Karel IV. promlouvá (Tereza Herz Pokorná)

Karel IV. „Otec vlasti“ promlouvá, a v naší mysli vyvstávají otázky. Otázky, na které odpovídá srdce, duše, hluboké vědomí každého z nás. Mysl se vzápětí pod taktovkou rozumu ujme rešerše a na základě svých vlastních zkušeností, vědomostí, prožitků, naučených znalostí následně vyhodnotí výsledek. My se pak mnohdy ocitáme ve víru střetu názorů.  Otázky: Kdo jsme? Kam jdeme a proč? se objevují stále častěji, zaznívají i slova naší státní hymny: Kde domov můj.  Otázky–pocity-emoce víří současným světem. Světem, jehož paradigma se mění doslova na všech úrovních.

Karel IV. výrazně promluvil v poslední době ve dvou případech. Ve dvou případech zní jeho jméno naší zemí znova a znova. Někoho mrazí, někdo cítí úzkost, něčí fokus je zaměřen jiným směrem, nebo nemá čas či chuť se vůbec zamyslet. Prvním případem je datum 21.12. - střelba na universitě, kterou r. 1348 založil a stala se jednou z nejstarších a nejuctívanějších evropských universit. Jedná se o datum, kdy se sáhlo na to nejcennější, co máme – životy našich dětí. Co jsme mohli udělat, aby k tomu nedošlo je otázkou, kterou si nelze nepoložit, otázkou od té doby stále se opakující. K této obrovské tragédii došlo těsně před vánočními svátky. Druhým datem je 15.3., den patřící k temným stránkám naší historie, den, kdy Adolf Hitler r. 1939 obsadil naši zemi. Nyní přesně v tento den proběhla v německých Drážďanech v galerii jménem Lipsiusbau a za účasti naší hlavy státu prezidenta Pavla a kardinála Duky, z druhé strany pak regionálního zástupce německé vlády, ministerského předsedy Saska pana Kretschmera, vernisáž výstavy, mezi jejíž exponáty patří nemalá část našeho národního pokladu. Pokladu nevyčíslitelné hodnoty, pokladu nesoucího v sobě odkaz našich předků, pokladu zahrnujícího jak symboly naší státnosti, tak vzácné relikvie s ostatky svatých.

120 drahocenných artefaktů Svatovítského pokladu bylo tedy vyvezeno z naší země včetně toho nejvzácnějšího, co máme - Korunovačního kříže, nazývanéhotéž Zlatý ostatkový kříž – našeho nejposvátnějšího duchovního symbolu vůbec. Došlo k tomu těsně před svátky velikonočními, se kterými je Ostatkový kříž propojen nejtěsněji, jak jen je to možné. Nese v sobě artefakty spojené s ukřižováním Krista i relikvie panny Marie, Jana Křtitele, a některých svatých. Byl vytvořen, aby plnil symbolickou funkci svatého Grálu zemí Českých. Někdo řekne náhoda, jiný - náhody neexistují!

Otec vlasti – uctívaný, po staletí oslavovaný, promlouvá. Osvícený panovník, o kterém se říkalo, že má dar jasnozřivosti, hovoří řečí symbolů, a mnozí se snažíme porozumět. Vyvstává otázka: dá se někoho oslavovat a zároveň naprosto ignorovat? Evidentně ano. Kříž poprvé v celé své historii nebyl o Velikonocích v zemi, poprvé byl navzdory výslovnému zákazu svého tvůrce vyvezen ze země. Aby k tomu skutečně nedošlo, nechal si Karel IV. své rozhodnutí pojistittextem Buly, vydané papežem Klementem VI., v níž je stvrzeno zapovězení vývozu korunovačních klenotů včetně kříže ze země. Jak známo, Karel IV. nebyl pouze světským panovníkem, ale cítil se býti i panovníkem duchovním, a právě toho je Ostatkový kříž symbolem. Významnou úlohu, při jeho vzniku hrála jak posvátná geometrie, tak magie, jíž vykonal mistr Theodorik spolu s dalšími zasvěcenci, včetně samotného panovníka. Je těsně spjat s Karlštejnem, je určen, aby podporoval duchovní vzestup národa, plnil funkci posvátné ochrany naší země a jejího lidu. Ostatkový kříž symbolicky prokazuje, že království Karla IV. je Božím královstvím, což je zdokumentováno v malbách na Karlštejně. Grálský rituální obřad, v němž hrál kříž hlavní úlohu, byl výsostným rituálem Karla IV. a byl vykonáván na Karlštejně na Velký pátek velikonoční.

Nyní je tedy Korunovační kříž zemí Českých možno vidět v německých Drážďanech. Vzhledem k současné mizivé návštěvnosti výstavy jsem měla možnost být s Ostatkovým křížem skoro celou půl hodiny sama. Jde o prožitek plný mnoha emocí a provázený nespočtem otázek. Kříž jako by si vás od určitého momentu začal přitahovat. Nestojíte v tu chvíli před pouhým artefaktem starým takřka 700 let, ale před nejposvátnějším předmětem své vlasti a nehraje roli, jste-li věřící nebo ne. Záměr, se kterým byl stvořen, účel, který plnil, je přítomen. Kdo výstavu v úctě k předkům a s vědomím si své identity, příslušnosti k Českému národu, navštívil, přesně ví, o čem hovořím.

Po staletí se říká: „Kdo se zmocní národních relikvií, může skrze ně ovládat národ, kterému patří.“

Jak známo výstava Fragmenty paměti je vydávána za výstavu putovní, takže by se národní poklad země České a ceny nevyčíslitelné, měl toulat po světě ještě pár let. Míří údajně i za oceán.   

Text: Tereza Herz Pokorná