Noviny Inovace Republiky články z novin vše Zradili demokratické Československo, teď naopak opět zrazují Německo

Zradili demokratické Československo, teď naopak opět zrazují Německo

Zradili demokratické Československo, teď naopak opět zrazují Německo | Otázka legitimity sudetoněmeckéhých snah trvat na tom, že české země jsou jejich vlastí. | Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Tradičním argumentem tzv. sudetských Němců ve prospěch legitimity jejich názoru, že české země jsou stále jejich vlastí, je, že zde žili od středověku, dokonce na pozvání českých králů. Ano, poslední Přemyslovci ve 13. století potřebovali rozšiřovat těžbu stříbra, na které bylo české království bohaté a které bylo základem jeho rychlého ekonomického a kulturního rozvoje.

Čeští panovníci zvali odborníky v hornictví a s nimi přicházeli i horníci se svými rodinami jako gastarbeitři a postupně se usazovali i jako rolníci. Již Palackému neušlo, že tito imigranti s sebou přinášeli feudální, poddanské principy organizace společnosti, ale placení daní jim umožňovalo ovlivňovat politické poměry, čehož využívali ke svému prospěchu. Mnohem demokratičtější a svobodnější společensko-politické poměry dřívějších dob byly postupně nahrazovány poměry méně svobodnými. Tím se také začal šířit vliv němčiny. Když ve 14. století král český a císař římský Karel IV. v Praze založil pražskou univerzitu, cizincům byly při hlasování dány čtyři hlasy proti jednomu hlasu Čechů, a tak jejich vliv nadále sílil. Ani založení Emauzského kláštera se staroslověnskou bohoslužbou a vzděláváním srozumitelným pro obecný lid (i Jan Hus a Jeroným Pražský se tam vzdělávali) nebylo schopno tuto situaci kompenzovat. Obecně přístupné školy ještě dlouho neexistovaly. Teprve o sedmdesát let později český král Václav IV. pod vlivem mistra Jana Husa jazykové poměry na univerzitě změnil ve prospěch českého národa.

Češi s Němci měli od počátku se spolužitím velké problémy, ne, nežili spolu, jak tvrdili Němci, ale žili vedle sebe, s čím dál silnějšími tlaky na poněmčování českého obyvatelstva, což trvalo až do 20. století i v důsledku toho, že habsburská dynastie byla německá. Jen ve vzácných případech Němci později podpořili české obdivuhodné snahy o své kulturní povznesení, včetně zakládání českých základních a středních škol v 19. století, které si chudí Češi většinou zakládali ze svých veřejných sbírek, ač Němci dostávali velké vládní dotace na budování svých škol. A zároveň ještě v 19. století vyčítali Čechům, že jsou národem nevzdělaným, nekulturním, bez historie. Později kulturní úsilí Čechů o své povznesení nazývali nacionalismem v negativním smyslu (míněno protiněmeckým). Velmi zřídka projevili zájem o velké české osobnosti stojících v popředí značně úspěšného demokratizačního úsilí českého národa, jako byl mistr Jan Hus, Chelčický, Komenský, Palacký, Havlíček, T. G. Masaryk, nemluvě o Edvardu Benešovi, který je trvalým objektem jejich nenávisti. Neinspirovala je ani skutečnost, že Martin Luther dobře znal a ctil spisy mistra Jana Husa a nazýval se husitou, ačkoli Hus byl mnohem demokratičtěji založen.

Demokracie jako mantra západní civilizace

Důraz českých velikánů na sebeznalost národa, včetně historické, v tomto procesu hrál velmi důležitou roli. Jejich vlastenecké působení bylo inspirováno do značné míry znalostí české reformace a jejích velkých osobností. Tyto znalosti zviditelňovaly pozitivní potenciál českého národa, jeho schopnost se svou prací soustředit kolem pozitivních ideálů s pomocí sebedůvěry, že vlastními silami může dosáhnout důstojnějšího postavení mezi národy Evropy. Na druhé straně se pobělohorské poměry, které srazily český národ do nedůstojné situace, staly varováním před skutečností, že stále existují v Evropě síly, zvláště Němci, které si nedovedou svou existenci představit bez expanze, bez mocenské pozice v Evropě, a ignorují princip rovnoprávnosti národů.

Vzhledem k tomu, že princip demokracie se stal mantrou západní civilizace, je podivné, že je v tomto kontextu podceňována existence národů jako nezastupitelných pro její rozvíjení. Každý národ sdílí své území, jazyk, historii, kulturu, zdroje – a tudíž i možnost efektivní komunikace o existujících problémech a možnost řešit je diskusí a kompromisy ve prospěch vlastního dobra i dobra obecného. Idea demokracie byla v Evropě široce sdílena jako cesta k důstojnějším podmínkám života lidí i národů, ale spojení demokracie a ideje liberalismu budilo značné obecné podezření, že liberalismus s jeho rozevlátým konceptem svobody a individualismu není dostatečným spojencem a garantem rozvíjení demokracie, s jejími morálními a kulturními základy a sociálním cítěním – lidé neměli stejné příležitosti ke svému pozitivnímu rozvoji, ekonomicky silnější a politicky mocnější národy měly mnohem větší možnosti a dokonce i otevřené možnosti k využívání slabších k svému prospěchu (kolonie).

Navzdory tomu, že se liberalismus ukázal jako efektivní v odporu vůči feudalismu, jeho koncept spravedlnosti, nahrazený vírou Adama Smithe v dostatečné příležitosti pro všechny lidi, se ukázal jako neefektivní v úsilí o spravedlnost a stranil silnějším, což neušlo pozornosti řady filosofů, včetně T. G. Masaryka. Ten v 90. letech 19. století formuloval ideu „humanitní demokracie“ zahrnující ohled na sociální a kulturní poměry nižších neprivilegovaných vrstev a menších a slabších národů. Jeho inspirací byly jak osobnosti české reformace, tak západní filosofové (Herder, Leibnitz, Voltaire). Obecně však německé politické myšlení zůstalo převážně u liberalismu, postupně kombinováno nacionalismem namířeným proti slabším, což dávalo málo šancí dopracovat se ke skutečné demokracii, respektující slabší společnosti i národy. Ani pozdější příklon k marxismu problém neřešil. Tomu chyběl duchovnější a mravnější základ.

Ztracená privilegia

Němci v českých zemích skutečně brali své privilegované právní postavení jako důkaz své přirozené nadřazenosti, s prohrou 1. světové války se nikdy nesmířili a už vůbec ne se založením demokratické československé republiky, v níž jako menšina měli všechna práva příslušející významné menšině, ale ne privilegia. V žádné jiné zemi v Evropě neměla menšina taková práva jako oni – školy, dvě univerzity, kulturní stánky, majetek zděděný z doby před rokem 1918. Chtěli do Německa, přesněji řečeno, chtěli už v roce 1918 odpojit české pohraničí od Československa – a to násilně, což se jim nepodařilo. Nedovedli ocenit československou demokracii a chtěli návrat k privilegovanému postavení před rokem 1918. Vzhlíželi k nacistickému Německu a k Hitlerovi s nadějí na jejich pomoc. Vítali Mnichov i okupaci a po prohrané válce se nikdy nesmířili se svými ztrátami. I v současnosti vymýšlejí argumenty na obhajobu svých postojů, bez ohledu na dopady pro náš stát a na spravedlnost. Opět nás vnímají jako slabší článek EU, opět mluví o tom, že Německo musí hrát důležitější roli v evropské politice. Opět mluví o ztracené vlasti.

Tak jako v roce 1938 a 1939 zradili demokratické Československo, které jim poskytlo práva jako žádná jiná evropská země svým menšinám, bylo by snadné argumentovat, že v současnosti zrazují německou demokracii, která jim poskytla téměř rovné podmínky k existenci po jejich odsunu ze zemí, kde žili do roku 1945. Je tu však také možná otázka, zda jejich současné úsilí, podporované finančně německou vládou, nenahrává německému velmocenskému úsilí, které by se opět neobešlo bez úsilí expanze na úkor slabších národů, a zda opět nejsou užitečným hráčem v nebezpečných ambicích Německa.

Tento www používá nezbytné cookies bez nichž nefunguje. Jako provozovatel cookies nijak nezpracováváme. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto webu (zobrazí se prázdná stránka).