• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

Když přišli naši slovanští předkové během 6. století jako poslední vlna stěhování národů do střední Evropy, dostali se nejdál na západ podél Labe; francké kroniky popisují, že kolem roku 535 se na této velké řece konalo setkání dosti podobné jako v roce 1945, když si tam podali ruce tehdejší západní a východní spojenci boje proti fašismu a nacismu.

V případě nás Čechů rozhodl milostivý osud, že jsme tehdy obsadili úrodnou kotlinu kolem soutoku Labe s Ohří a Vltavou, báječně chráněnou ze všech stran obrovskými pralesy na docela vysokých horách. To byl první zásadní faktor záchrany našeho (budoucího) národa, protože mnohem početnější a původně mocnější kmeny Slovanů v severnějších nížinatých oblastech (nejen) Polabí tento střet s již po staletí ve střední Evropě usedlým etnikem germánských nepřežily, až snad na těch posledních pár chalup Sorbů v Lužici, nejvýchodnějším cípku dnešního Saska. Jak důležitá byla tato samou přírodou daná ochrana, věděli naši předkové už v raném středověku – jinak by kronikář Kosmas kolem roku 1122 nezačal svou kroniku právě tak, jak ji začal.

Příchod nového etnika odkudsi zdaleka vzbudil pozornost nejen kronikářů, ale i kramářů, takže jeden zanedlouho přišel až od města Sens daleko na západě, aby oslnil tyhle Slovany kdesi za Krušnými horami, Českým lesem a Šumavou nejen výdobytky materiální technologie, jako byly kroužkové zbroje s mečem, ale i svým velkým přehledem o ledasčem. Jmenoval se Samuel; jeho soukmenovci měli už tenkrát monopol na zboží, které naopak na západě přinášelo největší zisky, ale my mu to prodávání Slovanů do otroctví rádi odpustíme. Náš Sámo nás totiž naučil, jak se ubránit Frankům (a s nimi spojeným prvním Bavorům). Od Sasů byl zatím díky polabským Slovanům klid a pokoj. Jak se ubránit původně spřáteleným Avarům, nás kromě jedné nedůležité šarvátky učit nemusel, to hravě zvládly pohostinné klíny našich slovanských žen; ony koneckonců stejně úspěšně asimilovaly i toho Sáma, když zplodil se svými dvanácti slovanskými ženami dvaadvacet synů a patnáct dcer, a já jsem dodnes přesvědčen, že si téhle slovanské odměny za svoji pomoc fakt cenil.

Frankové tehdy u Wogastisburgu dostali na frak tak vydatně, že po Němcích, jak jim naši předkové jistě říkali posměšně už od počátku, stejně jako sami sobě Čechové – to znamená nejspíš „člověci“, prostě lidé, ti vlastní, na rozdíl od těch cizích, co se jim nerozumí – že po nich u nás v té naší kotlince a ještě i kousek za ní na Moravě nebylo dechu ani slechu skoro dvě století. Teprve těsně před rokem 800 začal Karel Veliký svoje války proti Sasům a Slovanům, kterým se na západě pořád ještě ze setrvačnosti a neznalosti, co svedou klíny slovanských žen, říkalo Avaři, a tím se zase přiostřilo. Utéct nebylo kam – kotlinka je sice dobře chráněná, ale omezená a už jsme si tam tak nějak zvykli, ne? Takže co? No, přesně to, co všude po (střední) Evropě té doby – buď přijmeš křesťanství, nebo zanikneš, tak jednoduché to bylo. Nám se to povedlo nejdřív na Moravě a později i v Čechách, jako i těm chudákům Sasům, co jich nechal Karlík Obřík popravit čtyři a půl tisíce za jediný den; to byl fakt výkon už čistě fyzicky, tolik hlav usekat. Kus Moravy nám sice sebrali ti asijští pitomci, co zase jednou jako mračno přiharcovali z východu, ale jeden z mnoha knížat kdesi od Vltavy, jakýsi Bořivoj, se tam ještě stačil nechat pokřtít. Milostivý osud by zase jednou s námi.

Přemyslovci

Včasný vznik a upevnění rodu Přemyslovců jako vlády kmenu Čechů je druhý zásadní faktor vzniku a záchrany národa Čechů, původně středověkého „politického“, později moderního „lidového“, národního. A ten třetí a poslední faktor, co nám zaručil přežití v trvalé konfrontaci, si hned přidáme – často to byl boj a války, ale ne výhradně, byla tam vždy i spolupráce – s tak mocným, pokročilým a početným národem, jako byli a jsou Němci (všechny ty jejich kmeny dohromady), jak jim poprvé začali (taky posměšně) říkat Italové v 10. století (Tedesci).

Byl to svatý kníže z tohoto vládnoucího rodu, v původním pojetí jakýsi mnich na stolci, co nechce vládnout, ale kát se a modlit, za nocí vstává, peče tajně hostie a svou nevěrnou družku provdá za nejlepšího kamaráda, ale už o století později a pak až dodnes věčný vládce a ochránce svého lidu, národa Čechů. Stvořil ho úspěšně jeho bratr zabitím v pravý čas a pravým způsobem a pak biskupové pražští od Dětmara a Vojtěcha až po Šebíře a Gebharda, doma Jaromíra, taky Přemyslovce. A pomohli nám s tou jeho svatostí i Němci, protože ten stejný Jindřich zvaný Ptáčník, který ještě rok předtím doslova a dopísmene vyvraždil všechny (pohanské!) Slovany Dalemince neboli Glomače a všechny jejich vdovy a sirotky prodal do otroctví, takže jeden další slovanský kmen okolo Hory (Gory, dnes Gera) přes noc zmizel z dějin, rád osobně zajel na jeden pražský dřevěný hrádek nad Vltavou, aby tam osobně předal rámě svatého Víta, které osobně ulomil z té poměrně už staré mrtvoly (mučedník 3. století, původně uchovávaný u západních Franků) v kryptě nového kláštera Corvey v Sasku; on byl taky Sas, takže ještě včera taky pohan, takže ty svaté ostatky bral ještě taky tak nějak pohansky.

Na každý pád jsme od té doby měli něco jako diplomatické uznání práva na vlastní existenci, a to nebylo málo, když si plasticky představíme, jak vypadala (střední) Evropa v 10. století – státy se hlavně rozpadaly, papežové k ničemu a do toho Maďaři, saracéni, vikingové, barbar vedle barbara a všecko jen pohani, jedna hrůza! Konec raného středověku, u nás ještě déle než do toho na západě běžného 12. století, probíhal velice příznivě, co se týká potýkání s Němci. Jistě, párkrát se bojovalo, to ano, napřed ten stejný Boleslav Ukrutný pomohl na Lechu, pak dokonce pomáhal jeho pobožný synek pacifikovat (pohanské) Slovany v Lužici a Míšni, pak dostal Jindřich III. napřed na frak, ale pak se pomstil hodně vydatně, když český Achilles, hrdina Břetislav, přivezl našeho pražského biskupa Vojtěcha zpátky do Prahy. Ale kníže Vratislav dostal za trvalou pomoc jeho synovi svou královskou korunu, a to bylo dobře, moc dobře – český Přemyslovec byl tehdy nejmocnější kníže, vévoda, velmož německo-římské říše. Jen si přečtěte (nejen) u Kosmy, jak jsme my Čechové v květnu 1082 zatočili s Rakušáky u Mailbergu nebo o pár let později v lednu se samotným císařem Lotharem u Chlumce v Krušných horách – jedna radost!

Kdyby..., ano, to zbytečné a proradné kdyby – kdyby to tehdy zůstalo takhle, tak by dnes nebylo sudeto-německého problému. Čechy (a Morava, a sem tam i něco navíc) byly Čechů, Němci to pokorně respektovali, a tak kromě sem tam nějaké té do Prahy přivdané německé manželky byl od Němců klid a pokoj skoro jako po tom Wogastisburgu, když jsem díky Samuelovi vypráskali Dagoberta. Jenže prošlo 12. století, vypuklo to další, kterému říkáme vrcholný středověk, a všechno se to začalo komplikovat. On nám totiž ten středověk vyspěl, možná až moc, protože to především znamenalo, a znamená dodnes, že když to moc vyspěje, začne hrát příliš velkou roli mamon. Tehdy to byly hlavně města, centra řemesel a obchodu – ty zakládat, to bylo terno, to si přece ani ti naši Přemyslovci nemohli nechat ujít! Takže už jim nestačila vnitřní česká kolonizace málo osídlených vyšších poloh Čech a Moravy, která v minulém století započala a dobře se rozvíjela; kdepak, oni potřebovali Němce, aby jim zakládali města a taky kutali kdeco od železné rudy až po stříbro. Takže za Přemyslů Otakarů už je to jinak, než když přišli zvědové kolem 1120 za knížetem Vladislavem se zprávou, že Němci na Šumavě potají staví hrad. „A to na svojí straně, nebo na naší?“, zeptal se ten moudrý Přemyslovec, což nejprve svědčí o tom, že když nám dnes historici vyprávějí, jak ve středověku národnost nehrála roli, tak jsou to kydy; Čechové věděli už od počátku svých dějin ve střední Evropě, že My jsme my a Němci Oni. „No, na naší…“ řekli ti zvědové, což zase svědčí o tom, že když nám dnes historici vyprávějí, že v raném středověku tvořil hranici sám prales, tak to sice nejsou tak úplně kydy, ale lidi přece jenom věděli, že hranice je na kopcích tak nějak přirozeně tam, kde mají svůj nejvyšší hřeben – dokud musím do kopca, su doma na Moravě, až pudu dolu, tak su v cizině, takže bacha – a ještě dodali, ti zvědové: „...máme je vyhnat, pane?“ „Ne tak rychle,“ řekl tenkrát ten moudrý panovník, „nechte je to napřed dostavět...“, a tak je Přimda dodnes česká.

Těch dalších v téhle souvislosti nudných 700 let, co se o nich tak rádo vypráví v dějepisech a televizních estrádách takzvaných odborníků, můžeme s klidem přeskočit. Od Moravského pole přes Lucemburky i s tím naším slavným Kadlíkem Čtverákem to až po ty Habsburky nehraje žádnou roli včetně Bílé Hory. Jedině snad ti husité si všimli trošku radikálněji, že je už v Čechách (a na Moravě ještě víc) Němců až moc, a chtěli v tom trošku udělat pořádek, ale moc se jim to nepovedlo, jako celá ta jejich reforma. Nacionální aspekt je spolu s tím sociálním, co ho tak miloval bolševik, a taky vojensko-organizačním, který byl mimochodem na celém husitství ten nejúspěšnější, jenom podřadný; naprosto dominantní byl ten náboženský – byla to proboha i pro Boha náboženská reforma jak hrom! Kdo tomu nevěří, ať si přečte ty jejich slavné Čtyři Artikuly a řekne mi, který z nich nemá náboženský podklad. Takže i ty naše slavné husity i s králem Jiříkem můžeme přeskočit a navázat náš problém úplně klidně v roce 1918, protože to se právě ti Habsburkové, co jim to 1278 spadlo do klína, ani nevěděli jak, konečně odpotáceli na smetiště dějin, protože i ty jinak vysoce výkonné klíny jejich královen, kněžen, hraběnek a vůbec panovnic jejich celkovou mocenskou degeneraci už pranic nemohly zachránit.

Československo

Tatíček Masaryk a jeho pár pomocníků nám založili Československo, krásný počin, pravda, jen poněkud příliš poplatný své době. Tři bývalé velmoci ležely v troskách: Německo pod vedením Pruska, které mimochodem založil kolem 1230 Německý řád rytířský a upevnil tím, že barbarsky vyvraždil baltsko-slovanský národ Prusů; Rakousko díky habsburské degeneraci a Rusko díky carské degeneraci, tam to převzal bolševik. Prima předpoklad, když si to obšlápnul v tehdy vítězné západní Evropě, ba dokonce i v Americe, ale chyba lávky, tak nějak; ono to len zvonku tak vyzerá, jak říká jeden slovenský bača ve vtipu, který zde pro neslušnost nelze citovat. Historické hranice tehdy znamenaly, že do nového státu patřila „menšina“ tří a půl milionu „českých Němců“ (Deutsch-Böhmen), kteří tam žili v té chvíli immerhin 700 let a měli pocit, že jsou tam doma. Já musím říct, že se jim nedivím a dávám jako první úkol k zamyšlení, jak by to šlo asi dál, kdyby ten moudrý tatíček byl ještě moudřejší a založil to bez Sudet. Aspoň, protože ty německé „menšiny“ mnoha měst by ani tak nevyřešil, v Brně to byla nejmíň třetina, a když to vezmeme včetně židů, tak nejspíš většina. Nemohu tu nevzpomenout starého sprosťáka a geniálního básníka (německého) exilu Ivana Diviše, který proto toho našeho tatíčka označuje jménem „prezident Nadrobitel“.

Ano, on nám to docela nadrobil, i když to jistě myslel dobře, a ten druhý, to je „prezident Rozdrobitel“, a tady souhlasím s Divišem ještě silněji. Ať už udělala První republika jakékoli dobré počiny i chyby, když se snažila integrovat „naše Němce“, fakt je a zůstane, že se jí to za těch prvních deset let moc nepovedlo. Drtivá většina českých Němců v roce 1918 k Československu patřit nechtěla, to je fakt a zůstane faktem, ať už ho kdo přeinterpretovává a kroutí, jak chce, kdy chce a jak dlouho chce. Kdyby na to bylo ne deset, ale dvě stě let, možná by to bylo jinak, ale to je pořád to samé jalové kdyby. Těch druhých deset let už víceméně nebyla šance, vypukla světová krize a v Německu přišel k moci demagog Hitler; německý národ zblbnul kompletně. Jaký tedy div, že o to kompletněji zblbli čeští Němci? Začali větřit příležitost, jak napravit dějinné nedopatření jménem Československo; prošlo dalších deset let a bylo zle, a to nejprve s námi Čechy.

Tatíček Masaryk Nadrobitel zemřel 1937 a převzal to prezident Rozdrobitel. Jistě, měl hodně špatné karty v ruce, globální situace byla strašná pro naše zájmy, ale přece jenom – leccos mohl udělat jinak, než šťavit politické omyly posledních deseti let! Anglie a Francie? Ostrovní dříve obr, 1938 skoro trpaslík, co je mu rozhodně košile bližší než kabát? A skutečný (skoro už dřív, to po Napoleonovi a teď 1938 už vydatný) trpaslík, že nás ochrání? Čím a hlavně proč by měli? Stavěli si Maginotovu linii a snili o (přinejhorším) poziční válce jako tehdy na Sommě a ve Flandrech, aby zjistili, že ji Hitler obešel a byl za tři týdny v Paříži. Prima, to se vám povedlo, Frantíci! To je pořád ten stejný problém, že vojenští stratégové a jiní odborníci se velice pečlivě připravují na tu minulou válku…

Mobilizace?

Dodnes si dva tábory českých fanatiků mlátí o hlavy svoje pozice – jestli se v těch (ještě zdaleka nedostavěných – přečtěte si vojenského historika Tesaře) slavných pevnostech mělo nebo nemělo bránit, a mně osobně jsou k smíchu oba stejně. Já dávám druhý domácí úkol – zkuste si představit, že Československo dělá nejpozději od poloviny 30. let úplně jinou politiku a diplomacii, než dělal ten slavný úžasný prý diplomat Beneš, velevýznamný člen francouzské zednářské lóže: že není žádná slavná mobilizace a proto ani ten neslavný odchod z těch pevností.

To nebyl ten samotný fakt, že jsme se tehdy nebránili, co zlomilo národu páteř a na dalších čtyřicet let zapříčinilo vládu bolševika v naší zemi, protože nás Západ zradil! To byly ty slzy bezmocného vzteku národa, který se s nasazením vlastních životů bránit chtěl, ale nesměl! Jestli je Beneš pro něco zločinec, tak za toto – když už se nechtěl bránit, neměla být žádná mobilizace. Mělo být už dávno (třeba od roku 1935, kdy byly také plebiscity v Sársku, například) postoupené pohraničí a uznáno, že se stala chybka v roce 1918, měla být vedena politika Švýcarska nebo Švédska až do roku 1945, a při správné politice a diplomacii nemohlo být od Jalty přes Postupim až do St. Germain žádným problémem naskočit na vláček vítězů nad fašismem podobně jako Rakousko a obnovit si tradiční hranice mírově, lidsky a humánně, čili přesně tak, jak se to bohužel nestalo.

Omlouvám se za výlet do říše „kdyby“ a vracím se do tématu. Tak jak byla globální situace příznivá našim českým záměrům v roce 1918, tak byla nepříznivá v roce 1938, a nutno říct, že si to Němci vychutnali. Nebylo ani moc divu, neboť se pomsta za potupu v roce 1918 konala pod praporem nacismu. A tak přijel v roce 1941 do Prahy generál SS, třetí muž na žebříčku Třetí říše, s aktovkou plnou plánů na vyhlazení českého národa. (Podobně jako to udělal Jindřich Ptáčník Glomačům – třetinu vyhladit hned, třetinu vyvézt do vyhlazovacích táborů na východě a třetinu asimilovat – to asi nejvíc ty hezké blond Češky, holky krev a mlíko, co se tak líbily už Sámovi a těm našim dřív kámošům chudákům Avarům.) Dostal za to oprávněně trest smrti, a je to jedno z mála hrdinství nás Čechů, to co dokázali Gabčík, Kubiš a všichni ti ostatní, všechna čest! Tak vysoko postavenou zrůdu nedostali ani spojenci včetně Norimberku. Číslo čtyři (Göring) předešel popravě suicidem stejně jako Hitler a Goebels už před ním.

Kolo dějin se zase jednou otočilo, a tak teď trpěli Němci, jenom, jak už to tak často bývá, když jde o pomstu, příliš málo skuteční viníci a příliš často i nevinní. Česká pomsta byla taky totalitní, jenom marxisticko-stalinská namísto nacistická. Ano, Postupim leccos legalizovala, takže lze mluvit i o vysídlení, ale ta byla až v srpnu, kdežto divoké odsuny včetně všech excesů probíhaly od května 1945. Existuje dobrozdání jednoho právního poradce OSN, který v knize z roku 1992 tyto události hodnotí jako genocidu. Nutno ale myslím uvést, že byl autor Felix Ermacora Rakušan. Vyhnání to ale jistě bylo taky, pravdu mají jako tak často obě strany, česká i německá. Benešovy dekrety pomstu legalizovaly, až už to sám Rozdrobitel věděl nebo ne, ale já myslím, že z pohledu doby se to dá chápat. Asi ne omlouvat, ale rozhodně chápat, i pomsta patří k dějinám. Bylo by možná lépe, milí Čechové minulé a předminulé generace, kdybyste před soud postavili každého, kdo volal v roce 1938 tak vášnivě, že chce do rajchu – od Liberce až po Bruntál, kde ještě stojí dům, z jehož balkónu vyřvával Hitler svoji mírovou politiku tak přesvědčivě, že místní Němky padaly v slzách na kolena a líbaly špinavou dlažbu, kterou posvětily při odchodu jeho holínky – a vyvezli ho po odsouzení tak nějak civilizovaně. Asi by to dnes bylo klidnější.

Traumata

Dějiny se ovšem nezastavily. V bolševickém Československu se vychovávaly dvě generace Čechů v nenávisti ke všemu (západo)německému, protože jsou to revanšisti, potomci sudeťáků, co chtějí znovu revidovat výsledky poslední války, pochopitelně zase násilím. V západním Německu se zatím většinová společnost se „sudeto“německým problémem vypořádala docela dobře, a že se staré spolky bývalých krajanů snaží udržovat svoje tradice bývalých Deutsch-Böhmen, je docela normální. Otázkou zůstává, jestli a nakolik by chtěli opět revidovat výsledky poslední války a tedy opět obsazovat svou bývalou vlast, kolik by jich bylo a hlavně jak na to. Po zlém to (zatím?) nejde, tak proč to nezkoušet po dobrém? I to se dá tak nějak pochopit.

Dějiny se totiž dají měnit i „po dobrém“ – trpělivě a pomalu, kapka po kapce i kámen provrtá. A česká strana? Ta je posledních třicet let rozštěpená prakticky ve všem, tak proč ne i v otázce jak dále s Němci – však to trvá téměř přesně teprve půldruhého tisíciletí. Na jedné straně odmítání Němců včetně těch „sudetských“ až „na krev“, na druhé straně snahy o spolupráci až do podbízivého řiťolezectví. A právě těmto kruhům bych chtěl jako člověk mezi oběma těmito kulturami vzkázat, že malý národ může být kamarád jenom s jiným malým národem, stejně jako velký jenom s velkým. Jinak je to klam a možná i podvod a lež, protože pak hrozí zánik po dobrém – říkejme mu třeba Evropská Unie progresivistických sráčů, kteří jí dnes bohužel vládnou, protože jinak nic proti rovnoprávné sebevědomé spolupráci všech těch četných evropských národů. Ve vztahu malého národa k velkému sousedovi je rozhodně na místě opatrná skepse, notabene při našich historických zkušenostech.

Takže z toho všeho tak nějak vyplývá, že pořádat sudetoněmecké hrátky v Brně je docela drzost, umožněná ovšem českou „vstřícností“, která si možná myslí, jak je tolerantně světová. A jestli nemyslí a dělá to z jiných důvodů, pak tím hůř. Protesty těch ostatních, ovšem ale na úrovni, to jest hlavně sebevědomé, kreativní, mírumilovné, ba snad dokonce i s humorem, jsou za dnešních podmínek v dnešní střední Evropě více než na místě.