• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

Jednou z důležitých Pitterových vlastností byla i při jeho pracovní vytíženosti schopnost nadchnout se pro nové a důležité myšlenky, jejichž význam dokázal okamžitě rozpoznat. Za jejichž uskutečněním se vydával s neobyčejným nasazením a přesně tak to bylo i v květnu 1945. Z navenek nepatrné příčiny se zrodil možná nejdůležitější a mravně patrně nejhodnotnější čin celého Pitterova života.

K cílům, které si Pitter vytyčil, nikdy nevedla přímá a jednoduchá cesta. Bez pomoci dalších spolupracovníků, kteří se většinou stali nadlouho i jeho přáteli, by se mu to sotva podařilo.

Za nejdůležitější osobu v Pitterově životě lze s jistotou označit Švýcarku Olgu Fierzovou. Během jejího pobytu v Anglii se seznámila s moderními pedagogickými myšlenkami a také myšlenkami křesťanského pacifismu. Díky svému jazykovému talentu tlumočila na pedagogických konferencích a na konferencích Hnutí pro mezinárodní smír. Tam se seznámila s Přemyslem Pitterem. Po jeho boku stála od roku 1927 jako družka, přítelkyně a nenahraditelná spolupracovnice i rádkyně. Pomáhala mu uskutečňovat všechny jeho plány. Byla schopná a ochotná pracovat jako překladatelka, korespondentka, ale také jako účetní. Rozpracovávala pedagogické plány, vedla agendu dětí i spolupracovníků, pořizovala záznamy o veškerých činnostech, psala články. Z Olžina pera pocházejí vzpomínky na Zámky vydané pod názvem Dětské osudy. Její organizační činnost, do níž vnášela systém, byla neocenitelná. Právě ona a Fedor Krch se nejvíc angažovali v hledání rodičů a příbuzných zámeckých dětí. Pitterovi byla duchovní oporou zejména v málo optimistických časech. Po jeho smrti se stala pokračovatelkou jeho práce a strážkyní jeho duchovního odkazu.

„Milá Olgo,

Nedovedl bych to říci, a proto to raději napíšu, protože myslím, že to nesmím jen cítit, nýbrž také vyjádřit. Chci, abys věděla, že jsem si velmi dobře vědom toho, co jsi vykonala v rámci naší ‚dvouletky‘ – jak se teď říká. I když jsem to neprojevoval a naopak jsem si někdy počínal tak, jako bych si necenil Tvé práce, přece skutečnost je taková, že bez Tvé účasti, bez Tvého přičinění této dvouletky by vůbec nebylo.

Byla to práce nejen pro Boha a malé i velké bližní, ale také pro mne, protože jsi za mě dělala věci, které bych buď neuměl, nebo nezastal, nebo nedělal. A přece to byly věci základně důležité. Např. hned to odevzdávání inventáře. Věc protivná, ale tys to dělala přímo s náboženskou vášní a kantorskou důkladností. Nic na to nedej, že si dělám žerty, ty jenom kryjí moje nejhlubší pohnutí vděčnosti.

Možná – a jistě – mne tato Tvoje málo záviděníhodná činnost zachraňuje a zachrání od vážných těžkostí a nepříjemností. To ti píšu proto, abys věděla, že si cením, a jak si cením Tvé práce. Pán Bůh sám Tě za to odměň!

Tvůj ze srdce vděčný Přemysl“ 2. 5. 1947

Olga Fierzová, 1985, na setkání s Pitterovými dětmi:

„Přemysl Pitter nám ukázal, co je možné vykonat v hluboké víře a čisté lásce i za těch nejhorších okolností. Říkám nám, neboť i já jsem se u něj učila.“

Fedor Krch
Nejdůležitějším z přátel se stal bezpochyby Ferdinand Krch, byť odlišnost jejich povah byla nápadná. „Ač se nadáním a temperamentem lišili, ve všech základních otázkách byli zajedno,“ píše Olga Fierzová. Krch byl nenápadný, skromný, držel se v pozadí. Jeho předností byla empatie, dlouhá pedagogická praxe a praktičnost díky právnickému vzdělání. Oba byli vizionáři. Podobni si byli v síle svého přesvědčení: dokázali být neústupní až tvrdohlaví.

Krch, ačkoli mnohem starší, stal se Přemyslovou oporou, rádcem a přítelem ve všech etapách jeho života, počínaje dobou spojenou s budováním Milíčova domu.

Vedle těch, kteří již byli zmíněni, patřili k realizátorům Pitterových myšlenek také např. Miloš Seifert, manželé Šimsovi a Teichmanovi, Emanuel Rádl, Miloslav Kohák nebo Miroslav Matouš. Díky členství v řadě mezinárodních pacifistických hnutí navázal Pitter přátelství i se zahraničními zastánci křesťanských ideálů. Bez jejich finanční a morální pomoci by jen těžko mohl plnit úkoly, které si v životě předsevzal splnit.

Zámecký tým
Prvními pěti Pitterovými spolupracovníky na Zámcích byli manželé Teichmanovi, Růžičkovi a Otuše Dürrová.

Do té doby se ani neznali – podle Teichmana byli „nesourodou skupinkou“ a spojovalo je pouze to, že všichni chodili do Milíčova domu na Pitterova kázání. Otuše Dürrová, předtím učitelka výtvarné výchovy, byla z pětice jediná, která měla pedagogické vzdělání. Kvalifikací Teichmanových byla jenom organizátorská činnost na táborech Lesní moudrosti.

Provoz „Zámků“ se hradil způsobem známým z Milíčova domu: žádný ze zaměstnanců nepobíral od státu plat a všechny náklady Pitter hradil z vlastních prostředků, většinou z dědictví po woodcrafterovi Miloši Seifertovi.

Vedením lékařské péče byl pověřen jeden z nejpodivuhodnějších hrdinů „akce“, lékař Emil Vogl. Lze ho nazvat „typickým“ Pitterovým spolupracovníkem, navzdory tomu, že až do roku 1945 neměl s Pitterem nic společného. Byl Žid a pokud je známo, nesdílel s Pitterem jeho křesťanskou víru a do zámků přišel nikoli z Milíčova domu nebo z jiného pedagogického pracoviště, ale jako woodcrafter. Pitter ho jako mnohé další strhl svým přesvědčením pro správnou věc. Vogla v roce 1940 nacisté odtransportovali do koncentračního tábora v Lodži. Přežil dokonce Osvětim, ale nacisté zabili jeho manželku a všech dalších 36 členů rodiny. Těžko si lze představit, v jakém duševním rozpoložení se po tom všem mohl nacházet, když ho v červnu 1945 Pitter přišel přemluvit do podolského sanatoria (kde se Vogl léčil), aby vybudoval v Olešovicích lékařský dům. Vogl ho během pár měsíců skutečně vytvořil k dobru i radosti zámeckých dětí, ale k nelibosti místních úřadů, které se ho naštěstí neúspěšně snažily zařadit jako Němce do odsunu.

Dalším podobným německo-židovským spolupracovníkem v Zámcích byl Hanuš Adler, který zanechal mezi dětmi nesmazatelnou stopu.

O socializaci německých dětí se zasloužila čtveřice žen: na doporučení rady Českobratrské církve evangelické to byla Dobruše Štěpánková, dále Eva Karstová, židovská lékařka odsunutá úřady v roce 1946 coby „Němka“, vedle ní německy mluvící a organizačně schopná Marie Štěrbová a Němka provdaná za Čecha, Klára Mágrová.

Tyto čtyři ženy kamenický zámek „udělaly“. Pokud se tam podařilo německé děti, často přivezené v uniformách Hitlerjugend, nejen zvládnout, ale také v mnohých z nich probudit zdánlivě zničenou citlivou osobnost nacisty, byla to z největší části jejich zásluha.

V zámku v Lojovicích byly soustředěny zvlášť komplikované zdravotní případy malých dětí z internačních táborů. I tam ležela hlavní část péče na ženách pěstounkách: hlavně Blaženě Stehlíkové-Zderadíčkové, Evě Kvapilové, Jaroslavě Danešové a Heleně Klápové. Zde, v Lojovicích, doktor Vogl bojoval o dětské životy a navzdory péči celkem sedm německých dětí zemřelo. Protože katolický kněz v Popovicích odmítal děti okupantů pohřbít, stalo se jednou, že pohřeb musel obstarat dr. Vogl se Zdeňkem Teichmanem sám.

Kdo chtěl pomoci, ten se musel odvážit do stejného světa bez pravidel, v jakém po léta žily židovské děti v koncentrácích, a setkat se s jejich dušemi tam, kde se „zkušenost“ válečné Prahy a osvětimské plynové komory v ničem nelišila. Pitter věřil, že nějaký takový společný prostor musí existovat, a že hlubinné téma, o kterém mohou spolu mluvit všichni bez ohledu na Terezín a Osvětim, trvá.

Zámky – shrnutí:

Celkově Zámky prošlo na 810 dětí, z toho 247 jich bylo z koncentračních táborů (a z nich 165 dětí, většinou židovského původu, přišlo z Terezína). Dále mezi nimi bylo 407 dětí z internačních táborů pro Němce a kolaboranty a zbytek tvořily československé děti repatriované po skončené válce z Německa.

Kromě úspěšné péče o děti, jimž se z velké části povedlo najít staronové domovy v Československu, Německu a Izraeli, se v druhém roce zámecké činnosti rozvinulo pátrání po dětech za války ztracených či zmizelých. Jakmile byly v Německu publikovány seznamy dětí, které nalezly přechodný domov v Zámcích, začaly do Milíčova domu chodit žádosti o pátrání po dalších dětech. Jiná srovnatelná instituce, která by se podobně aktivně a s prokazatelnými výsledky pátrání po takových dětech zabývala, v Československu nebyla. Do jara 1947 se na Pittera obrátili němečtí rodiče a instituce s celkem třemi stovkami dotazů a žádostí o pomoc. V osmdesáti případech se do května 1947 podařilo děti s jejich rodinami spojit, nebo aspoň získat a nahlásit důležitou stopu.

K osobnosti Přemysla Pittera

Prosadit svůj sen a uvést jej i přes překážky k praktickému naplnění se v životě nepodaří každému. Je k tomu zapotřebí velká odvaha, nepolevující zacílená energie a v neposlední řadě umění vybrat si správné spolupracovníky. Přemyslu Pitterovi se to povedlo.

V době otevření Milíčova domu, kdy Pitter dosáhl 38 let, dozrál v osobnost s vůdčími vlastnostmi. Měl v sobě charisma, sebevědomí, schopnost ovlivňovat ostatní, přesvědčivost, vizionářské myšlení, schopnost riskovat, orientaci na činy a schopnost přijímat těžká a zásadní rozhodnutí. Kromě toho měl ještě jednu mimořádně vzácnou vlastnost, kterou u většiny vůdců nenacházíme, a tou je odpovědnost. Za svá rozhodnutí i za činnost svých spolupracovníků a pomocníků. (Tak charakterizovala Pitterovu osobnost E. Vlasáková.)

Pitterův pohled na svět dobře vystihuje jeho krédo:

„Účinná láska je náboženství, které může spojit všechny lidi bez rozdílu. A nemusíte ho ani nazývat náboženstvím, když se vám to slovo nezdá. Záleží jen na opravdovosti, na soucítění člověka s člověkem.“

Toto krédo by mohlo znít poněkud proklamativně, pokud by ovšem za jeho naplnění neručil Přemysl Pitter celým svým životem.

Pod hrozbou komunistického vězení, kterým se mu státní moc hodlala „odvděčit“ za práci posledních let, se rozhodl ilegálně opustit republiku. To se mu v létě roku 1951 s pomocí Olgy Fierzové, které byl rok předtím naopak zakázán přístup do ČSR, povedlo. Krátký čas po emigraci pobýval v Británii a poté deset let v Německu. V omezené míře (sám doufal v širší zapojení) spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou. Protože nikdy nedokázal nečinně přihlížet věcem, které si zasloužily nápravu, na svou žádost byl ustaven Světovou radou církví k pastorační a sociální službě v emigrantském táboře Valka u Norimberka. Zde společně s Olgou působili 10 let. V táboře panovaly velmi špatné podmínky.

Prostředí bylo pro emigranty s nejistou budoucností deprimující. Nemálo se jich následkem toho ocitlo ve střetu se zákonem. I těm Pitter vedle své pastorační činnosti a práce s dětmi vytrvale pomáhal. V duchu svého přesvědčení, že „žádný viník není jenom odsouzeníhodným člověkem“, nebylo možné, aby se od člověka jen pro jeho provinění lidsky odpoutal a zavrhl ho.

Svou práci ve Valce, když byl emigrantský tábor zrušen, končil se smíšenými pocity. Jak sám říkal, „ovoce víry přes intenzivní pastorační činnost bylo velice chudé.“ Práci těchto deseti let bohužel nepovažoval za úspěšnou a přitom se cítil velmi unavený.

Zbytek života (do r. 1976) prožil s Olgou nedaleko Curychu, kde pokračoval ve svých aktivitách. Založil např. švýcarskou skupinu Československé společnosti pro vědy a umění, Husův sbor Čechů a Slováků, českou školu v Curychu, a společně s Olgou vydávali věstník Hovory s pisateli. Víra jim oběma ukazovala směr, jak prostřednictvím lásky najít cestu k lidem a k smysluplnému životu.