• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

V poslední době mě stále častěji přepadá jeden zvláštní pocit. Pocit, že když se ve veřejném prostoru objeví jakékoli nové téma, společnost se okamžitě přesype do dvou neprodyšně uzavřených táborů. Jako by existoval neviditelný magnet, který nás automaticky roztřídí na „ty správné“ a „ty špatné“. Zažili jsme to u covidu, zažíváme to u Ukrajiny a teď to vidím znovu, když se probírá sudetoněmecký landsmanšaft a Benešovy dekrety.

Vždycky se snažím o totéž: vypnout na chvíli okolní hluk, nepodléhat první vlně emocí z titulků, sednout si a logicky si věci rozebrat. Chci si zkrátka vytvořit vlastní střízlivý názor na základě reality. Jenže když s tímto kritickým, často alternativním pohledem přijdu do diskuse, narazím na zeď. A ne ledajakou. Narazím na zeď absolutní neochoty vůbec přemýšlet.

Když argumenty narazí na „amygdalu v akci“

Určitě to znáte taky. Máte v ruce pádné argumenty. Fakta, která časem vyplula na povrch, jako například to, že očkování zkrátka nezabránilo přenosu viru, jak se původně skálopevně tvrdilo. Nebo že se s Ruskem nakonec u jednoho stolu jednat musí, ačkoli ještě nedávno bylo takové prohlášení společenskou sebevraždou. Čekali byste, že druhá strana řekne: „Aha, vidíš, to mě nenapadlo, v tomhle jsi měla pravdu.“ Jenže to se nestane. Místo toho protistraně dojdou logické argumenty, oči se zalijí emocemi a debatu utne zkratkovité bojovné heslo: „Ukrajina musí vyhrát!“ nebo „Chráníme slabé!“ A konec. Výtah do patra racionality spadl.

Proč tomu tak je? Co se v té chvíli děje v lidské mysli?

V psychologii se tomu říká amygdala v akci. Amygdala je evolučně prastará část našeho mozku, která má na starost přežití. Spouští reakci „bojuj nebo uteč“. Problém moderního člověka je v tom, že svůj politický nebo společenský názor přijal jako součást své vlastní identity. Názor už pro něj není jen hypotéza, kterou lze změnit, když se objeví nová data. Je to jeho „já“. Když mu pak předložíte neprůstřelný argument, který jeho vidění světa nabourává, jeho mozek to nevyhodnotí jako podnět k zamyšlení. Vyhodnotí to jako fyzický útok na sebe sama. Racionální myšlení se vypne a nastoupí čistá emoce. Přiznat chybu by totiž znamenalo přiznat, že byl naivní a nechal se napálit. A to lidské ego málokdy unese.

Spirála mlčení

Tento stav vytváří hlubokou asymetrii v tom, jak spolu žijeme. Všimla jsem si, že lidé, kteří jedou na vlně hlavního mediálního proudu, nemají sebemenší problém své postoje ventilovat kdekoli a kdykoli. Naopak, mají u toho pocit morální nadřazenosti. Cítí se jako ti lepší, pokrokovější a vzdělanější lidé, kteří mají právo se na alternativu dívat spatra. Já sama jsem přitom při projevování svých názorů v určitých kruzích (pracovních apod.) extrémně opatrná. Vím, že kdybych řekla nahlas, co si myslím, mohlo by se to ošklivě obrátit proti mně. Člověk raději mlčí, aby si nezhatil živobytí (živnostníci jistě pochopí). V sociologii se tomu říká spirála mlčení. Protože lidé s odlišným názorem z obavy před ostrakizací mlčí, vzniká falešný dojem, že mainstreamový narativ sdílejí naprosto všichni. A tady se dostávám k té nejdůležitější otázce:

Je ta druhá, masmédii ovládaná skupina vůbec většinou?

Když jsem uvažovala o tom, že část společnosti dnes nehledá pravdu, ale spíše psychologické bezpečí a potvrzení vlastní morální nadřazenosti v rámci skupiny, možná jsem této části společnosti křivdila. Co když ten agresivní, dogmatický a nekompromisní hlas není hlasem reálných lidí, ale jen obřím megafonem masmédií? Co když jsou lidé kolem nás v jádru rozumní, ale jsou jen paralyzovaní strachem, stejně jako já v práci? Média v rukou velkých hráčů, kteří na krizích pohádkově vydělávají, potřebují polarizaci. Potřebují strach a emoce, protože ty generují kliknutí, sledovanost a moc. Vytvářejí iluzi, že kdo nemyslí jako oni, je nepřítel.

Hledání cesty ven

Schopnost uznat názorovou chybu, kterou jsem u sebe v minulosti párkrát musela uplatnit, považuji za projev vnitřní svobody. Znamená to, že nejsem vězněm žádného dogmatu. Dokud ale budeme jako společnost odměňovat konformitu a trestat odvahu klást otázky, budeme se dál točit v kruhu. Nová témata budou přicházet a odcházet, ale mechanismus zůstane stejný. Dokud nepřestaneme brát odlišný názor jako útok na naši existenci, nebudeme diskutovat. Budeme po sobě jen křičet hesla z bezpečí svých vlastních zákopů. A to je pro budoucnost naší země to největší nebezpečí!

No nic, mým dalším osobním krokem je vystoupit z komfortní zóny a začít svůj názor poklidně ventilovat, kdykoli k tomu budu vyzvána. Beze strachu, protože strach je ten nejhorší kompas na cestě životem.

- Magda Jochmanová