• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

Mít na hřbetě sedmý křížek má asi pár nevýhod, ale přinejmenším taky jednu výhodu – člověk toho prožil dost na to, aby mohl mít pocit, že lecčemu kolem sebe rozumí líp, než když mu bylo patnáct.

Když mně bylo patnáct, seděl jsem u nás doma v Brně-Krpoli neboli Kéniku a pod oknama nám duněly „rusácký tanky“. Tak jsme jim tenkrát říkali, stejně jako jejich hokejistům, co jsme je pak brzy po sebeupálení Jana Palacha tak slavně porazili hned dvakrát za sebou. Ve skutečnosti to byly hlavně sovětské tanky, ale na tohle poznání jsem potřeboval taky pár desetiletí. Stejně jako na ty Němce včetně (bývalých) sudetských, abych začal trošku líp rozlišovat, diferencovat, všímat si a přemýšlet, což v životě jen málokdy škodí.

V ten památný srpnový den jsem se nezvratně rozhodl, že v diktatuře bolševika žít nebudu, a když jsme to tak s rodiči diskutovali, jestli zahnout hned, dozvěděl jsem se jen tak mimochodem, že mám jednoho dědu v Německu. To mi rodiče zatím tajili, to se za bolševika celkem doporučovalo. Já zatím rostl v přesvědčení, že byl táta odjakživa sirotek. On sice víceméně byl, vychovávala ho v Židenicách teta se svým židovským manželem, a já už jako dítě cosi tušil, protože na návštěvách u nich mluvili všeci kolem mě nesrozumitelně. Mou nevinnou dětskou dušičku ale tahle maličkost nijak nezatěžovala. Stejně tak jako poznatek jen o málo pozdější, že tu tetu a mýho tatu nevyhnali zběsilí Čechové v květnu 1945 z Brna směr Pohořelice jenom proto, že se v těch dnech řádění RG (rabovací gardy) dokulhal dom do Židenic v pruhovaných hadrech ten jeho strýc z koncentráku, a protože vážil ani ne tolik co pytel brambor a kašlal tak, že mu rozumět nebylo, načmáral nějaký ten gardista na jejich domeček jakési tajné znamení, a tak je z toho humanitárního odsunu vynechali.

Díky tomu jsem se směl narodit na Obilňáku, vychodit školu na Botance, udělat maturitu na Slovaňáku, zamakat si jako pomocný dělník na stavbě na Výstavišti, vystudovat medicínu na UJEP, odpracovat jeden rok jako adept na chirurga na Ponávce a ještě taky odkroutit bolševikovi rok vojny, než jsme tedy konečně zahli. To proto, že hned po tom památném srpnu jsme to až do toho (nejen hokejově) památného dubna nestihli, pak bolševik zase zavřel klec a nám trvalo deset let, než jsme mu jedním trikem vypálili rybník tak, že nás neodokázal na hranici toho svého koncentráku jménem Č-SS-R odprásknout. Školu i studium jsem prolezl s víceméně samýma jedničkama, ale o sudetoněmeckém problému jsem se tam nedozvěděl nic. Ne že by bolševik o něm úplně mlčel, to ne, ale jeho běžný kydy o věčných revanšistech mě nezajímaly, já kašlal na jeho kydy – bolševik lže, jen hubu otevře. Tohle naše přesvědčení nevinného mládí v hlubinách socializmu byla sice pravda, ale ta sama o sobě rozhodně nevedla k něčemu, jako je poznání. A co se vlastní rodiny týká, nevykládal mně taky nikdo nic, ač s touhle anamnézou jistě mohl; oni to nechali až na ten exil.

Když jsme prvního července 1980 dorazili do Německa, děda nadšenej rozhodně nebyl, ale slušnej německej stát, jak tehdy narozdíl ode dneška existoval, se o nás postaral velice slušně. Nechal nás totiž žít a pracovat, a to nám všem stačilo ke štěstí docela vydatně, o zbytek už jsme se postarali sami. Žil jsem tam potom skoro čtyřicet let a měl proto čas poznat i sudetoněmecký problém nejen podrobně jak jen libo, ale hlavně tak nějak z opačné strany, protože moje osobní identita, přes to všecko co tu povídám, zůstala mnohem víc česká (a ještě spíš moravská a vůbec nejvíc brněnská), než kdy byla a je ta německá. Vysvětlit to neumím, tak to prostě je.

Prvních sedm let daleko na západě v Sársku byla v tomhle smyslu ještě nevinnost sama, člověk měl taky s odbornou atestací a dvěma malejma dětma jiný starosti, ale pak vypuklo třicet let v Horním Bavorsku, a to bylo jiný kafe! Tam bylo a je potomků bývalých „sudeťáků“ až až, člověk to vidí sám na jménech a slyší občas i v jejich osudech. Notabene když rodí děti a operuje tisíce ženských, co taky občas i se svými manžely vypráví rodinné zkazky v nějaké té intimní chvilce, když se třeba šije po dramatickým porodu a všeci včetně mě jsou šťastní, že to tak dobře dopadlo.

S tím, co jsem se tam o tomhle problému naučil takříkajíc teoreticky, tady unavovat a nudit nebudu, a je toho hodně. Řeknu jen tolik, že s utrpením jejich blízkých, vyhnaných tehdy nejen z Brna, jsem měl soucit, jak by ne, ale nikdy jsem přitom nezapomínal, že jich drtivá většina řvala v roce 1938 „Heim ins Reich!“, že jen o pár let později přijel na starý a slavný Pražský hrad jeden vrah SS s hotovým plánem na vyhlazení národa Čechů a jak skončili obyvatelé (zdaleka nejen) Lidic. Jenom jsem jim to nepřipomínal, když jsme o těchto věcech mluvili, debatovali, diskutovali, a to i někdy na slušně okresní úrovni. Malé činovníky jejich spolků jsem znal osobně, a byli to celkem prima lidi, jak Němci většinou jsou. Hlavně bych chtěl říct, že až na jedinou výjimku mně jako jakýmusi přivandrovalýmu (přinejmenším polo-) Čechovi z těchto důvodů nikdy nikdo nedělal nejmenší potíže. Možná jsem měl jenom štěstí, možná hrálo roli, že si mě docela vážili, když jsem jim tam na tom bavorským venkově rodil ty děti a operoval ty jejich ženský; nevím, ale vyzrávání mého pochopení, co je to sudetoněmecko-český problém, šlo z té německé strany naprosto pohodově. Jediná výjimka byla možná spíš osobnostní a jen takhle do „sudetského hávu zabalená“, nevím. To byla na závěr mé kariéry jedna kolegyně ze sudetské rodiny, kterou od čtyř let jejího věku vychovávala hlavně babička tím, že jí podrobně vyprávěla, jak je tenkrát zběsilí Čechové vyháněli. Tahle kolegyně lékařka mě nesnášela až tak nějak živočišně, což za celý můj život muže mezi ženami zůstalo jedinečnou raritou, ale možná k tomu měla ještě i jiné důvody.

Vyzrávání právě tohoto mého pochopení se naopak dělo zase spíše ze strany Čechů, neb po listopadu 89 jsme se mohli samozřejmě zase navracet domů, neb bolševik v novém demokratickém hávu nám odpustil náš zločin, za který nás předtím natvrdo odsoudil – říkal tomu nedovolené opuštění republiky. A tak jsem pozoroval, že ani ty až neskutečně svobodné „devadesátky“ nijak moc nepřispívají k tomu, aby se ten můj nárůdek zabedněnej trošku dovzdělal. Maličko jsem se dokonce snažil pomoct, mluvil jsem s lidma a psal dokonce články, ale moc to nepomohlo. Je tomu dnes přesně třicet let, co vytiskli v revue Prostor můj rozbor problému, a tak jsem si to sám po sobě přečetl, zase jednou, abych si sám pro sebe ujasnil, jak tento můj názor trvale zraje. Věcně vzato nemusím měnit ani řádek, a jestli je vyznění trošku milejší k německé straně, než by bylo dnes, tak to souvisí především s tím příšerným skluzem, který za posledních dvacet let utrpěla německá politika ještě víc než celá jejich společnost – že jednou sklouzne ta docela dobrá německá západní liberální demokracie na dráhu neomarxistického neofašismu, což jsem v roce 1996 skutečně netušil.

A tak to můžu shrnout tak, že jak jsem tehdy tak trošku litoval, že Čechové stále, pořád a furt zatvrzele trvají ve své zabedněné nevědomosti, obhajují Benešovy dekrety a nechtějí ve své většině žádné příliš silné kontakty se „sudeťáckými“ potomky, tak je mi to dnes recht. Je to tak pro ně lepší, řekl bych, neb názory se u člověka mění a vyvíjejí i díky tomu, jak se mění svět kolem něj. A já dnes taky mimo jiné vím, že instinkt národa je víc, než jeho jakési snad „vědění“.

Já dnes vím, že malý národ může být kamarád jenom s jiným malým národem, stejně jako velký s velkým, já vím, že když si hraje na kámoše v případě takové asymetrie, tak mu hrozí záhuba. To proto, že ti velcí dokážou zničit ty malé i po dobrém, a právě Němci tohle ovládají přímo bravurně. A proto taky vím nejen to, že pořádat sudetoněmecké hrátky v Brně je prostě drzost (Frechheit) – o tom nehodlám diskutovat vůbec s nikým, to jednoduše vím – ale taky to, že napomáhat tomu přílišnou českou „vstřícností“ je (přinejmenším) hlupáctví.

Správný pocit v srdci správného Čecha ve vztahu k Němcům má být přátelský, ale s pozorným odstupem a zdravou skepsí, podloženou sebevědomím příslušníka malého národa, který má také být na co hrdý. Umí to Holanďané a Belgičané (správněji Vlámové a Valloni), umí to Švýcaři, umí to Dánové, a prosím držte se, tomu neuvěříte, umí to dokonce i Rakušané, když jmenuju jenom jejich přímé sousedy; Poláky ovšem vynechávám, to není ani historicky ani fakticky malý národ ani vzhledem k těm velikým Němcům, jejich armáda by dnes, po mnohaletém řádění (nejen) paní ministryně Lejnové, spláchla Bundeswehr za tři dny. Takže proč by to neměli zvládnout i ti moji milí zabednění Čechové, když to svede i těch pár Lucemburčanů, co je jich fakt pět a půl, verdammt nochmal?!?