Tento www používá nezbytné cookies bez nichž nefunguje. Jako provozovatel cookies nijak nezpracováváme.
Nevím, kde leží můj otec nebo moje maminka, ale myslím, že by se dnes otec obracel v hrobě, kdyby viděl, co se odehrává v České republice. To není země, za kterou náš otec a jeho soudruzi v ruských legiích bojovali. Kdyby nebylo pár tradičních spolků a nadšenců, tak se o významu prvního československého odboje, který se zasloužil o to, aby se vytěsnil nacismus a později i komunismus, mnoho nedozvíme. Bez prvního odboje by nebylo Československé republiky. A já říkám, že ti všichni, ať to byli legionáři z Ruska, Francie nebo Itálie, by se dneska velice divili tomu, co se v bývalém Československu a hlavně v Čechách v současné době odehrává.
Náš tatínek chtěl být původně zemědělcem. Když se vrátil z legií, tak to zkoušel, ale pak zjistil, že je jeho srdce víc na vojně než v Lošanech na statku, a tak se vrátil k vojenskému řemeslu a byl úplně spokojen. Já zastávám zásadu, že člověk k tomu, co v životě dělá, musí mít vztah a musí to dělat úplně naplno. Úspěch pak přijde s tím.
Když nacisti přicházeli do Prahy, tak se vlastně postavil svým vojenským kolegům.
Tehdy jsme byly malé děti. Jsem ročník 1932, takže mně v roce 1938–39 bylo 6–7 let. Zdeně byly čtyři roky a můj bratr byl ode mě o necelé dva roky starší.
Vím, jak se situace změnila potom, když jsme ztratili Sudety a tátovy druhové a tehdejší legionáři, kteří tenkrát ještě byli ve vedení armády, se tak bezbranně vzdali osudu. Lépe řečeno to nebyl osud, to si Češi způsobili sami. Prezident Beneš a další politici v té době neměli na to, aby se proti tomu postavili. Myslím, že by druhá světová válka dopadla trochu jinak, kdyby se Československo bývalo bránilo. On s námi vlastně potom nikdo moc nepočítal. Mám dojem, že Beneš neměl oporu ani od Západu, protože tehdy Kennedy domlouval Mnichovskou dohodu z pozice amerického velvyslance v Británii a vlastně i ti východní partneři byli laxní. Pro Československo to byla těžká pozice. Tehdy také odešlo hodně bývalých vojáků i nevojáků, ze začátku do Polska, pak do
Francie a později do Anglie, kde byli u letců i u pozemních jednotek. Později byly jednotky také v bývalém Sovětském svazu. Svobodova armáda a Angličané mohou
děkovat těmto cizincům za to, že ostrov nebyl potopen Hitlerem. Byli to hlavně Poláci, ale také Češi, kteří se, jak víme, uplatnili a proti Němcům bojovali tvrdě.
Prvopočátek československého odboje
Mám dojem, že se tehdy nepočítalo, že válka bude trvat tak dlouho. Náš otec byl asi
Němcům tak známý tím, že nebyl jeden z těch, kdo by se jen převalil a vzdal, a tak jsme se stali cílem skoro dennodenních návštěv gestapa. Tenkrát jsme měli na výpomoc
mladou paní, která vedla naši domácnost. Jmenovala se Marie Noorová. Pocházela ze Sudet, mluvila jenom lámaně česky, ale srozumitelně. Ona sama se vždycky cítila jako Češka nebo Čechoslovačka. Dnes slyším hodně lidí zastávat se Sudeťáků v Čechách, ale ono to tak nebylo. Možná takových 95 % z nich byli Henleinovci a vítali Hitlera. A těm se u nás v Československu tak špatně nevedlo. Naše Máňa byla členkou naší rodiny a ta byla na naší straně. Pro našeho otce by udělala všechno a to samé pro mě a mého bratra, během třetího odboje.
Dneska otci vyčítají, že nedbal na svou rodinu, když tolik riskoval, a nám vyčítají, co jsme udělali proti komunistům. My jsme nikoho v sázku nedávali. Naše rodina, to byla naše maminka, Máňa a babička, a my všichni jsme byli pro svobodné Československo. Někteří otcovy přátelé odešli do Anglie a Francie, někteří ne a někteří potom dokonce spolupracovali s Němci. Je to tak vždycky, že je velice málo těch, kteří skutečně něco dělají.
Beneš byl uznán teprve západními spojenci jako prezident a někdo, kdo by mohl mluvit za budoucí Československo, což tehdy nebylo vůbec jisté až do momentu, kdy Češi oddělali Heidricha. Teprve potom začli západní spojenci mluvit o možnosti budoucího svobodného Československa.
Tři králové
Tři králové, to byl náš tatínek, Josef Balabán a Václav Morávek. (Pozn. redakce: tento název zpravodajsko-sabotážní skupině Obrana národa udělilo gestapo.) Vychází hromada literatury o Morávkovi a tak dále, jenomže jsou tyty události zkreslovány. Moje dcera Barbara napsala knihu o třetím odboji z pohledu všech účastníků, kteří byli dostupní, a zpětně i z pohledu StB a Stasi (tehdejší československé a východoněmecké státní bezpečnosti) i z pohledu spojenců. Ručím za to, že to je jediná kniha, která je naprosto pravdivá a naprosto nestranná.
Když jsme přišli do Fort Braggu s bratrem Ctiradem a Milanem Paumerem, tak jsme si sedli a začali jsme sepisovat vzpomínky. Poněvadž nám bylo řečeno, že si máme dávat pozor na to, jak se budeme chovat u Special Forces, protože tam byli další lidé z Československa, Polska, Ruska a odjinud, přestože jsme tam absolvovali polygrafové testy, zda mluvíme pravdu nebo ne, naše knížka je napsaná tak, abychom nikoho neuvedli do problémů.
Hodně se mluví o docentu Krajinovi a jeho pozici v odboji. Měl jsem o tom diskuze s některými historiky, kteří se mnou nesouhlasí, protože každý rád vidí svého hrdinu v tom, o kom píše ve své knížce. Moje maminka se po druhé světové válce za přímluvy generála Studlara, přítele naší rodiny, zúčastnila výslechu gestapáka, který mluvil o našem otci a Krajinu, který spolupracoval se skupinou Tří králů, označil jako nejbezcharakternějšího člověka, kterého potkal. Tak jak je odboj líčen v knihách, jež se v poslední době objevily na trhu, je dosti zkreslené a to mě mrzí. Něco málo přes 400 parašutistů se tehdy přihlásilo a necelá stovka jich skutečně seskočila do Československé republiky. Mnozí z nich se nezachovali tak, jak měli. Přispělo k tomu i to, že prakticky neměli žádný výcvik. Poslat je do akce v dnešní době by bylo naprosto nezodpovědné. Přesto se akce díky Gabčíkovi a Kubišovi nakonec povedla a to bylo to nejlepší, co se Československé republice za druhé světové války podařilo.
- Josef Mašín