stačit současná míra svobody, která je ale přitom již dosti velkou nesvobodou? Ano? Ne? Jaká bude tvá odpověď? O čem vypovídá naše potřeba pohodlných jistot? Odpověď však tkví v jiné otázce: Co jsme ochotni ještě směnit za další krajíc ukrojený z již tak malého bochníku svobody? 

Otázka možná provokativní, ale především navýsost osobní. O tom, jak budeme v budoucnu coby jednotlivci žít, ať se to líbí či nelíbí, rozhoduje každý sám za sebe. Jistě, ze systému se vyloučit do důsledku možnost nemáme, ale ještě jednou si dovolím důrazně připomenout, že systém ve vztahu k jednotlivci rozhoduje o chodu jeho života pouze rámcově a především – nedokáže ze své podstaty ovlivnit jeho niternou kvalitu. Hodnoty skryté ve věčně přítomném a současně pomíjivém okamžiku a na nichž si ověřujeme, nakolik jsme si blízcí své duši. V běhu času a nekončícím střetu svých rozhodnutí o tom, jak prožijeme budoucí vteřinu. A nežehrejme, že nám systém v našem úsilí brání, že nám díky svým možnostem hází klacky pod nohy. Snít o životě ve světě bez násilí, bez nátlaku je přirozené, ale nezapomeňme, že právě protitlak je hnacím motorem veškeré naší snahy o hodnotnější život. Bez vynaložené síly, bez úsilí matky při porodu by se nezrodil ani nový život. Bez opakovaně vynakládaného úsilí srdce, aby protlačilo životodárnou tekutinu do těch nejtenčích cév by ani nemohl pokračovat. Ostatně i z měkké tuhy může vzniknout diamant jen pod extrémním tlakem a za přítomnosti vysoké teploty. 

Po smyslu své existence pátrá Člověk od nepaměti. A my, současníci, jsme tu jen proto, že náš předek ve svém úsilí nikdy neustal. Nezpohodlněl, nespokojil se se stavem věcí. Že přitom, a často, použil větší síly, násilí vůči svému bližnímu, mu jistě ke cti neslouží. Děje se tak dodnes, a to jen proto, že svádíme nekonečný zápas o návrat ke své podstatě. Zápas mezi duchem a hmotou. A bude se dít tak dlouho, dokud si neuvědomíme, že život v 3D prostoru je jen PROSTŘEDKEM, NIKOLI CÍLEM v naší představě navíc limitovaný délkou jednoho života.
Řešení je přitom velmi prosté, jednoduché. Stačí vskutku velmi málo – opustit stereotyp myšlení. Jednoduché, nebo nerealizovatelné?

Vždyť po generace jsme vedeni k tomu, abychom byli silní. Přece jen dravost, akčnost, odolnost může být zárukou přežití! Což v hmotném světě může obstát ten, kdo nebude mít dostatečně tvrdé lokty? Kdo se nebude starat o svoji budoucnost hromaděním majetku, či finanční hotovostí. A že nejednou, nezřídka i nečistým způsobem? Ilustrativní ukázkou je scéna z filmu Anděl Páně, v níž správce říká klíčnici Francce: „Já věděl, že kradete, ale tolik?!“ A stačí se porozhlédnout po současné politické scéně a větu obměnit: „Já věděl, že nám lžete, ale že lžete tolik?!“ Svět kolem nás je často nevábným obrazem reality jen proto, že opomíjíme duchovní stránku své existence. Přitom jeho vznešenost spočívá v žité čistotě všedního. Ano, mluvíme o hledání smyslu života (přirozeně jak kdo), ale nenechme se zmást. Ona na první pohled hluboce filozofická stránka života, případně ztotožňování se s vykročením na duchovní cestu sebepoznání, je ve skutečnosti činnost ryze praktická. Velmi reálná. Překážky na této cestě si klademe sami především tím, že přikládáme významu jednotlivých slov příliš zúžený význam a o to obtížněji nacházíme souvislosti mezi střípky již pochopeného.
 
Žijeme ve hmotném světě a považujeme za reálné pouze to, co si můžeme ověřit svými smysly. A institucionalizovaná věda, svatý grál hmotného světa, v tom koná medvědí službu. Za platné prohlašuje pouze to, co lze změřit, zvážit… Současně však nikoli jen připouštíme, ale VÍME, že existuje i to, co (prozatím) vědecky ověřit nedokážeme. Vždyť i ten nejortodoxnější vědec používá nástroj, který nedokáže definovat fyzikálně či chemický. Myšlenku. Paradox našeho světa spočívá v tom, že je to právě ona, myšlenka, náš nejmocnější nástroj existence, která stojí v pozadí neschopnosti uvědomit si a PŘIJMOUT, že neexistují dva oddělené světy. Svět hmotný a svět duchovní, ale pouze jeden.

O kom říkáme: To je duchovní člověk? O tom, který je životem zralý, moudrý? On ale celý život dělal jen to, co můžeme dělat všichni. Byl pozorný, sbíral zkušenosti a přemýšlel, jak s nimi naložit. Vždy zpozorněl, bylo-li hlásáno (případně následně i vyžadováno) něco, proti čemu protestoval obyčejný selský rozum. Či jen zkušenosti našich předků? Těch, kteří již zmoudřeli před námi? Vždy jsme žili a žít budeme jen v takovém světě, jaký si sami vytvoříme. A stane se laskavějším, až pochopíme, v čem tkví síla jednoty. Těla a duše, temnoty a světla. 

Mojí celoživotní snahou bylo nalezení klíče, kterým bych dokázal otevřít onu pověstnou třináctou komnatu, v níž jsou uloženy poklady tvořící základy smysluplného života. A pochopil jsem, že základem všeho je holistický přístup k mé přítomnosti tady a teď a že je dobré vycházet z předpokladu, že náhoda ze své podstaty ani existovat nemůže, neboť vždy je možné u každého děje nalézt další skutečnost(i), s níž (nimiž) souvisí. Domyšleno – nejenže vše souvisí se vším, ale vše tvoří jeden celek. A co je neméně důležité a tvoří nadstavbu: VŠE JE ŽIVÉ, PROMĚNLIVÁ JE POUZE FORMA ŽIVOTA. A vrchol pyramidy těchto pilířů mého přístupu k životu – je VĚČNÝ. A dovolím si ještě dodat – jsme součástí celku mimo jakoukoli naši současnou představivost.

Po okolním světě požadujeme, aby byl zřetelný, srozumitelný a pokud možno jednoznačný. Abychom věděli, po jaké cestě se na své životní pouti vydat. Zda na rozcestí (už zase!) vykročit doleva či doprava!? Přesto – uvažovat v souvislostech by nám mělo být vlastní. Každá mince má svůj rub a líc. Z touhy po jistotě, realizované způsobem zjednodušené kategorizace se snadno může stát tíživé břemeno, neboť život ji díky své pestrosti z principu vylučuje.  

Symbolem duality našeho světa se stala monáda. Symbol s velkou vypovídací hodnotou potvrzující, že svět se černobílým jeví pouze na první pohled. Přitom i v té největší temnotě doutná jiskra světla, naděje. A naopak upozorňující, že i v čase již dlouho dlouhotrvajícího klidu a míru dokážeme probudit ze spánku čerta, který, jak známo, nikdy nespí. 

Hlubšímu pochopení podstaty věci se bráníme svojí snahou zjednodušit si vidění světa. Odmítáním porozumět mu v co nejširších souvislostech a současně přijmout, že je trvale proměnlivý.  I monádu, symbol tvořivosti a proměnlivosti, vnímáme jako dokonaný, uzavřený děj. Bílá tečka v černém poli je jasná, zářivá, nemá rozostřeně okraje, přecházející přes postupně tmavší odstíny šedé pozvolna v černou. Úsloví, že nic není černobílé, známe, ale přijmout, co zůstává na první pohled skryto, to jest, že v každém projevu našeho chování se prolínají všechny vlastnosti, se bráníme. 

Vždyť i v první myšlence, která se kdysi v dávnověku zrodila v mysli od toho okamžiku již tvořivé bytosti, existovala dualita. Světlo a tma. NADĚJE a STRACH. Názorným zástupcem duality je životadárný vzduch. Směs kyslíku a dusíku. Kyslík v kritické situaci (při resuscitaci) dokáže zachránit život, ale sám o sobě je ve vyšší koncentraci pro člověka jedovatým plynem. Uvědomme si, dualita a oddělenost tvoří v komplexu vyšší celek umožňující život. A samo světlo, jen dobro, jen láska bez svého protipólu, bez nutkání o ni trvale usilovat by v konci bez pochopení podstaty věci vedlo k našemu zániku. 

Dobré by bylo opouštět svou představu, že přece již VÍME, že vše se vším souvisí. Na místě by spíše bylo říci si: Začínám tušit, že vše, co dokážu obejmout svými myšlenkami, je protkáno vlákny souvislostí pro mne dosud neviditelnými. A nedopřeji jim klidu, dokud nezviditelním celou pavučinu mě prozatím neznámého kapičkami rosy poznaného. Ano, začínám tušit, že vše dosud opomíjené, každé slovo, pohled, zvuk, závan větru, šepot ptačích křídel, záblesk jednoho jediného paprsku slunce skrze na okamžik se rozestoupivšími mraky, že to vše spolu vytváří obraz hledané skutečnosti. Té, která k nám promlouvá, ale její hlas nás dosud míjí. Je na co se těšit. 

Vím, že jsem nenapsal nic objevného. Že jsem nepřišel s žádnými převratnými myšlenkami. Psal jsem však s přesvědčením, že je dobré připomínat, v čem můžeme nalézat inspiraci, abychom nepokračovali nadále ve své oblíbené činnosti, tj. opakovali historii, ale naopak svým dílem přispěli k pozvednutí kvality života nejen osobního. 

Nechť je do budoucna cílem naší snahy spolupráce na novém světě, v němž už nebude lež vydávána za pravdu a polovičatost za šikovnost.

Jan Konfršt
27.07.2025

Dopisoval jsem zamyšlení věnované především holistickému přístupu k životu a současně sledoval dění na naší politické scéně. I proto, že za necelé tři měsíce budeme stát před volbou komu dát svůj hlas s důvěrou, že bude v následujícím období důstojným obhájcem…, ale jak větu dokončit? Vždyť na naší politické scéně není strana, která by ve svém středu neměla členy, jejichž činy mají s důstojností, s hlásáním, natož obhajováním pravdy pramálo společného. A kauzu „Bitcoin“, která se nedávno zjevila na našem politickém nebi jako kometa, osobně vnímám jako učebnicový příklad tunelového vidění našich politiků. Jen nevím, zda je jejich zaslepenost účelová, či jen nejsou schopni její závažnost vyhodnotit se všemi dopady na naši společnou budoucnost. Přitom si nejsem jist, která možnost je horší, neboť ani jedna z nich nevěstí do budoucna nic dobrého. A byl jsem mimo jiné zvědav, do jaké míry se ona kauza projeví na volebních preferencích strany, která si i nadále činí nárok na vedoucí úlohu ve státě.

V textu jsem obrazně v jisté spojitosti napsal: Já věděl, že nám lžete, ale že lžete tolik?

A nemohlo být jinak, vytanula mi na mysli slova našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka: Kdo lže, ten i krade.

Ano, lžete. Vy, kteří máte vytvářet morální úzus celé společnosti.

A kradete.

Okrádáte o poslední zbytky důvěry ty, kteří vám ji v dobré víře vložili do rukou s předpokladem, že budete důstojnými správci naší země. Naší společné vlasti. 

Úsloví, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, je známé. Není ale dobré si dopovědět, případně před zrcadlem a nahlas, co je v něm ve skutečnosti skryto a co možná i cíleně opomíjíme? Že ti, kteří jsou v současné době u moci, jsou jen projeveným odrazem nás samých? Našeho myšlení a chování se k sobě navzájem? Že jsou OPRAVDU jen jedněmi z nás a že k žádné změně k lepšímu (jak jen ono „lepší“ vydefinovat…?) dojít nemůže, dokud se neproměníme sami?

Co dodat?

Mnohé nasvědčuje tomu, že s hledáním pravdy a její obhajobou budeme mít ještě nějaký čas co do činění.