• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

Konečně nastal i v Praze vytoužený den osvobození. Je 9. května 1945. Vycházíme z krytu na jarní slunce. Mezi zprávami z obnoveného Českého rozhlasu se ozývá žádost o pomoc pro terezínské vězně. Přemysl se ihned nabídl, že se postará se svými pomocníky o děti, které zůstaly v Terezíně. Je zapotřebí jen obstarat vhodný objekt.

"Jsou zde sídla velkoprůmyslníků Ringhofferů,“ informuje nás kdosi a ukazuje na svého souseda. „Tady je právě někdo z toho kraje. Pan Novák je bývalý panský šofér. Včera uslyšel výzvu a přijel z Olešovic nabídnout své služby." „Ano, zámky jsou volné,“ ozve se pan Novák. „Opatříte-li si povolení, zavezu vás tam.“ Za chvíli je pověřovací dekret hotov a my nasedáme. Silnice vede poli jednotvárnou, málo zalidněnou krajinou až tam, kde se na obzoru rýsují posázavské kopce.

Pan Novák, coby panský šofér, nemluví. Teprve když jsme projeli obcí Nová Hospoda, upozorňuje suše: „Zde za zdí parku vidíte zámeček Olešovice. Teď odbočíme napravo a uvidíte věž zámečku Kamenického. Pak odbočíme nalevo a za mříží je zámek Štiřín. A trochu dále máte zámeček Lojovice.“ Zdá se nám to jako v pohádce. Překvapují nás stopy vandalských činů v zámku Kamenickém a Štiřínském.

Budovy jsou liduprázdné, jen v Olešovicích je trochu života. Vstupujeme do vestibulu, kterému stažené záclony dodávají pochmurný vzhled, a slyšíme rázné kroky. Po schodišti pánovitě sestupuje muž v uniformě s pistolí za pasem a bičíkem v ruce. Za ním stará dáma úzkostlivě sleduje jeho pohyby. Přemysl jakožto zástupce České národní rady se snaží vysvětlit sovětskému důstojníkovi, že budova se stala majetkem státu a že tu budou umístěny děti z koncentračních táborů. Rozuměl cizí návštěvník? Mlčky kráčí dál dlouhými chodbami. Tak dostal pohotový žižkovský vychovatel k dispozici čtyři zámky s nádhernými parky, a to během jednoho dne.

Již 2. června ozývaly se i ve zdech Štiřínského zámku výkřiky dětského úžasu a radostný hlahol. Přivezli jsme z Terezína dalších dvacet dětí, tentokrát větších. Nádherné zařízení je uvádělo v nadšení. Devítiletá Anička to prozradila velmi prozaickým způsobem. Všichni byli už shromážděni k slavnostní večeři, ale Aničku nebylo lze nalézt. Nakonec ji někdo objevil v útulné místnosti.

"Co tu děláš tak dlouho? Není ti dobře?“ „Ne, ale mně se tu tak krásně sedí.“ V Terezíně měly děti v poslední době jen latriny. Děti v zámku brzy zdomácněly. Velice jim chutnalo. Také volného pohybu se nemohly nasytit. Pro vesničany zvyklé na panský klid bylo toho povyku až moc. Zvlášť je rozlaďovalo, že některé děti hovořily německy. I lidé nakažení antisemitismem se snažili nám překážet v práci. Ale radost a vděčnost našich svěřenců nám byla útěchou a posilou.

Naši pracovníci měli pochopení pro počáteční neukázněnost propuštěných malých vězňů. Jen to je zaráželo, že mluvili křiklavým hlasem, i když klidně rozprávěli. Terezínská opatrovnice nám vysvětlila: „Tyto děti se nenaučily normálně mluvit. To by je býval v Terezíně nikdo neslyšel. Žily stále v přeplněných místnostech a v hlučných ulicích. Neměly vůbec soukromí. Chtěl-li někdo s někým mluvit, musel překřičet své okolí.“ Trvalo dlouho, než se dětské hlasy zmírnily.

Zápis z kroniky Štiřínské ozdravovny 24. července 1945: „Odpor venkovského obyvatelstva proti naší práci se projevil udáním. Na zámek Štiřín přišli četník a gardista. Věc je nechutná, ale přesto se musíme smát, když slyšíme všechna ta lživá udání o nás a nehoráznosti o našem řediteli. Přesvědčili jsme je o skutečném stavu věcí. Byl z toho sáhodlouhý protokol. V něm byly uvedeny navržené ubohé platy všech zaměstnanců a skrovné rozměry bytů všech správců zámků. Bylo v něm též výslovně podotknuto, že jak ředitel, tak zaměstnanci dosud žádný plat nedostali a že celý podnik je vydržován ze soukromých prostředků přátel ředitele Pittera. Nakonec se četník div neomlouval.“

Jen několik týdnů předtím, 27. května 1945, předstoupil Přemysl Pitter při prvním poválečném shromáždění v Milíčově domě před Pražany. Jeho proslov má název:

Osvobozující pravda

"Obtíženi velkými vinami a s hlubokým smutkem vstupujeme do nového údobí dějin. Jak to? Řeknete mi. Těmito slovy zahajuješ naše první shromáždění po velké válce, kdy byl nepřítel vyhnán ze země, kdy je skončeno zabíjení a kdy se ukazují červánky nové doby? Ty o vinách a smutku, zatímco by se mělo naše shromáždění zachvívat jásotem radosti z nového osvobození? Tak po lidsku. Ale my po Božím. Svoboda je veliké slovo. V minulých letech jsme poznali, co je nesvoboda. Tolik jsme toužili, abychom mohli volně vydechnout, abychom se už nemuseli přetvařovat, abychom mohli vyjadřovat a uplatňovat svoje myšlenky. Dnes celý národ volá: „Jsme svobodni.“ Avšak pravda Boží nutí nás k otázce: Jsme opravdu svobodni? Je to ta svoboda, po které jsme plakali, o níž snili, za kterou umírali v žalářích a plynových komorách sta a tisíce lidí? Je to ta svoboda ducha?

Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes. Tak zotročený pomstychtivostí, ovládnutý zaujetím a bezohledností. Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti? Není to spíše úroveň esesáků, na kterou se snížil český člověk? Oč stojí takovíto čeští lidé výše než ti, proti nimž jsme právem horlili? Nevymlouvejme se, že to udělal jen dav na ulicích, že to byly výstřelky revoluce. Mluvte s lidmi, které znáte z denního života, s nimiž se potkáváte na trhu, v tramvaji, v zaměstnání. Neuslyšíte z jejich úst řeč ducha Husova, Komenského ani Masarykova, ale ducha gestapáků. Jak málo je těch, kteří se nedali strhnout duchem davu a zachovali si cit a rozvahu. Vím, že vy sami jste se těch ohavností nezúčastňovali a že jste se i vydávali v nebezpečí, když jste chtěli bránit zvrhlostem. A přece nemohu vás ani sebe zbavit vědomí spoluodpovědnosti a spoluviny. Je to i naše vina, jestliže náš bratr uhýbá z cesty spravedlnosti a milosrdenství. Nemáme práva tvrdit o sobě, že my jsme v národě ti spravedliví, kdežto ostatní jsou lůza. Co jsme učinili pro výchovu a vyšší uvědomění svého okolí, svého národa? Jak jinak by musel náš lid vypadat, kdybychom byli méně mysleli na své zájmy a více na duševní dobro našich bratří a sester?

Ty hrůzy neskončily, jen se nedějí tak zjevně. Nevíte, přátelé, kolik utrpení prožívají u nás tak mnozí, kteří si to nijakým způsobem nezasloužili. Poznejme pravdu. Jen pravdou se osvobodíme od sebeklamu a falešných legend, které se nám začínají vypravovat. Tento neslavný den v českých dějinách bude se nyní slavit jako svátek českého hrdinství, protože ulice tomu tak chce. Jednou se možná na to zapomene, ale dnes to máme ještě v dobré paměti, a proto to prohlašuji, aby to zůstalo zaznamenáno alespoň z mých úst a aby se ozvalo slovo pravdy aspoň v těchto místech. Stačilo setrvat v klidu ještě jen nějakých pět dní a nebylo třeba tolika obětí a Praha a jiná města byla by zůstala zachována.

Vidím, že někteří se mnou nesouhlasíte. Mně však nejde o váš souhlas. Mně jde o pravdu, i když tato pravda je trpká. Opakuji, poznejte pravdu, jen pravda nás osvobodí. A že nemáme pravdy, nemáme ani svobody. Či je to svoboda, nejsou-li přípustny ani citáty z Masaryka? A budeme-li činit ústupky nepravdám z ohledů politických, budeme-li informacemi předělávat lež na pravdu a chválit si svobodu, zatímco svobody není, pak skončíme tam, kde skončil německý národ a kde musí skončit každý národ, není-li veden láskou k čisté pravdě.

Čekal jsem na osvobozující slovo, které uslyším z úst náboženských a kulturních představitelů národa. Slovo odsouzení všeho toho ukrutenství a apel na cit a rozvahu. Čekal jsem marně. Či četli jste někde provolání křesťanských církví zavrhujících gestapácké metody, jichž používají samozvaní strážcové národní bezpečnosti? Čekal jsem, že z úst představitelů českobratrské církve se ozve v slavnostní chvíli výzva k pokání a milosrdenství. Marně. Vyvolávat hesla, která křičí ulice, na to není třeba křesťanství. Křesťanství znamená odvahu k pravdě."