Noviny Inovace Republiky články z novin vše Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler: Zpráva z pekla

Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler: Zpráva z pekla

Přímé svědectví z německých vyhlazovacích táborů Osvětim a Brzezinka obletělo svět

Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler – dva slovenští Židé, kterým se podařilo uprchnout z koncentračního tábora – učinili v Žilině mezi 25. a 27. dubnem 32stránkovou výpověď. Zpráva popisovala fungování a organizaci tábora, vraždění pomocí plynu, odhad počtu obětí a zpaměti načrtnutý plánek. Také popisovala popravu 3 792 československých Židů v noci z 8. na 9. března 1944. Díky této informaci, která se dostala ke Spojencům až do Spojených států, byly urychleným osvobozením dalších takových táborů na poslední chvíli zachráněny tisíce lidských životů.

Útěk z Auschwitzu
V první polovině roku 1944 začali nacisté stavět další část tábora zvanou Mexiko, kam měly mířit transporty s maďarskými Židy. Stavba nebyla tak dobře střežena jako vnitřní tábor. Na její stavbu se používaly díly z prken. 7. dubna 1944 si mezi nimi Vrba a Wetzler vytvořili úkryt a kvůli psům ho posypali tabákem namočeným v benzinu. V úkrytu strávili tři dny. Poté, co skončilo hledání v rámci tábora, se 10. dubna vydali na Slovensko. Cesta jim trvala 2 týdny. Za pomoci několika lidí v Polsku a na Slovensku se dostali do Žiliny, kde se setkali se zástupci Červeného kříže a s místní židovskou radou.

Zpráva o poměrech v táboře
Výpověď byla po útěku Arnošta Rosina a Czeslawa Mordowicze v květnu 1944 doplněna, a tak vznikly Osvětimské protokoly. Informace o krutých podmínkách a praktikách v koncentračních táborech zpočátku vzbuzovaly nedůvěru, ale nakonec byly označeny jako důvěryhodné. Zveřejněny však byly až po zahájení deportací maďarských Židů dne 15. května 1944. 9. července 1944 na žádosti papeže Pia XII., amerického prezidenta Franklina Roosevelta, švédského krále Gustava V. a dalších ukončil maďarský admirál Horthy deportaci Židů. Zpráva tak zachránila kolem 200 000 životů. (zdroj: wikipedia)
________________________________________________________________________________

Kdo byli Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler

Rudolf Vrba
Narodil se 11. září 1924 ve slovenských Topoľčanech jako Walter Rosenberg. V patnácti letech byl kvůli antisemitským zákonům vyloučen ze střední školy. Pracoval jako dělník. Pokusil se o útěk za hranice, ale v červnu 1944 byl zatčen a deportován do sběrného tábora Nováky, odtud byl deportován nejprve do koncentračního tábora Majdanek a poté do koncentračního tábora Auschwitz.

Po útěku se Rudolf Vrba přidal k partyzánům a po válce se stal vědcem v oboru biochemie a farmakologie. V roce 1958 odešel z Československa a působil v zahraničí. Napsal několik knih o holokaustu, z nichž nejznámější z nich je kniha Utekl jsem z Osvětimi. Podílel se také na výrobě pěti filmů o holokaustu. Zemřel 27. března 2006 ve Vancouveru v Kanadě. In memoriam obdržel nejvyšší slovenské státní vyznamenání, Řád Bílého dvojkříže I. třídy.

Alfréd Wetzler
Narodil se 10. května 1918 v Trnavě. Pracoval jako dělník, než byl v dubnu 1942 poslán přes sběrný tábor v Seredi do Auschwitzu. V koncentračním táboře strávil on i Vrba do útěku 2 roky.

Po válce Alfréd Wetzler působil jako novinář, úředník, a také pracoval v cestovní kanceláři. V roce 1970 odešel do invalidního důchodu. V roce 1964 pod pseudonymem Josef Lánik napsal knihu Čo Dante nevidel. Zemřel 8. února 1988 v Bratislavě. In memoriam obdržel vyznamenání Kříž Milana Rastislava Štefánika I. třídy.

________________________________________________________________________________

Svědectví z tábora smrti | ukázka z 32stránkového dokumentu

Zpráva neobsahuje všechno, co oba muži během svého uvěznění zažili, ale jen to, co jeden z nich nebo oba společně bezprostředně podstoupili, slyšeli nebo zažili. Ve zprávě nejsou zahrnuty žádné osobní dojmy nebo soudy nebo cokoliv, co by pocházelo z druhé ruky. Vypovídali nezávisle na sobě.

13. dubna 1942 byla naše skupina skládající se z 1 000 lidí naložena do vagónu ve sběrném táboře Sereď. Dveře se zavřely tak, aby nic nemohlo prozradit směr naší cesty, a když se po dlouhé době opět otevřely, zjistili jsme, že jsme překročili slovenské hranice a jsme ve Zwardoni. Do té doby střežili vlak hlinkovci, nyní ho však převzaly stráže SS. Poté, co bylo několik vagónů z našeho konvoje odpojeno, jsme pokračovali v cestě a v noci jsme dorazili do Osvětimi, kde vlak zastavil na vedlejší koleji. Důvodem, proč několik vagónů zůstalo za námi, byl patrně nedostatek místa v Osvětimi. Připojily se k nám však o několik málo dní později. Po příjezdu jsme museli nastoupit do pětistupů a začalo počítání. Bylo nás 643. Po dvacetiminutovém pochodu s těžkými zavazadly (Slovensko jsme opustili dobře vybavení) jsme dorazili do koncentračního tábora Osvětim.

Všechny najednou nás odvedli do obrovského baráku, kde jsme najedné straně museli odevzdat všechna zavazadla a na druhé straně se úplně svléknout, naše šaty a cennosti tam zůstaly. Nazí jsme potom pokračovali k sousednímu baráku, kde oholili naše hlavy a těla a dezinfikovali nás lyzolem. U východu dostal každý z nás po sobě jdoucí číslo počínaje číslem 28 600. S čísly v ruce nás nahnali do třetího baráku, kde se odehrávala takzvaná registrace. Ta sestávala z vytetování čísla, které jsme dostali ve druhém baráku, na levou stranu hrudníku. V důsledku extrémní brutality, se kterou bylo tetování prováděno, mnoho z nás omdlelo. Zapsali si také naše zvláštní znamení. Potom nás ve skupinách po stu odvedli do sklepa a později do baráku, kde jsme dostali pruhované vězeňské oblečení a dřeváky. To všechno trvalo do deseti hodin ráno. Odpoledne nám naše vězeňské oblečení opět sebrali a dostali jsme místo toho roztrhané a špinavé zbytky ruských uniforem. Takto vybavení jsme se vydali na pochod do Brzezinky.

Vězňové dostávají po příjezdu po sobě jdoucí čísla. Každé číslo je použito jen jednou, takže poslední číslo vždycky odpovídá skutečnému počtu vězňů, kteří dorazili do tábora. V době našeho útěku se čísla vyšplhala na 180 000. Na začátku se čísla tetovala na levou stranu hrudníku, později ale, vzhledem k tomu, že bledla, na levé předloktí.

Pro zjednodušení identifikace byli vězni rozlišeni barevnými nášivkami

Barevné nášivky ve tvaru trojúhelníku byly přišité na oblečení vlevo na prsou pod registračním číslem. První písmeno určovalo národnost vězňů. Toto písmeno (například „P“ pro Poláky) stálo uprostřed trojúhelníku. Barevné trojúhelníky měly následující význam:

červený: političtí vězni pod ochrannou vazbou
zelený: profesionální zločinci
černý: „ulejváci“ (flákači při práci), protispolečenské živly (většinou Rusové)
růžový: homosexuálové
fialový: členové náboženské sekty „Bibelforscher“

Židovští vězni se lišili od árijských tím, že byl jejich trojúhelník (ve většině případů červený) přidáním žlutých paprsků přeměněn na Davidovu hvězdu.

Na uzavřeném území tábora Osvětim je několik továren: továrna na válečnou výrobu, Deutsche Aufrüstungswerke (DAW), továrna patřící k závodům KRUPP, a jedna, která patří koncernu SIEMENS. Vně hranic tábora se na ploše několika čtverečních kilometrů rozkládá obrovský podnik Buna. Vězňové pracují ve všech výše zmíněných továrnách.

Vězeňské ubytovny, pokud je možné takové slovo použít, uvnitř tábora pokrývají vlastní plochu přibližně 500 na 300 metrů a jsou obehnány dvojitou řadou betonových sloupů asi tři metry vysokých, které jsou spojeny (jak na vnitřní, tak na vnější straně) hustou sítí drátů s vysokým napětím, zapuštěných do sloupů s izolátory. Mezi dvěma řadami sloupů jsou v rozestupu 150 metrů pět metrů vysoké strážní věže vybavené kulomety a světlomety. Před vnitřním okruhem s vysokým napětím je ještě běžný plot z ostnatého drátu. Odpovědí na pouhé dotknutí se plotu jsou kulky ze strážních věží. Tento systém se nazývá „malý (nebo vnitřní) strážní řetěz“. Tábor sám se skládá ze tří řad baráků. Mezi první a druhou řadou je táborová ulice a mezi druhou a třetí řadou bývala zeď. V barácích oddělených touto zdí žilo do poloviny srpna 1942 přes 7 000 židovských dívek deportovaných v březnu a dubnu 1942 ze Slovenska. Potom byly odsunuty do Brzezinky a zeď mezi druhou a třetí řadou byla odstraněna. Přístupová cesta do tábora protíná řadu baráků až ke vstupní bráně, která je samozřejmě vždy bedlivě střežena, a nad branou se tyčí ironický nápis „Práce osvobozuje“.

V poloměru asi 2 000 metrů je tábor obehnán druhou obrannou linií zvanou „velký (nebo vnější) strážní řetěz“, kde jsou také každých 150 metrů strážní věže. Mezi vnitřním a vnějším strážním řetězem jsou továrny a  další dílny. Věže vnitřního řetězu jsou obsazeny hlídkami pouze v noci, kdy je dvojitá řada drátů napojena na vysoké napětí. Během dne je posádka vnitřního strážního řetězu stažena a hlídky střeží vnější řetěz. Útěk z prostoru mezi těmito řetězy stráží – došlo k mnoha pokusům – je prakticky nemožný. Dostat se v noci přes vnitřní řetěz je naprosto nemožné a věže vnějšího řetězu jsou tak blízko u sebe (každých 150 metrů, každá věž tedy střeží sektor s poloměrem 75 metrů), že přiblížit se k nim nepozorovaně nepřipadá v úvahu. Stráže střílejí bez varování. Posádka opouští vnější řetěz za soumraku, ale pouze tehdy, když bylo potvrzeno, že ve vnitřním okruhu jsou všichni vězňové.

Jestliže je při nástupu zjištěno, že některý vězeň chybí, okamžitě se rozezní sirény na poplach. Muži na „vnějším řetězu“ zůstávají ve věžích, „vnější řetěz“ je obsazen posádkou a stovky esesáků a stavěcích psů zahajují systematické pátrání. Sirény uvedou do stavu poplachu celou okolní krajinu, takže i kdyby se útěk nějakým zázrakem povedl a vězeň by se dostal za vnější řetěz, je téměř jisté, že ho chytí jedna z četných hlídek německé policie nebo SS. Vězeň na útěku je ještě k tomu handicapován vyholenou hlavou, pruhovaným vězeňským oblečením nebo červeným označením přišitým na šatech a netečností dokonale zastrašených obyvatel. Pouhé zanedbání povinnosti podat informaci o tom, kde se vězeň nachází, nemluvě o poskytnutí pomoci, je trestáno smrtí. Když se vězně nepodaří chytit dřív, posádka vnějšího strážního řetězu zůstává na věžích tři dny a tři noci, potom se předpokládá, že se vězeň dostal přes dvojitý okruh. Následující noc jsou hlídky z vnějšího okruhu staženy. Jestliže vězně na útěku dopadnou živého, oběsí ho před očima celého tábora. Jestliže ho ale najdou mrtvého, přinesou jeho tělo – ať je najdou kdekoliv – zpátky do tábora (mrtvolu je snadné identifikovat podle vytetovaného čísla) a posadí je u vstupní brány a do rukou mu vtisknou ceduli, na které stojí: „Už jsem zase zpátky“. Během dvou let našeho pobytu v  táboře došlo k mnoha pokusům o útěk, avšak s výjimkou dvou nebo tří přivedli všechny vězně zpátky, ať živé nebo mrtvé. Není známo, zda se těm dvěma nebo třem vězňům, které nechytili, opravdu podařilo dostat se pryč. Můžu však prohlásit, že z Židů, kteří byli do Osvětimi nebo do Brzezinky deportováni ze Slovenska, jsme měli pouze my dva to štěstí zachránit se.
________________________________________________________________________________

Koncem února 1943 bylo v Brzezince uvedeno do provozu nové moderní krematorium a plynovací zařízení. Plynování a spalování těl v Březovém lese bylo zastaveno a celou práci převzala čtyři speciálně postavená krematoria. Velké příkopy byly zasypány a zarovnány se zemí a popel byl, stejně jako před tím, použit jako hnojivo v zemědělském táboře Hermense, takže dnes je téměř nemožné najít stopy otřesné masové vraždy, která se tady odehrávala.

V současné době pracují v Brzezince čtyři krematoria, dvě velká, I a II, a dvě menší, III a IV. Krematoria typu I a II se skládají ze tří částí: (A) spalovací místnost, (B) velké haly a (C) plynová komora. Ze spalovací haly se tyčí obrovský komín, okolo kterého je seskupeno devět pecí, z nichž každá má čtyři otvory. Každý otvor může najednou pojmout tři normálně velká mrtvá těla a za půldruhé hodiny jsou těla dokonale spálena. To odpovídá denní kapacitě okolo 2 000 těl. Naproti je velká „přijímací hala“, která je uspořádána tak, aby budila dojem vstupu do umýváren. Pojme 2 000 lidí a podobná čekárna existuje údajně ještě o patro níž. Odtud vedou dveře a několik schodů do velice dlouhé a úzké plynové komory. Stěny této komory jsou pro oklamání obětí také namaskovány jako falešné sprchy. Strop je vybaven třemi padacími okénky, která mohou být zvenku hermeticky uzavřena. Z plynové komory do spalovací komory vede kolej. Plynování probíhá následujícím způsobem: nešťastné oběti jsou přivedeny do haly (B), kde jim řeknou, aby se svlékli. Aby byla představa, že jdou do sprchy, kompletní, dostane každá osoba od dvou mužů v bílých pláštích ručník a malý kousek mýdla. Potom jsou namačkáni do plynové komory (C) v takovém množství, že mohou pouze stát. Pro stlačení lidí do tak úzkého prostoru se často používá střelba, která přiměje lidi na vzdálenějším konci namačkat se ještě těsněji k sobě. Když jsou všichni uvnitř, zavřou se těžké dveře. Potom je krátká přestávka, která patrně slouží k tomu, aby teplota v místnosti vystoupila na určitou úroveň. Poté se dva esesáci v plynových maskách vyšplhají na střechu, otevřou padací okénka a z plechovek s nálepkou „CYKLON – přípravek proti hmyzu“, které vyrábí jeden hamburský koncern, dovnitř nasypou preparát ve formě prášku. Předpokládá se, že se jedná o takovou směs kyanidu, která se při určitých teplotách přeměňuje v plyn. Po třech minutách jsou všichni v komoře mrtvi. Nikomu není znám případ, že by někdo tato muka přežil, i když po primitivních metodách, které se používaly v Březovém lese, nebylo neobvyklé najít známky života. Komora se potom otevře, vyvětrá a „speciální komando“ převeze těla na plochých vozících do místnosti, kde probíhá spalování. Krematoria III a IV pracují na téměř stejném principu, jejich kapacita je ale pouze poloviční. Tak je celková kapacita čtyř krematorií a plynovacích zařízení v Brzezince okolo 6 000 obětí denně.

V podstatě jsou plynováni pouze Židé, árijci jen velmi zřídka, protože těm se obvykle dostává „zvláštního ošetření“ zastřelením. Před tím, než byla krematoria uvedena do provozu, se zastřelení provádělo v Březovém lese a těla byla spalována v dlouhých příkopech. Později se však popravy prováděly ve velké hale jednoho z krematorií, která byla vybavena speciálním zařízením pro tento účel.

Uvedení prvního krematoria do provozu v březnu 1943 byli přítomni prominentní hosté z Berlína. Program se skládal ze zplynování a spálení 8 000 krakovských Židů. Hosté, jak důstojníci tak i civilisté, byli výsledkem neobyčejně uspokojeni a speciální kukátko na dveřích plynové komory bylo v neustálém provozu. Chvály na nově postavené zařízení nebraly konce.
________________________________________________________________________________

14. června 1942 jsme opustili Nováky, minuli Žilinu a v pět hodin večer jsme dorazili do Zwardoni. Nechali nás nastoupit, spočítali nás a náš konvoj převzali esesáci. Jeden esesák z hlídky vyjádřil své překvapení nad tím, že jsme během cesty nedostali žádnou vodu, výkřikem: „Ti slovenští barbaři jim nedali vodu!“ Cesta pokračovala a za dva dny jsme dojeli do Lublinu. Tam jsme dostali následující rozkaz: „Ti, kteří mohou pracovat, ve věku od 15 do 50, opustí vagóny. Děti a staří lidé zůstanou uvnitř.“ Prodrali jsme se ven z nákladního vagónu a zjistili jsme, že nádraží je obklopeno Litevci v esesáckých uniformách, všichni byli ozbrojeni automatickými pistolemi. Vagóny s dětmi a starými lidmi se okamžitě zavřely a vlak se dal do pohybu. Nevěděli jsme, kam jedou a co se s nimi stane.

Za městem stála továrna na oblečení zvaná „Bekleidungswerke“. Na nádvoří čekalo na oběd asi 1 000 vězňů ve špinavých pruhovaných hadrech, zcela jasně to byli Židé, byli vyrovnáni v řadách a pohled na ně nebyl příliš povzbudivý. Když jsme vystoupali na malý pahorek, otevřel se před námi najednou pohled na obrovský kasárenský tábor Majdanek, obehnaný 3 metry vysokým plotem z ostnatého drátu. Jakmile jsme prošli vstupní bránou, narazil jsem na vězně, který mě varoval, že nám zabaví veškerý osobní majetek. Kolem nás stáli slovenští Židé ve zbědovaném stavu, hlavy oholené, ve špinavých vězeňských hadrech, na nohou dřeváky, nebo byli jednoduše bosí, mnoho z nich mělo oteklé nohy. Žebrali o jídlo a my jsme jim dali, co jsme mohli postrádat, dobře jsme už věděli, že všechno bude stejně zabaveno. Potom nás odvedli do skladu, kde jsme museli nechat všechno, co jsme vlastnili. V krátké době nás nahnali do dalšího baráku, kde jsme se museli svléknout, oholili nás a poslali do sprch. Potom jsme dostali vězeňské oblečení, dřeváky a čapky.

Byl jsem přidělen do „pracovní sekce č. II – celý tábor byl rozdělen do tří takových sekcí oddělených ostnatým drátem. V sekci č. II bylo několik slovenských a českých Židů. Dva plné dny jsme se učili, jak si sundávat a nasazovat čepici, když potkáme Němce. Potom jsme v lijáku hodiny nacvičovali nástup.

Ubytování v barácích bylo mírně řečeno originální. Na sobě byly naskládány tři dlouhé stoly (téměř tak dlouhé jako samotný barák). Ty tvořily naše „kóje“ (čtyři patra, tj. podlaha plus tři stoly). Podél zdí byl ponechán úzký průchod.

Naše strava se skládala ráno ze slušně husté „polévky“, kterou jsme museli jíst rukama. V poledne jsme opět dostali trochu polévky. Večeře se skládala z břečky zvané „čaj“, 300 gramů špatného chleba a asi 20 až 30 gramů marmelády nebo umělého tuku nejhorší kvality.

Velká důležitost se během prvních dní přikládala naučení se „táborové písni“

Hodiny jsme stáli a zpívali: „Z celé Evropy jsme přišli my, Židé, do Lublinu. Mnoho práce je třeba vykonat a tohle je začátek. Zvládnout tu povinnost, zapomenout na minulost. Ve splnění úkolu je naše bohatství. Pracuj proto s elánem, ať každý plní svůj part. Společně chceme pracovat, ve stejné rychlosti a rytmu. Ne všichni porozumí, proč zde v řadách stojíme. Ty musíme donutit pochopit ten smysl. Moderní časy nás musí naučit, naučit nás všechny, že je třeba pracovat, že jen práci patříme. Pracuj proto s elánem, nech každého hrát svůj part. Společně chceme pracovat, ve stejné rychlosti a rytmu.“

PRACOVNÍ SEKCE Č. I – obydlena slovenskými Židy
PRACOVNÍ SEKCE Č. II – obydlena slovenskými a českými Židy
PRACOVNÍ SEKCE Č. III – obydlena partyzány
PRACOVNÍ SEKCE Č. IV a V byly stavěny Židy ze sektoru I a II
PARTYZÁNI V SEKCI III byli zamčeni v barácích, nepracovali a jídlo jim házeli jako psům. V přeplněných barácích umírali ve velkém a stráže, které se k nim neodvažovaly přiblížit, využívaly nejmenší záminky k tomu, aby je střílely.

Kápové byli Němci z reichu nebo Češi. Zatímco Němci byli brutální, Češi pomáhali, kde mohli. Starší tábora byl cikán z Holíče a jmenoval se Galbavy. Jeho pomocník, Žid ze Seredi, který se jmenoval Mittler, za funkci určitě vděčil svým brutálním zákrokům. Plně využíval moc, která mu byla propůjčena, k mučení Židů, kteří svůj kalich utrpení už stejně pili plnými doušky. Večerní nástup nám přinášel další brutality ze strany esesáků. Po těžkém pracovním dnu jsme museli hodiny stát na apelplace a zpívat „táborovou píseň“. Židovský dirigent musel dirigovat ze střechy jednoho z baráků. To byly okamžiky, které mezi esesáky vyvolávaly největší veselí.

Nemoci se šířily následkem špatné stravy a velmi špatných životních podmínek. V táboře se čím dál více objevovaly vážné zažívací potíže a zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou – otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit. Stále více nemocných bylo odváženo do krematoria, a když 26. června 1942 počet postižených vzrostl na 70, rozhodl jsem se využít nabízené příležitosti a přihlásil jsem se na přesun do Osvětimi.

27. června 1942 jsem odevzdal své vězeňské vybavení a do Osvětimi cestoval v civilních šatech

Po 48hodinové cestě – bez vody a jídla, namačkáni v nákladních vagónech – jsme polomrtví dorazili do Osvětimi. Na vstupní bráně nás zdravil obrovský nápis „Práce osvobozuje“. Jelikož nádvoří bylo čisté a dobře udržované a cihlové budovy působily po špinavých a primitivních barácích v Lublinu dobrým dojmem, mysleli jsme si, že naše vyhlídky jsou dobré. Umístili nás do sklepa a dostali jsme čaj a chleba. Následující den nám však vzali civilní oblečení, oholili nám hlavy a na předloktí nám obvyklým způsobem vytetovali číslo. Nakonec jsme dostali vězeňské oblečení podobné tomu, co jsme nosili v Lublinu, a byli jsme zaregistrováni jako političtí vězňové v koncentračním táboře Osvětim.

Umístili nás do bloku 17, kde jsme museli spát na podlaze. V sousední řadě budov, kterou od nás oddělovala vysoká zeď, byly ubytovány židovské dívky ze Slovenska, které přijely v březnu a dubnu 1942. Pracovali jsme v obrovském závodě Buna, ke kterému jsme museli každé ráno okolo třetí hodiny pochodovat. V poledne jsme k jídlu dostávali bramborovou nebo tuřínovou polévku a večer trochu chleba. Při práci s námi zacházeli otřesně špatně. Protože naše pracoviště bylo vně velkého strážního řetězu, bylo rozděleno na malé sektory 10 x 10 metrů a každý z nich hlídal jeden esesák. Kdokoli tento sektor překročil, byl okamžitě bez varování zastřelen pro „pokus o útěk“. Často se stávalo, že esesák z čisté zlomyslnosti vězňovi nařídil přinést něco, co bylo mimo jeho čtverec. Jestliže rozkaz uposlechl, byl zastřelen, protože opustil vyznačené místo. Cesta do práce a z práce musela probíhat v rychlém vojenském poklusu. Kdo vybočil z řady, byl zastřelen. V době mého příjezdu zde pracovalo 3 000 lidí, z toho 2 000 slovenských Židů. Několik málo nemohlo celé to vypětí vydržet, a i když útěk vypadal beznadějně, každý den docházelo k pokusům uniknout. Výsledkem bylo několik poprav oběšením týdně.

Po několika týdnech bolestné práce v závodě Buna vypukla strašlivá epidemie tyfu. Slabší vězňové umírali po stovkách. Byla nařízena okamžitá karanténa a práce na Buně byly zastaveny. Koncem července 1942 byli ti, kteří byli ještě stále naživu, posláni do štěrkových dolů, práce tam ale byla dokonce ještě namáhavější. Byli jsme tak zesláblí, že i když jsme se snažili pracovat co nejlépe, nemohli jsme své dozorce uspokojit. Většina z nás měla oteklé nohy. Protože jsme nemohli vykonávat těžkou práci, která se od nás vyžadovala, byla naše jednotka obviněna z lenosti a neukázněnosti. Brzy poté jsme byli pohnáni před zdravotnickou komisi, která nás měla prohlédnout. Svoji práci prováděla velice důkladně. Všichni s oteklýma nohama a obzvlášť zesláblí byli odděleni od ostatních. I  když jsem měl velké bolesti, stál jsem před komisí s velkým sebezapřením vzpřímeně a byl jsem prohlášen za zdravého. Z 300 prohlédnutých bylo 200 shledáno nezpůsobilými a okamžitě posláno do Brzezinky, kde je zplynovali. Byl jsem potom přidělen na práci do DAW (Deutsche Aufrüstungswerke), kde jsem musel lakovat lyže. Předepsané minimum bylo 120 denně. Každý, komu se nepodařilo toto minimum natřít, byl večer důkladně zmrskán. Vyhnout se tomuto trestu znamenalo velice těžce pracovat. Další skupina dělala bedny na ruční granáty. Jednou, když jich bylo vyrobeno 15 000, se zjistilo, že jsou o pár centimetrů menší. Za trest bylo několik Židů zastřeleno za sabotáž.

Někdy uprostřed srpna 1942 byly všechny židovské dívky ze Slovenska, které žily vedle naší sekce, odsunuty do Brzezinky. Měl jsem možnost s nimi promluvit a viděl jsem, jak jsou všechny zesláblé a napůl mrtvé hlady. Byly oblečeny do starých rozedraných ruských uniforem a na nohou měly dřeváky. Hlavy měly oholené. Ve stejný den jsme opět museli podstoupit přísnou prohlídku a ti, u kterých bylo podezření, že mají tyfus, byli odvezeni do Březového lesa. Zbytek nově oholili, museli jsme se umýt, dostali jsme nové oblečení a nakonec nás ubytovali v barácích, ze kterých dívky právě odešly. Náhodou jsem se dozvěděl, že chtějí zaplnit mezery v „třídící jednotce“, a přihlásil jsem se. Byl jsem na tento úkol přidělen.

Tato jednotka se skládala asi ze stovky židovských vězňů. Poslali nás na vzdálený konec tábora, daleko od našich spoluvězňů. Tam jsme našli obrovská skladiště plná batohů, kufrů a dalších zavazadel. Museli jsme každé zavazadlo otevřít a obsah třídit do velkých beden speciálně připravených pro každý druh zboží, tj. hřebeny, zrcátka, cukr, kandované ovoce, čokoláda, léky atd. Bedny se potom odnášely do skladu. Spodní prádlo, košile a oblečení všeho druhu šlo do speciálního baráku, kde ho židovské dívky třídily a balily. Staré a potrhané oblečení se posílalo do „textilní továrny“ v Memelu, zatímco použitelné kusy oděvů šly do sběrného střediska v Berlíně. Zlato, mince, bankovky a drahé kameny se musely předávat do politické sekce. Mnoho z těchto předmětů však ukradli esesáci nebo vězňové. Velitel této jednotky byl brutální a sprostý jedinec, který často mlátil ženy – SS-Scharführer Wiklef.

Během noční směny jsem se poprvé stal svědkem toho, jak se zachází s transportem, který přijel. V transportu, který jsem viděl, byli polští Židé. Po mnoho dní nedostali žádnou vodu, a když se dveře nákladních vagónů otevřely, dostali jsme rozkaz vyhnat je ven hlasitými výkřiky. Byli krajně vyčerpaní, asi stovka z nich zemřela během cesty. Žijící museli nastoupit do pětistupu. Naším úkolem bylo vyložit z vagónu mrtvé, umírající a zavazadla. Mrtví, to znamená všichni, kdo se nemohli udržet na nohách, byli složeni na hromadu. Zavazadla a balíčky byly sebrány a vyrovnány na jedno místo. Potom se musely vagóny důkladně vyčistit, aby v nich nezůstala žádná stopa po jejich strašném nákladu. Komise z politické sekce provedla „selekci“ přibližně 10 procent mužů a 5 procent žen a odvedla je do tábora. Zbytek byl naložen na náklaďáky a poslán do Brzezinky, kde byl zplynován; mrtví a umírající šli přímo do pecí. Často se stávalo, že společně s mrtvými těly naházeli do náklaďáku malé živé děti. Balíčky a zavazadla byly odvezeny do skladu a roztříděny dříve popsaným způsobem.

Mezi červencem a zářím 1942 řádila v Osvětimi, zejména v ženském táboře Brzezinka, epidemie tyfu. Nikomu z nemocných se nedostalo zdravotnické péče, v prvních stadiích epidemie bylo mnoho lidí zabito fenolovou injekcí, ostatní byli později masově plynováni. Během těchto dvou měsíců zemřelo asi 15 000 až 20 000 lidí, většinou Židů. Nejvíce utrpěl ženský tábor, protože nebyl vybaven sanitárními zařízeními, a ty ubohé trosky žen byly pokryty vešmi. Každý týden se konaly rozsáhlé „selekce“ a dívky musely před „selekční komisi“ předstupovat nahé, bez ohledu na počasí. Ve smrtelném strachu čekaly, jestli je vyřadí, nebo jestli ještě dostanou týdenní odklad. Sebevraždy byly na denním pořádku a nejčastěji k nim docházelo tak, že se dívky vrhly na plot s vysokým napětím. Pokračovalo to tak dlouho, až se jejich počet snížil na pět procent původního stavu. V současné době z těchto dívek zbylo pouze 400 a většině z nich se podařilo zajistit si nějakou úřednickou práci v ženském tábore. Okolo 100 dívek vykonává práci ve štábní budově v Osvětimi, kde dělají veškerou úřednickou práci spojenou se správou obou táborů. Díky znalosti jazyků jsou také využívány jako tlumočnice. Ostatní jsou zaměstnané v hlavní kuchyni a prádelně. V poslední době se tyto dívky mohou poměrně dobře oblékat, protože mají možnost doplňovat si svůj šatník, což v některých případech zahrnuje i hedvábné punčochy. Obecně řečeno jsou slušně zaopatřené, a dokonce si smějí nechat růst vlasy. Samozřejmě, že toto se nedá říct o ostatních židovských vězeňkyních v ženském táboře. Došlo k tomu prostě proto, že tyto slovenské židovské dívky jsou v táboře nejdelší dobu. Jestliže se však dnes těší jistým privilegiím, podstoupily před tím otřesné utrpení.

Poměrně dobrou práci v „třídící jednotce“ jsem nevykonával příliš dlouho. Brzy jsem byl z disciplinárních důvodů přeložen do Brzezinky a strávil jsem tam téměř rok a půl. 7. dubna 1944 se mi s přítelem podařilo uprchnout.

Tento www používá nezbytné cookies bez nichž nefunguje. Jako provozovatel cookies nijak nezpracováváme. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto webu (zobrazí se prázdná stránka).