Noviny Inovace Republiky články z novin vše Staletý spor o Slovany | Josef Procházka

Staletý spor o Slovany | Josef Procházka

Na etnikum Slovanů existuje nespočet názorů. Akademičtí historici se však nedokážou dohodnout ani na rámcovém obrazu původu Protoslovanů, což umožňuje šíření spekulativních hypotéz. Základem pro vytvoření pravdivě prezentované historie jsou konkrétní doložitelná fakta, vycházející z dochovaných a osvědčených písemností, i když nelze vyloučit tendenčně zaměřený popis. Druhý doplňující faktor stvrzující reálnou historii představují archeologické nálezy s datací k dané době.

Poprvé jsou jihovýchodní Slované zmiňováni jako Sklavinoi historikem Jordanesem v 6. století v díle Getica (Gótské dějiny), vytvořeném kolem roku 550. Jordanes žil v Konstantinopoli, ale kdy a kde se narodil, se neví. Usuzuje se, že měl gótské předky a jeho úmrtí se uvádí neurčitě po roce 552.

Jordanes v knize uvádí: „Dácie se rozprostírá v podobě věnce, obklopená strmými horami, podél kterých se na levém úbočí, jež směřuje na sever, a to od pramene řeky Visly, na nesmírných územích usadil početný národ Venetů. I když se teď jejich jména mění podle rodů a sídlišť, nazývají se především Sklavini a Antové.“

Prokopios z Kaisareie (asi 500–565?) v obsáhlém spise Knihy o válkách mimo jiné popisuje byzantsko-vandalské války za vlády císaře Justiniána I., kde též uvádí národ Sklavinoi. Prokopios napsal i utajené nevraživé dílo Historia arcana, kde kritizuje zlobné chování císaře Justiniána I. a jeho manželky Theodory a na paškál si vzal i císařova neschopného vojevůdce Flavia Belisaria (505–565) a jeho ženu Antonii. Dílo muselo být dobře skryté, jinak by pisateli hrozila jistá smrt.

Koncem 6. století byzantský císař Maurikios (539–602) vystihuje ve svém díle Strategikon válečnou strategii a dílčí nevyzpytatelné bojové taktiky Sklavinoi. I tato charakteristika se týká jihovýchodních Slovanů. Slované se objevují v různých jmenných podobách, například: Sklavinoi, Σκλαβηνοζ, Sclavus, Σκλαβοι, Sclavi.

Pokusil jsem se primární pojmenování Sklavinoi vyhledat ve starověkých podunajských jazycích. Jestliže se jedná o složený výraz tří slov – sk (dědictví), lavi (zářit) a oi (lid), tak se Slované označovali za dědice zářícího lidu. Naproti tomu existuje názor, že má slovo sclavi původ v latině a značí otroka, v rumunštině je to výraz pro otroctví. Pokud jde o správně zapsané slovo z latiny, tak se skutečně jedná o pojmenování pro zotročený lid nebo pro obchodníky s otroky. Antové (Áνται), které Jordanes uvádí společně se Slovany, lze dobře přeložit jako přední lid, jelikož se slovo ant vyskytuje v mnoha starověkých jazycích a znamená přední, čelo nebo předek.

Jordanes v úvodu díla Getica (De origine actibusque Getarum) sděluje, že informace získal ze spisu Dějiny Gótů od filozofa a dějepisce Cassiodora Senatora (1488–1583). Uvedené sepsané dějiny již neexistují nebo nebyly nalezeny. Proto nelze porovnat správnost textu i pojmenování Slovanů Sklavinoi. Jordanesa dílo Getica se v průběhu věků přepisovalo a jediný existující opis byl nalezen v roce 1442 v knihovně ve Vídni. Kniha nepochybně pocházela z rozkradené sbírky českého krále Václava IV. z počátku husitských válek.

Dějepisec Theofylaktos Simokattés v 7. století umisťuje zemi národa Sklavinoi na sever od Dunaje a nazývá ji Sclabinia (Sklabinia). Bezmezné území za vysokými horami, kam se žádné vojsko neodvážilo vkročit, nazval Theofylaktos Sclabinia, což v latině označuje dívku otrokyni. Autor si očividně dopřál literární obrat pro panenskou zemi Sklavinoi.

Pojmenování Slovanů Sklavinoi pokračovalo až do počátku 17. století. Dubrovnický historik Mavro Orbini (1563–1614) ve svém díle Il Regno degli Slavi (Království Slovanů), vydané v roce 1601, označuje Slovany jako Slavi a umisťuje je na jmenovitá území Dalmatia, Croatia, Bosna, Servia, Rassia a Bulgaria. Pojmenováním Slavi definitivně vyřešil podsouvání označování Sclavinoi jako otroků – v chorvatštině slavi znamená slavit, uctívat, velebit, oslavovat. Národ slavných lidí Slovanů se s tímto jménem velmi pozvolna dostával do psaných děl. Výraz slavi má velmi blízko k původnímu starobylému podunajskému nářečí s pojmenováním zářivého lidu (Sk-lavi-oi). Historik, jazykovědec a národní obrozenec Pavel Josef Šafařík (1795–1861) název Slovani pevně ukotvil do literatury v knize Slovanský národopis, a především v jeho životním díle Slovanské starožitnosti, jež bylo následně po vydání přeloženo do polského a německého jazyka.

V roce 2017 archeologové objevili nedaleko Pohanska u Břeclavi na slovanském sídlišti v CHKO Soutok (dnes NP) žeberní kost z hovězího skotu, na které byla vyryta starogermánská runová abeceda staršího futharku. Kost se nezachovala celá, proto tam některé znaky chyběly. Nález byl datován do 6. století a vyvolal rozruch mezi odborníky. Kost s germánskými runami sloužila jako učební pomůcka Slovanům, což se vymykalo všem doposud prezentovaným tvrzením, že první písmo Slovanů představovala o tři století později hlaholice.

Napříč našimi sdělovacími prostředky proběhla „fantastická“ zpráva, že byl objeven nejstarší historicky doložený Slovan ve střední Evropě. Jednalo se o dívčí tělíčko novorozence ve stáří necelých 14 dní, které bylo vhozeno do odpadní jámy na slovanském sídlišti v Pohansku u Břeclavi. První „Slovanka“ z našeho území pocházela z druhé poloviny 7. století, ale podle vědců slovanský gen neexistuje a každý člověk nese pestrou směsici haploskupin DNA. V Čechách a na Moravě to platí mnohonásobně s ohledem na územní střed evropského rozcestí. Naše končiny protínaly kupecké trasy, probíhaly zde vojenská tažení a v době stěhování národů tudy procházely germánské a severské početné kmeny.

Ve Fredegarově kronice ze 7. století se dozvídáme: „Avarové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům poplatky. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Slovanů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit.“ Zde se nabízí otázka: nebyla první „Slovanka“ nechtěná, protože matku znásilnil avarský nomád? Pohození dítěte do odpadové jámy na to poukazuje. Venetové a Slované i zesnulé děti obřadně zpopelňovali, tím jim zajistili sudbu věčného posmrtného života s očekáváním, že se s nimi rodiče jednou zase setkají.

V poslední době se vědci předhánějí ve výzkumu archeogenetiky, kde pomocí mtDNA (mateřská linie) a Y-DNA (otcovská linie) vyhledávají haploskupiny (H u žen a R1a u mužů), které ztotožňují se Slovany. Venetové a Protoslované své zemřelé podle pohřebního ritu zásadně spalovali, a to již od doby bronzové v lužické kultuře, jež se též nazývá kultura popelnicových polí. Kde vzít optimální starodávný slovanský vzorek DNA v kostrových hrobech? Jaká je jistota u několika desítek odkrytých koster s datací před Kristem nebo u 500 hrobů od přelomu věku do 10. století, že tam jsou skutečně pohřbeni Slované? DNA absolutně nepředstavuje ukazatel příslušnosti k jakémukoliv národu. Národ nevznikne ze dne na den a jeho politické formování a vývoj společenské kultury se konstruuje po dlouhá staletí.

Slovanská idea sehrála důležitou úlohu v národním obrození a v romantismu 19. století ve střední, jižní i východní Evropě. Slované sice 100% nenaplňují kolektivní národní identitu, mají nestejné kultury, obyčeje a tradice, postrádají totožnou společnou historii, a přesto představují výraznou etnickou skupinu sdruženou rozšířeným spektrem slovanských jazyků. Západní Slované, kam patří Češi a Moravané, mají specifický historický původ sahající do mladší doby bronzové. Ale o tom snad někdy příště.

Tento www používá nezbytné cookies bez nichž nefunguje. Jako provozovatel cookies nijak nezpracováváme. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto webu (zobrazí se prázdná stránka).