Povaha doby (Stanislav Komárek)

Civilizace obav - terminální fáze novověku?

Kam jsme dospěli

    Je otázkou, zda euroamerická civilizace (nějak rozprostraněná už celoplanetárně) vlastně mohla nedávno na koronavirus vůbec zareagovat jinak (je to trochu podobné otázce, zda aztécký vladař Montezuma mohl jinak reagovat na španělskou invazi do říše roku 1519). Vzhledem k tomu, jak pokračují trendy za posledních 500 let, se zřejmě jiná reakce očekávat nedala – jedná se o konsekventní završení toho, čím jsme se už pár set let zvolna stávali (Frank Furedi nazývá současnou éru "kulturou strachu"). Je paradoxní, že stále stoupající představa o ceně lidského individua nejdříve vedla k jeho maximální možné míře osvobození z rodinných i feudálních vazeb, a v posledku však zjevně povede k jeho největšímu ujařmení i ve jménu jeho biologického zachování. Tak největší sebeadorace člověka vede nakonec k jeho největšímu ponížení (Sovětský svaz také kdysi ke svým skličujícím počinům citoval Gorkého maximu: „Člověk, to zní hrdě!“).
      Společnost stavící biologické přežití občanů nad všechno ostatní nemůže, neumí vůbec dát lidem prostor  k jakékoli odvaze, neřku-li snad k oběti: ani ten, kdo by chtěl, nemůže legálně riskovat svoje zdraví, ač by se takových "hazardérů" našlo jistě dost:  ultimátní argument o „tisících mrtvých“ je vždycky nakonec všechny umlčel - odpor byl, zdá se, marný. Podobně ultimátním argumentem před první světovou válkou byla "národní čest" a nutnost potrestání těch, kdo ji zneuctili.  Povýšili jsme zbabělost, jejíž proroci volali odevšad mocnými hlasy, na ctnost, tak jako jiné neblahé doby povýšily na ctnosti třídní závist, neúprosnost, krutost, udavačství, rasovou povýšenost atd. (také je pozoruhodné, jak je společnost vždy posedlá jednou polovinou polárního páru a tu vždy dotahuje ad absurdum: jistota-nejistota, socialismus-kapitalismus, válka-mír aj.). Jedná v zásadě o první vskutku nekrvavé vítězství zbabělosti nad statečností v dějinách (nepočítáme-li krátké mnichovské interludium). Každá doba uctívala nějaké hrdiny, byť každá výrazně jiné, ale jejich jednání bylo pro ně samé nebezpečné - „hrdiny“ dneška byli apoštolové přeopatrnosti, jejichž jednání je ovšem nebezpečné a dusivé pro jiné. V městě Riverside je na náměstí nápis, že země a doby, které hrdiny nectí, si jich také  nezaslouží. Opravdu si lidé od nepaměti vypravovali u táborových ohňů o těch, kdo projevili odvahu, dali svůj život v sázku a nezřídka o něj i přišli?
       Jakýkoli projev odvahy lze spolehlivě dehonestovat poukazem na nějaký jeho negativní či „bezohledný“ dopad vůči jiným, snad Robinson na svém ostrově před příchodem Pátka si mohl něco podobného dovolit. I naši disidenti se chovali kdysi „rizikově“ a Gabčík a Kubiš jednali zcela extrémně rizikově a neodpovědně, strhujíce s sebou do zkázy celý národ, a podle toho zaslouženě dopadli - dnes bychom Heydrichovy instrukce přísně a přesně plnili  a sami nastupovali do přistavených deportačních vagonů jen s občasným vtipkováním. Kozina by se ze současného pohledu jevil jako zabedněný venkovský buran, který bláhově trval na platnosti překonaných privilegií a sabotoval Lammingerovy snahy o modernizaci - po vyčerpání prostředků mírných nezbývalo, než jej odstranit z cesty. Zkušenost bohužel ukazuje, že něco jako lidská důstojnost je velmi křehké a přesvědčení o ní musejí sdílet obě jednající strany: jakmile začneme plnit opravdu „velké“ úkoly, je všechna lidskost v tahu. Bohužel už si dokážu velmi dobře představit, jak na mě nějaký zbrojenec či jeho laický pomocník s klackem řve: „Drž hubu, dědku, a nastupuj!“. Po „změně větru“ byli atentátníci v roce 2022 opět velmi velebeni a hrdinství bylo náhle vysoko v kurzu, byť to mnoho neznamená (komunisté také velebili statečné husitské bojovníky, ale chodit na evangelické bohoslužby přinášelo černý puntík). Konec konců po mnichovské celoevropské vlně zbabělosti vlna kuráže také přišla.
     Činnost našich disidentů 70. let by se z nedávného hlediska jevila jako nezodpovědná svévolná sabotáž výstavby socialismu, do které přece měli možnost se dobrovolně zapojit k prospěchu všeho našeho lidu! Každá velká nepravost začíná apely na odpovědnost za jiné: „Já sem ho musel udat, dyť já mám přece rodinu! “. Jako „odpovědnost“ se nakonec pochopí naprostá bezpodmínečná poslušnost vůči vrchnosti (výjimkou z této obedience se zdá být tradiční nadávání na prezidenta a premiéra, jejichž vysoké platy kompenzují nutnost nechat si tento ventil lidu líbit). Jen absolutní zbabělec a absolutní sobec je ideálním poddaným – ten první pro éru hygienismu, ten druhý pro éru konzumerismu. Je prakticky jistě, že stávající či možná už minulé společenské zřízení se tím v posledku sebezdestruuje, provádí jakousi dobrovolnou autolýzu: když nejsme ochotni dát málo, žádá Osud nakonec víc a víc: podobně ostatně reaguje i finanční úřad či dopravní podnik a připomeňme si příběh o Sibyle Kúmské a jejím prodeji knih králi Tarquiniu Superbovi (po jeho odmítnutí devíti prorockých knih pro vysokou cenu tři z nich spálila a za zbytek žádala tu původní, cyklus se opakoval ještě jednou a nakonec se zděšením koupil poslední tři za tu počáteční). Churchill kdysi uvítal delegaci navrátivší se z Mnichovské konference slovy, že chtěli za cenu hanby odvrátit válku – teď však budou mít oboje, jedno dříve a druhé později.  
       Čekali jsme pošetile a proti všem empirickým předpokladům neustálý nekonečný růst blahobytu i věku dožití, teď přichází nejprve výrazné zchudnutí a potom zřejmě přes všechno usilování i to druhé. Cosi jako selský rozum zcela zmizelo (sedláci ostatně zmizeli taky) a zůstalo zděšení, absurdní přemrštěnost všech úkonů – jakákoli smysluplná uměřenost je ta tam. Strach o sebe v medicínském smyslu se proplétá se strachem z právních konsekvencí jakéhokoliv počinu, neboť ty se bedlivě sledují. Všeobecná zbabělost je zcela udivující a touha se nenápadně přikrčit, nevyčnívat a nějak to všechno přežít naprosto zatemnila všechny mysli – na jazyk se dere minulorežimní termín „předposranost“. Dnes se tomu říká "princip předběžné opatrnosti" - automaticky se počítá s nejhorším myslitelný scénářem (matematické modely jsou k tomu jen fasádou).

Společnost pacientů

      Západ se stává velkou klinikou pro chovance a pacienty, snaží se všechny uchránit i stínu nepříjemného zážitku, na anglosaských univerzitách jsou mazána ze seznamů a nedoporučována příliš rozrušující literární díla o smrti, násilí, sebevraždách atd., či označována tzv. "trigger warnings". Paradoxem ovšem je, že to jsou především mezní zážitky (v mém případě až emigrace), které pomáhají lidem dospět a přestat být vystrašeným dítětem. Na jakémsi serveru jsem nedávno viděl zcela vážně míněný článek, jak naše zdraví ohrožují avokáda – řada lidí se při jejich krájení pořeže a mělo by být na nich přilepeno varování (v jednom z pražských zastupitelstev se také zcela vážně probírala nutnost poražení staré jabloňové aleje, protože na shnilých jablkách by někdo mohl uklouznout) – kde jsme se to, probůh, octli?!? Děti a mládež se krom orientace na kompjútrové „zásvětí“ nejvíce liší od předchozích generací právě strachem a opatrností – i venkovské děti nedávno obdivovaly jednoho mého kamaráda-učitele, že na Vánoce sám zabíjí kapry: jednak by je smrt a krvavé dílo děsily, jednak by se bály, že se říznou či infikují, protože kapr „byl v rybníce“ - tyto úkony budou brzy muset vykonávat stroje či „dovezení hrubci“, řekněme z Moldávie či Ukrajiny, kde proces děsu ze života zatím nedošel tak daleko. Jak plasticky popisuje Frank Furedi, autor termínu "paranoidní rodičovství", podařilo se nám běžnou a odjakživa v zásadě bezpečnou každodennost zdramatizovat tak, jako by nás obcházela smrtelná nebezpečí. I způsob jednání s vysokoškolskými studenty se změnil z modu zacházení s dospělými a kompetentními lidmi jako s bytostmi ohroženými a intelektově nezralými, které musejí být chráněny před jakýmikoli "riziky", která by ještě před dvaceti lety vyvolala úsměv. Václav Bělohradský kdysi říkal, že výjimečný stav je cosi jako forma „akutního léčení společnosti“ (v SSSR 70 let), lidem redukovaným na pacienty se lépe vládne – mizí pak rozdíl mezi dezinformací a opozicí a je možno bez zábran bojovat proti "nepřátelům".

Z knihy: Stíny v našich duších – kronika virového šílení. III díl Memoárů. nakl.Academia, vyjde letos (2024).

Pozn.: Text pana profesora Stanislava Komárka, který měl být původně přečtený ku příležitosti křtu knihy Laboratoř myšlenek.