Komenského Blaženost národa

Musím se přiznat, že když jsem se začetl do Komenského spisku o Štěstí národa, byl jsem nejprve velmi překvapen, následně povzbuzen tím, jak hluboko byl Komenský zakotven v Božím slově, a nakonec zarmoucen, když jsem přemýšlel o obsahu tohoto krátkého spisku. Komenský ho věnoval uherskému magnátovi Jiřímu Rákoczimu, toho jména druhému (1621–1660). Chtěl ho povzbudit k tomu, aby byl člověkem, který se postaví do čela svého národa, který bude hájit národní zájmy (a spolu s nimi zájmy křesťanstva), který bude bojovat proti muslimskému ohrožení Evropy, proti Turkům. Zraněním, která utrpěl v boji proti Turkům, také nakonec Jiří Rákoczi podlehl. Ale chtěl bych se podělit o to, jak na mne dolehlo oněch osmnáct bodů, které Komenský předkládá jako stupně ke štěstí národa.

Nejprve je tady ale otázka národa jako takového. Zdá se, že žijeme v době, kdy je velký tlak na zrušení národních států a odstranění národní identity jednotlivců. Ale jak by řekl Kazatel, není to nic nového pod sluncem. Kam zmizelo deset kmenů severního Izraele? Asyřané je vystěhovali z jejich země a nastěhovali je do jiné země, takže ti lidé byli vyrváni z kořenů, odděleni od tradice a dědictví, které měli po otcích, přestali mluvit mateřským jazykem, aby se přizpůsobili místu, kam byli přestěhováni a nakonec zapomněli, kým jsou. Je to starý jednoduchý recept na to, jak si podmanit národ a je to něco, co dělali všichni diktátoři v průběhu celých dějin – Asyřané nebyli první a Hitlerovy plány na přestěhování Slovanů na Sibiř nebyly poslední (viz např. dnešní Čína a Ujgurové).

Ale Bůh ustanovil národy. Je to jeho dílo. Je to sice také důsledek jeho soudu, současně však – jak už to často u Božích soudů bývá – také způsob, jímž lidem žehná. Je to Boží uspořádání světa a kdokoliv se ho snaží měnit, bouří se proti Bohu. Snaha zničit národní identitu nějakého lidu je velmi podobná snaze zničit identitu člověka jako muže a ženy (a místo toho zde mít mnoho genderů).

Podívejme se nyní na oněch osmnáct bodů, které Komenský uvádí jako stupně štěstí národa, a prozkoumejme je s ohledem na náš národ (s občasným globálním přesahem). Nechci popírat požehnání, jimiž nás Bůh zahrnuje. Jsou rozhodně mnohá. Nikdo z našich předků (pokud tedy nepocházíte z miniaturní skupinky někdejší aristokracie) se neměl lépe, než se máme my. O tom není žádných pochyb. Máme Boží slovo ve svém vlastním jazyce a stále ještě máme svobodu ho kázat. To jsou veliké výsady, které se týkají církve, ale jak je na tom náš národ?

1. Početnost národa

V době, kdy Komenský napsal svou knihu (1659), měly české země podle odhadů historiků asi jeden a půl milionu obyvatel (o milion méně, než před rokem 1618). A Bůh se skutečně nad naším národem smiloval. Přes všechen útlak, hladomory, státní bankroty a války počet obyvatel rostl. Nejvíce obyvatel zde žilo na začátku druhé světové války (r. 1940 to bylo 11 159 000obyvatel). Tohoto stavu už naše země nikdy nedosáhly a posledních čtyřicet let je počet obyvatel na přibližně stále stejné úrovni. V uplynulém roce dokonce porodnost prudce poklesla (o 30 %), což může být přirozený dočasný výkyv, ale také Boží soud – a nikdo z kompetentních osob nemá zájem hledat vysvětlení. Neměla by tento stav být důvodem, proč volat lidi v naší zemi k pokání?

2. Pozemské dary

Naše země je podle pověstí zemí, která oplývá mlékem a medem. A to zdaleka není všechno. Máme mnoho úrodné půdy, máme zdroje vody, máme lesy i množství nerostných surovin. Ovšem přinejmenším v posledních čtyřech stoletích z toho nemá většina obyvatel naší země skoro nic. Český podnikatel a vizionář Tomáš Baťa napsal v roce 1937 knihu „Země pro čtyřicet miliónů obyvatel“, v níž rozpracoval mimo jiné potravinovou a surovinovou samostatnost naší země (s výhledem na možnost mít a také uživit čtyřicet miliónů obyvatel). Ale jak to vypadá dneska? Těžký průmysl skončil, většina další výroby je v rukou zahraničních vlastníků, takže naši lidé (v tom lepším případě) jsou jenom pracovní silou, surovinové zdroje, voda, půda – to vše je z větší části v cizích rukou a náš národ z toho nemá nic. Nemělo by to být důvodem, abychom prosili Boha o smilování?

3. Plnost sebe sama

Země obývaná jen jedním národem. To je něco, co se nám historicky také moc nedařilo. A několikrát jsme na to také silně doplatili. Historie je sice učitelkou života (Historia magistra vitae), ale zdá se, že o její vyučování dnes není velký zájem. Je to přesně naopak – zdá se, že pod vlivem humanismu se čím dál více šíří názor, že je naší povinností mít ve své zemi a ve svém národě, na svém území, co nejvíce jiných národů, jiných kultur, jiných náboženství atd. Prorok Daniel mluví o soše, která má nohy a prsty nohou částečně ze železa a částečně z hlíny (Da 2,40–45) a vysvětluje to tak, že lidské po­ko­lení se bude mísit, ale nepřilnou k sobě navzájem (v. 43). Události posledních dvou let vedly k tomu, že podle posledních vyjádření statistického úřadu je na našem území registrováno deset procent obyvatel z Ukrajiny (s nimiž přicházejí také mnozí z dalších zemí). Počet muslimů v naší zemi vzrostl za posledních dvacet let pětinásobně (z cca osmi tisíc v roce 2002 na necelých čtyřicet v roce 2022). Kéž by takto rostl počet evangelikálních křesťanů! Nejsou to dostatečné důvody k tomu, abychom činili pokání a volali k pokání také náš národ?

4. Pokoj od sousedů

Bůh nás ze své milosti z části obklopil národy, s nimiž jsme nemuseli vést (kromě několika lokálních konfliktů) nějaké zásadní války. Nicméně z jedné strany sousedíme s národem, který rozpoutal poslední dvě světové války a který nyní hlasitě vyhlašuje, že bude zbrojit a budovat armádu. Sice se to děje ve světle události na Ukrajině, ale kdykoliv sjednocené Německo začalo zbrojit, vedlo to nakonec k válce v Evropě. Proto bychom měli prosit Boha slitování a o moudrost, jak bychom se měli v této době jako křesťané zachovat.

5. Zdar zbraní

Od ztráty národní svrchovanosti v 17. století jsme neměli armádu, která by byla schopná bránit naši zem. V době komunistické totality jsme měli armádu, která byla podřízená jiné armádě, té sovětské, a dnes to není jiné, akorát místo sovětského velení je tu velení „mezinárodní“, ve skutečnosti však pod dohledem americkým. Ale možná nakonec nejde ani tak o armádu, ale o ochotu a schopnost bránit svou vlast. Je-li však vlast vyvlastněna není co bránit a není zde ani ochota a následně zde nebude ani schopnost cokoliv bránit. Kolik křesťanů by dnes bylo schopných fyzicky bránit svou rodinu? Muži jsou stále více (a zdá se, že také cíleně) zženštilí a ženy chtějí být muži, ačkoliv jimi nikdy nemohou být. Co je řešením? Vrátit se nohama zpátky na zem, činit pokání a volat k Bohu, aby nás ze svého Slova učil, co to znamená být mužem a ženou podle vzoru Pána Ježíše Krista.

6. Vnitřní svornost

Národ, který táhne za jeden provaz, který má na srdci blaho národa, jeho budoucnost, tedy budoucnost svých dětí a vnuků. Místo toho jsme svědky rozdělení a rozdělování, což je další dějinami prověřený a osvědčený nástroj k udržení poslušnosti a k zůstá­vání u moci (Divide et impera! – Rozděl a panuj!). Kde začíná svornost? V rodině – a tam také vidíme největší rozdělení. Je-li rozdělená rodina, je snadné rozdělit celý národ a následně ho dobře ovládat. Kéž by se Pán smiloval a dal milost k pokání jak celé společnosti, tak křesťanům, kteří se podílejí na tomto rozdělování.

7. Dobré zákony

Komenský by asi nevěřil tomu, že tak malá země může oplývat takovým množstvím zákonů, jako jich máme dneska. Před třemi lety předseda Nejvyššího soudu v rozhovoru uvedl, že se počet platných zákonů, norem, vyhlášek, předpisů a nařízení odhaduje na dva milióny. A leckteré jsou platné ještě z dob po rozpadu Rakouska-Uherska a jiné si protiřečí s ostatními. To není právní řád, ale právní chaos. To není cesta k požehnání, ale cesta k úpadku. A v posledních letech to je samotná vláda, která vydává nařízení, která jsou v protikladu se stávajícím právním řádem (např. mnohá soudy později zrušená kovidová opatření) nebo si dělá zákony podle toho, jak se to hodí (např. o vyvlastnění ČEZu). To jsou věci, které jdou přímo proti tomu, co se líbí Bohu, který staví na spravedlnosti a právu a je to důvod, proč bychom měli volat lidi k pokání.

8. Dobrý úřad

Komenský mluví o úřadu, který bdí nad zákony, který prosazuje spravedlnost a právo, který usiluje o vymahatelnost práva. Ale jak to vypadá v naší zemi? Jaká je vymahatelnost práva? Některé kauzy se táhnou roky a dokonce i víc než deset let – aktéři takových sporů zemřou dříve, než se dočkají rozsudku. To neukazuje na právní stát. A když se zamyslíme nad úřadem ve smyslu státní správy, jakými slovy bychom mohli charakterizovat naši státní správu? Zdá se, že stále více je zjevný klientelismus, nepotismus, korupce … Tím nemluvím o konkrétních státních úřednících, ale státní správě jako celku. To jsou věci, které Boží slovo přímo odsuzuje! Jak můžeme být tak slepí a dělat, že všechno je v pořádku, nic se neděje, není tu žádný problém a všechno funguje skvěle?

9. Nejvyšší úřady obsazené lidmi domácími

V posledních staletích bylo mnoho nejvyšších úřadů obsazeno domácími lidmi. Ale až na výjimky to byly většinou jenom loutky v rukou někoho cizího – ať již mluvíme o rakouské monarchii, nebo totalitních režimech dvacátého století. Je to tak ale i dneska – na konci devadesátých let nám tehdejší naši zákonodárci vpravili do ústavy článek, jimiž některé pravomoci orgánů České republiky mohou být přenesené na mezinárodní orga­nizace (čl. 10a Ústavy ČR). Byla to podmínka pro vstup naší země do Evropské unie. Ale znamená to ztrátu suverenity naší země. Od té chvíle přestává mít národ svou vlastní vládu, ale vládnou mu cizinci. Takže tady pšenka štěstí našemu národu nepokvete. Kéž by nám Bůh dal milost, abychom to viděli, porozuměli tomu ve světle Písma, činili pokání a usilovali o zrušení tohoto bodu v naší Ústavě.

10. Všeobecná svoboda

Z Boží milosti již dnes nejsme zotročeni a lidé v naší zemi nepatří žádnému člověku. Přesto to svobodou není příliš slavné. Každý dnes sice může svobodně cestovat, ale pokud například uvažujeme o svobodě slova, o svobodě podnikání nebo o svobodě bydlení, není to příliš slavné. Jedno slovo dominuje všemu – byrokracie. Vše se stává stále obtížnější a náročnější. Není to nemožné, ale není to ani jednoduché. Vždyť i jen pro to, aby mohla vzniknout samostatná církev, je potřeba tři sta podpisů jejich příznivců. Je to jistě lepší devět set, jak tomu bylo za císaře Josefa, ale příliš velká změna to není. Jako křesťané skutečně žijeme ve svobodě, kterou nám vydobyl Kristus, ale jako společnost se propadáme do stále většího sevření množstvím regulí, zákonů a omezení a přestáváme rozumět tomu, co je skutečná svoboda. I zde je prostor pro to, abychom činili pokání a volali k Bohu o smilování.

11. Píle a čilost lidu ke všemu

Myslím, že tento bod by si zasloužil skutečně mnoho místa a jako křesťané bychom měli více přemýšlet nad otázkou lenosti a etikou práce. Nejenom ve společnosti, ale dokonce ani mezi křesťany už dnes nejsou v kurzu principy Božího slova, jako například „kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2Te 3,10) nebo „kdo obdělává svou půdu, nasytí se chlebem, kdežto kdo následuje povaleče, nasytí se chudobou“ (Př 28,19). Kde je vedení k samostatnosti, nezávislosti, kreativitě, kde je důraz na píli, na vytváření hodnot, na obecnou prospěšnost? Místo toho se jako jednotlivci i jako celá společnost propadáme do stále větší temnoty humanismu s důrazem na „práva“ jednotlivců bez jakýchkoliv povinností. Kéž by se nad námi Pán smiloval a vedl nás znovu k mravencům, abychom se od nich učili moudrosti a píli (Př 6,6).

12. Umění všeho druhu

Tohle je místo, kde zcela nepochybně potře­bujeme činit pokání. Umění se stává stále více dekadentním a zvráceným, a praktické řemeslné obory, které Komenský řadí k uměním, v podstatě zanikají. Lidé dnes nechtějí něco umět, ale chtějí mít. Nejde o to vytvářet hodnoty, ale jde o to mít se dobře bez ohledu na to, zda je někdo užitečný či nikoliv. V tomto směru je nejenom náš národ, ale celá tzv. západní společnost v naprostém úpadku a směřuje ke zkáze. Jedině pokání může tento trend zvrátit.

13. Hojnost věcí

V úvodu jsem zmínil, že toto je jedna z věcí, v níž zdánlivě vynikáme. Ale je to skutečně tak? Možná máme hodně věcí, ale jaká je jejich kvalita? Kolik z nich budeme moci odkázat svým dětem nebo dokonce vnukům? Z kvality jsme se přesunuli ke kvantitě a stalo se to filozofií celé společnosti, která sice mluví o udržitelnosti, ale jedná přesně opačně – všechno, co produkuje má jen minimální trvanlivost. Stali jsme se spotřební společností, která má sice hojnost věcí, ale jsou to věci, které už za pár let budou nepoužitelné – a to nikoliv kvůli jejich zastaralosti, ale kvůli tomu, že už nebudou fungovat. Jenom změna myšlení, tedy pokání, může změnit toto směřování.

14. Všeobecné bezpečí

Naše země patří k nejbezpečnějším zemím světa a za to bychom měli Pána Boha neustále chválit. Souvisí to nejen s povahou lidí v naší zemi, ale tak také s tím, že ještě donedávna jsme nebyli cílovou zemí pro migranty a většina společnosti měla určité povědomí o morálce. Přesto se zdá, že i toto požehnání – jako jedno z mála, které máme – krok za krokem začínáme ztrácet. Proto bychom měli volat k Bohu a prosit ho milost a ochranu, o nápravu naší společnosti a zachování bezpečí, v němž stále ještě žijeme.

15. Dobré vychování mládeže

Jaké jsou hlavní trendy v této oblasti? Ve všeobecném vzdělávání je to stále se snižující kvalita vzdělání, která se projevuje mimo jiné v omezování a odstraňování přírodních věd (které jsou stejně postavené na materialistickém filozofickém základu). V otázce výchovy je to přesun zodpovědnosti za výchovu dětí z rodiny na instituce – nehledě na to, že dochází k rozkladu rodiny a tím také k tomu, že děti nejsou vychovávané vůbec. Stále méně dětí v naší zemi žije a vyrůstá v úplné rodině. Rodina dnes možná čelí největšímu útoku za celou historii naší země vůbec. Kdyby nikde jinde tak tohle je místo, kde je pokání naprosto nezbytné.

16. Čistota náboženství

Hlavním náboženstvím v naší zemi je materialismus, tedy modlářství. Jak by Bůh mohl žehnat národu, který se mu rouhá? Dávná zbožná historie naší země je zapomenutá. Lidé možná ještě znají jména jako Hus a Komenský, ale nespojují je s křesťanstvím, s vírou, s Písmem. Jako národ jsme se odvrátili od Boha, od pravdy, od Božího slova, proto nemůžeme zakoušet Boží požehnání a nemůžeme směřovat k tomu, abychom byli šťastným národem. Kéž se nad námi Pán smiluje a vyleje milost k pokání do naší země.

17. Mimořádná znamení Boží přítomnosti

Podíváme-li se na několik posledních století v naší zemi, zdá se, že směřujeme od jednoho Božího soudu k druhému, ale nikdo to nechce vidět, není, kdo by to pojme­noval, komu by na tom záleželo. Bůh vzdálil svou žehnající ruku od tohoto národa a vydal nás na pospas jiným a nakonec i sobě samým. A jenom pokání a odvrácení se od hříchu může tento soud odvrátit.

18. Úžas cizinců

Znakem Božího požehnání a štěstí národa je úžas cizinců. Nad námi ale nikdo nežasne. Jsme mnohem více spíš k smíchu a k potupení. Není nad čím žasnout, není co obdivovat, není čím se chlubit.

Pane, smiluj se nad naší zemí, smiluj se nad naším národem!

- Jaroslav Kernal

Článek byl publikován na stránkách Soli Deo Gloria