• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

Téma liberalismus, nacionalismus a demokracie se v posledním desetiletí poměrně často objevuje jako téma vědeckých publikací na Západě. Důvodem je hlavně skutečnost, že způsoby a dopad globalizujících procesů jsou značně odlišné od obecně optimistických očekávání po pádu komunismu. Zvláště anglosaská literatura se v posledním desetiletí zabývá hlubšími souvislostmi zvláště mezi intelektuální obhajobou neoliberalismu, neokonzervatismu a obecným poklesem demokracie. Také si všímá důsledků tohoto procesu v praxi, v níž masivní privatizace, deregulace a snižování pravomocí vlád mají katastrofální sociální dopady na nižší vrstvy, zvláště v chudších zemích.

Tato skutečnost se velmi zvýraznila po pádu komunismu a měla brzy závažné negativní důsledky pro vývoj v zemích střední Evropy. Záměrný nedostatek důrazu na demokracii a spontánní expanze neoliberálních a neokonzervativních hodnot ve formě „tržní ekonomiky“ je možné vnímat i jako hlavní příčinu konfliktů v postkomunistických zemích, včetně Jugoslávie a rozpadu Československa. Je čím dále zřejmější, že ideálem pravicově konzervativních sil je zásadní přeorientování střední Evropy, uvolnění prostoru a sil snažících se o revizi výsledků obou světových válek a o návrat k uspořádání před rokem 1918, se všemi mocenskými, národnostními, společenskými a sociálními důsledky, jimž pojmy privilegovaní a neprivilegovaní nebyly cizí.

V relevantních diskusích, zvláště v anglosaské odborné literatuře, se neoliberalismus, neokonzervatismus a koncept „negativního“ nacionalismu jeví jako hlavní prostředky k nedemokratickým a zjevně revizionisticky integračním procesům. Vzhledem k tomu, že v českém kontextu jsou relevantní diskuse nedostatečné, že se dokonce nedostatečně rozlišuje mezi konceptem demokracie a koncepty liberálně-ekonomickými a konzervativními, tento příspěvek se soustředí na hlavní aspekty různých názorů v současném kontextu obecně klesající role demokracie. Ve složité situaci a v odpovídající produkci relevantní literatury se tento příspěvek pokusí jen naznačit nejdůležitější relevantní problematiku, tak jak se v hlavní literatuře odráží. Z úsporných důvodů bude také konkrétnější evidence a jména autorů článků v pozadí prezentovaných názorů uvedena v poznámkách.

Globalizace, nacionalismus a proměna západního myšlení

Do poloviny 90. let značná část literatury zabývající se globalizační orientací je tomuto trendu vstřícná s předpokladem, že nacionalismus menších států je hlavní překážkou širší integrace a rozvoje demokracie. Globalizační proces je přijímán převážně pozitivně a jako nevyhnutelný. Aspekty vývoje narušující národní integritu postkomunistických zemí jsou také vnímány v podstatě pozitivně. Od poloviny 90. let se percepce části literatury mění a je věnována větší pozornost negativním dopadům globalizace, oslabování národní identity a podmínkám demokracie. Zároveň se dochází k překvapivému poznatku, že to, co se obvykle nepřesně nazývalo „nacionalismem“, není vlastní jen střední a východní Evropě a třetímu světu, jak se dlouho na Západě předpokládalo, ale že žije svým vlastním, stále otevřenějším životem i na Západě. Tento poznatek, kromě nového pohledu na roli menšin, začíná být vnímán jako důležitý ve vztahu k demokracii a jako nadějná pojistka dosud málo kontrolovaného globalizačního procesu a jeho negativních výsledků.

Téměř se zdá, že názory, které předkládají „nacionalismus“ jako hlavní příčinu katastrof ve 20. století, vycházejí z jakéhosi fundamentalismu zjednodušování, tzn. hledání jedné hlavní příčiny těchto katastrof. Formálně tyto zjednodušené názory vycházejí ze zkušenosti destruktivní role německého nacismu ve druhé světové válce, přičemž i uspořádání střední Evropy po roce 1918 se předkládá jako nežádoucí výsledek nacionalismu národů této oblasti. Vzhledem k tomu, že idealizování habsburské říše je často součástí těchto přístupů, výsledkem je kompromitování právě těch aspektů společenské reality, které jsou nezbytné pro demokracii, jako je národní komunita, politicky dospělá veřejnost, koncept veřejných potřeb a zájmů atd.

Vzrůstající rozčarování z toho, že globalizace neznamená obecné rozšíření demokracie a prosperity, jak bylo slibováno a obecně očekáváno, ale naopak, že znamená méně demokracie, více sociálních problémů a dokonce i návrat ke zbytečným mezinárodním konfliktům, způsobuje zvýšenou vědeckou produkci kritickou k tomuto vývoji. Problém je, že ti, kteří v nějaké formě současný vývoj podporují, mají už síť dobře finančně zajištěných institucí, z nichž některé jsou zaměřeny i na revizi interpretace dějin, a to i v obhajování fašismu, nacismu, expanse silnějších atd.

Liberalismus jako překážka demokracie?

V současnosti je koncept liberalismu doprovázen důrazem na expanzi do všech oblastí lidské aktivity a existence, a to jak prostřednictvím brutální konkurence, tak nátlakem na vlády a podřizováním politiky nadnárodním korporacím, které pokládají za obchodovatelné zboží naprosto vše, včetně kultury, vzdělání a základních „komodit“, jako je voda a ostatní přírodní zdroje. Je nutné zmínit, že součástí současného liberalismu je důraz na menšiny, jejichž počet se nekontrolovaně rozšiřuje. Prosazování konceptu multikulturalismu a přistěhovalectví cizinců do každé rozvinutější země je druhou stranou nezájmu korporací řešit ekonomické, sociální a politické problémy v zemích, ze kterých lidé, většinou vzdělaní a ve svých zemích potřební, odcházejí. Liberalismus, vědomě kosmopolitní, si dělá nárok na možnost univerzální aplikace prostřednictvím záměrné iluze, že lidská komunita, její jazyk, tradice, kultura, historie a sociální úroveň nejsou důležité, že lidé nemají přirozenou potřebu se smysluplně s těmito dimenzemi identifikovat. Ideologie liberalismu svým důrazem na individualismus klade především důraz na to, co jednotlivce a skupiny ve společnosti odlišuje. Důsledkem je atomizace společnosti, nedostatek integračního procesu a tím nedostatek podmínek pro rozvoj efektivní demokracie, která staví více na tom, co lidé sdílejí, na spolupráci, diskusi a kompromisech při řešení problémů.

Podobně jako marxismus, liberalismus vychází z materialistického vnímání lidské existence. Dokonce vnímá vše, co lidi sjednocuje, s podezřením, a v extrémním případě je demokracie obviňována z toho, že byla příčinou rozvoje etnicity, která se brala jako hlavní příčina konfliktů. Existují i vážné konzervativně orientované intelektuální pokusy prezentovat integraci národních komunit, osvícenství a jeho racionalismus, demokracii a lidský pokrok jako zdroj všech katastrof ve 20. století v důsledku jejich odvrácení se od náboženství. Přestože tyto kritiky jsou po metodologické stránce snadno napadnutelné, neboť ignorují širší kontext, v němž feudální a církevní vrstva nebyla schopna svou téměř neomezenou moc uplatňovat k rozvoji znalostí, k řešení kumulujících se problémů a ku prospěchu společnosti jako celku, žijí dál svým vlastním životem, zvláště v žurnalistice, která má na veřejnost vliv největší. Propagátoři negativní percepce osvícenství ignorují skutečnost, že většina vlivných osvícenců věřila v Boha či vyšší mravní principy, i skutečnost, že kruté konflikty společenské i mezinárodní existovaly zrovna tak v době předosvícenské jako po ní. Naopak, nejkatastrofálnější jevy 20. století, jako války a revoluce, je možné chápat jako důsledek nepřijetí osvícenských myšlenek, humanitních ideálů, demokratické ideje a tolerance.

Liberalismus 19. století začal být od 70. let 20. století oprašován ve formě neokonzervatismu (Severní Amerika) a neoliberalismu (Evropa), jejichž podstatou bylo vytváření volného trhu a deregulace ve prospěch nadnárodních korporací a propagované iluze budoucí obecné prosperity. Proponované principy liberalismu navazovaly na původní koncepty, ignorujíce demokratické společenské a politické proměny od poloviny 19. století. V současném kontextu se však nesmí zapomínat, že principy liberalismu, jako svoboda, individualismus, práva jednotlivce a menšin, konkurence, historicky vznikly v odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, proti obecné nesvobodě, nevzdělanosti a v úsilí o větší svobodu pro jednotlivce i podnikání. I požadavek co nejmenší vlády, která by co nejméně zasahovala do veřejných záležitostí, byl pochopitelný, neboť organizace společnosti byla na hony vzdálena demokracii.

Jakmile však liberalismus dosáhl svých cílů, postupně se některé jeho principy (zvláště individualismus a požadavek nezasahování vlády do veřejných a sociálních záležitostí) staly překážkou rozvoje demokracie a sociální spravedlnosti, podobně jako jeho materialistický filozofický základ. Demokracie a sociální spravedlnost se musely prosazovat silným tlakem zdola a někdy i násilnými konflikty veřejnosti proti mocenské elitě. Někteří myslitelé se už v 19. století domnívali, že liberalismus skončil svoji pozitivní roli v revolucích 1848, a že se poté stal zbraní za udržení privilegií nově etablovaných vrstev. Kritika liberalismu z hlediska demokracie směřovala hlavně k jeho podceňování duchovních dimenzí, jako je kultura, mravní principy, kolektivní identita, respekt k jazyku a historické zkušenosti, a k skrytému odporu k efektivní participaci veřejnosti v politice. Prosazování demokracie jako systému reflektujícího potřeby většiny jednotlivců a společnosti jako celku (včetně sociálních potřeb) se neobešlo ani ve 20. století bez násilných konfliktů.

Demokracie v podstatě nezpochybňuje liberální hodnoty, jen jejich extrémní formy. Demokracie ke své efektivnosti potřebuje další podmínky, z nichž nejdůležitější se váží ke kolektivní identitě, hodnotám vyvěrajícím z víry v demokracii (spravedlnost, mravní principy, nezneužívání slabších, spolupráce atd.) a ze společné dlouhodobé historické zkušenosti, která v nejideálnějším případě vyústila v existenci národa. Rozsah kolektivních dimenzí, které lidé ve společném národě sdílejí a s nimiž se mohou identifikovat, daleko přesahuje jiné entity. Entita národa je z hlediska demokracie nejideálnější komunitou, neboť poskytuje nutné podmínky pro smysluplnou politickou participaci na základě dostatečné integrace, sebeznalosti, potřeb, zájmů, možností pozitivního rozvoje a na základě možnosti komunikovat společným jazykem, jednat na základě společných zkušeností a sdílených hodnot.

Vědomí rozdílu mezi liberalistickou a demokratickou percepcí společnosti zdaleka není nové, ale v kontextu konkurence mezi Západem a komunistickým blokem a důvěrou, že expanze tržní ekonomiky přinese obecnou prosperitu, mu nebyla v intelektuální oblasti věnována patřičná pozornost. Od 80. let neokonzervativní a globalistické orientace začaly prezentovat ekonomický liberalismus jako podmínku prosperity a demokracie, přičemž různé aspekty demokracie, zvláště sociální, začaly být napadány jako sociální inženýrství. Tato podoba neokonzervativní a neoliberální ideologie, která začala pronikat do českého intelektuálního prostředí brzy po r. 1989, byla „filozoficky“ doplňována také konzervativně-katolicky orientovanými publikacemi, které nejen zpochybňovaly pozitivní základy osvícenství, ale demokracii jako takovou. Nejkonzervativnější postoje se vracejí k církevně podmíněné víře, že pokrok jako takový neexistuje. V českém kontextu to znamená nejen odmítání osvícenství, ale i českého obrození.

Nacionalismus jako nutný předpoklad demokracie

Kritika současného neokonzervatismu a neoliberalismu si všímá skutečnosti, že mocenské elity v západních zemích v posledních dvou desetiletích oslabují a odstraňují ty aspekty společenského a politického systému, které přispívají k mobilizaci veřejnosti a k její větší politické participaci. To je vnímáno jako výraz nedůvěry k veřejnosti a k silám, které mají potenciál společnost integrovat. V postkomunistických zemích nebyla veřejnosti ani dána možnost se etablovat jako efektivní součást politického systému. Atomizací společností sledují mocenské elity co největší politickou a ekonomickou kontrolu nad společností. Na Západě se jim podařilo podemlít i obecně sdílenou víru, že kvalitní vzdělání a snadný přístup k němu má sílu učinit z lidí zodpovědné a loajální občany, a tím být hlavní zárukou rozvoje demokracie. V důsledku toho se důraz na demokracii ve vzdělávacím systému v posledních dvou desetiletích začal nahrazovat důrazem na liberalistické hodnoty. V tomto kontextu se začíná jevit jako hluboce problematický liberalistický až postmodernistický princip, že každý má právo na svůj názor, aniž se požaduje dostatečná evidence, která jediná tradičně názor legitimovala.

Již bylo zmíněno, že liberalismus klade důraz na dimenze, které společnost spíše rozdělují než integrují, a naopak, že národní identita (či nepřesně nacionalismus) a demokracie dávají důraz hlavně na ty aspekty a hodnoty, které lidé mohou sdílet, které je spojují jako komunitu. V současnosti se v západních státech začíná ukazovat existence podstatných menšin se svou kulturní, náboženskou a někdy i jazykovou rozdílností jako určitý problém pro rozvíjení demokracie, neboť jejich integrace je méně úspěšná, než se očekávalo. Obava z takzvaného „etnického nacionalismu“ vede k zavádění konceptu „občanského nacionalismu“, který má sjednocovat lidi na základě občanské příslušnosti a práv. Je zvláštní, že většina autorů použité literatury (zmíněné v poznámkách) nepředpokládá, že by existovaly země, kde jsou menšiny zanedbatelné. V českém kontextu minimální existence menšin stojí za povšimnutí jako neobvykle příznivá podmínka k rozvoji demokracie, která by neměla být uměle narušena, jak se již plánuje a v parlamentě připravuje v důsledku vnějších tlaků přijímat hromadně cizí emigranty. Vnějším tlakům vytvářet vlastně uměle různé menšiny by mělo být inteligentně oponováno.

Snaha po kompromisech s neoliberální orientací vede některé autory k pokusu vytvořit model „individuální demokracie“, v níž má mít každý jednotlivec možnost vytvořit si svůj život podle svých představ a vlastně nezávisle na ostatních a společnosti. Nehledě na to, že i v teorii by pro většinu lidí takovýto koncept ignorující lidské vztahy nebyl příliš atraktivní, falešné předpoklady o možnostech každého jednotlivce ve společnosti jsou příliš zjevné. Autor, který se ve své práci tímto konceptem zabývá, si sám není jist jeho realismem, ale zároveň zpochybňuje možnost ideálnější, takzvané komunitární demokracie, neboť podle jeho názoru neexistují dostatečně integrované společnosti (etnicky), které by to umožňovaly. Neklade si bohužel otázku, proč ekonomicko-korporativní establishment vynakládá tolik prostředků na to, aby společnosti byly co nejvíce atomizované a brání jejich větší smysluplné kulturní a politicky hodnotové integraci.

Z demokratického hlediska je velmi závažné, že neoliberální globalizační ideologie (včetně EU) odmítá zahrnout do své politické filozofie respekt pro existenci každého národa, jeho kulturní dimenzi, integritu, tradice, historické zkušenosti a možnosti k pozitivnímu rozvoji, především podle jeho potřeb. Nemenším problémem je, že tato ideologie, svázána se zcela konkrétními cíli, používá účelově abstraktní formulace, které se dají různě vysvětlovat, a které vzbuzují u málo informované veřejnosti iluze. Tato manipulace je posilována taktikou, že veřejnost nedostává dostatečnou možnost pochopit důsledky různých procesů před jejich aplikací v praxi, čímž se z ní činí bezmocný objekt, což v žádném případě není v souladu s demokratickými principy. Zvláště závažná se zdá snaha zkompromitovat poznání, že „moderní nacionalismus“ je současné vyjádření základního lidského svazku s komunitou, a tudíž nemůže být odepsán jako nějaká dočasná fáze nebo primitivní zvrat kupředu kráčející historie. Globalizační ideologie, věrna svému principu neomezené expanse, naopak tvrdě prosazuje princip, že všechny lidské a společenské svazky jsou oprávněně otevřeny změně, což má velmi destruktivní dopady na demokracii a demoralizující dopady na společnost a lidské vztahy jako takové.

Vzhledem k tomu, že v západní civilizaci koncept demokracie stále zůstává alespoň v teorii legitimním politickým ideálem, v akademické produkci se řeší různé varianty tohoto konceptu. Na jedné straně vzrůstá přesvědčení, že existence „národního státu“ je nejideálnější pro demokracii, na druhé straně existují snahy postulovat demokracii v souladu s rostoucím globalismem. Naivní idealisté se snaží věřit, že navzdory vší evidenci je možné něco jako „globální demokracie“ s jednou demokratickou vládou. Ale i ti, kteří jsou kritičtí k neokonzervatismu a neoliberalismu jako desintegrujícím silám ve společnosti, a uznávají existenci národa jako nutnou podmínku demokracie, si obecně nevědí rady s postulováním realistických podmínek pro rozvoj demokracie v rostoucím globalismu. Zdá se, že je velká potřeba, aby se relevantní problematika začala zkoumat i z hlediska potřeb a zájmů jednotlivých národů a států, neboť ignorování tohoto aspektu vede k vážným problémům včetně podceňování a oslabování podmínek nutných k rozvoji demokracie.

Dalším velkým problémem z hlediska demokracie je skutečnost, že v posledních desetiletích západní odborníci rozeznávali jen dvě ideologie: liberalismus a socialismus, které se jim jevily svou podstatou jako naprosto protichůdné. Často se ignorovalo, že obě stojí na výrazně materialistických základech. V pohledu většiny západních historiků jsou liberální normy vnímány téměř jako posvátné, jako nutná podmínka pro existenci demokracie. Demokracie však vyžaduje další aspekty, některé se týkají sdílených hodnot a zájmu celku, jiné role vlády, která v demokracii musí plnit daleko širší škálu funkcí, než jak uznává liberalismus. Vzhledem k tomu, že legitimita liberální normy vyplývá do velké míry z jejího předpokládaného úspěchu v praxi, zvláště v ekonomické oblasti, v literatuře je diskutován nový koncept tzv. „ekonomického nacionalismu“, pojímaného jako střední cesta k ekonomickému úspěchu, která vylučuje oba extrémy – kosmopolitní ekonomický liberalismus a socialismus. Staví na existenci státu a vládní politice a zároveň neznásilňuje historií vytvořenou integrovanou národní komunitu a tím hlavní předpoklad pro efektivní demokracii. Tento koncept připomíná úsilí v Československu v r. 1968.

Na rozdíl od liberalistického modelu se role státu v tomto systému netýká jen liberalismem určených sfér, jako je policie, armáda a soudnictví, ale má mnohem širší funkce týkající se veřejných potřeb a zájmů. Ty hrají v tomto modelu, podobně jako koncept spravedlnosti a společenského dobra, důležitou roli, ale zároveň, na rozdíl od socialismu, stát není všemocný. „Ekonomický nacionalismus“ staví na kombinaci volného podnikání, individuální iniciativy a zasahování vlády do ekonomiky a do oblastí, které reflektují základní potřeby lidí jako jednotlivců (vzdělání, kultura, zdravotnictví, veřejná doprava, bydlení) i společnosti jako celku. Soukromé podnikání není vnímáno jen z hlediska zisku, ale také z hlediska prospěšnosti pro celou společnost. Autor připomíná, že v minulosti každý stát měl svoji národohospodářskou školu, která formovala ekonomiku k potřebám vlastního státu. Do konce 19. století byli teoretici tohoto konceptu vytlačeni z univerzit a vlivných míst, a jen v obdobích krizí a válek vždy nastal návrat k tomuto konceptu. Pravděpodobně by bylo možné dodat, že také v období konkurence s komunismem se Západ vrátil ke konceptu ekonomického nacionalismu, aby ukázal, že kapitalismus přináší většině lidem daleko větší prosperitu než socialismus. Ekonomický nacionalismus na rozdíl od ekonomického neoliberalismu a neokonzervatismu není v rozporu s podmínkami nutnými k rozvoji efektivní demokracie.

**5. Kritika neoliberálního korporativismu a globalismu**

Neokonzervativní či neoliberální orientace symbolizovaná od poloviny 80. let ve své agresivní formě americkým prezidentem Reaganem a britskou ministerskou předsedkyní Thatcherovou začala brzy vzbuzovat intelektuální reakci, zvláště v zemích, které se ve své rozvinuté demokracii, včetně sociální dimenze, cítily ohroženy, jako například v Kanadě. Jedním z prvních autorů, kritizujících nový trend přesně z hlediska jeho inkompatibility s rozvojem demokracie a obecné prosperity, byl John Ralston Saul, kanadský historik, spisovatel a publicista. Jeho cílem bylo vnést porozumění do tohoto trendu, o kterém si značná část voličů dělala iluze v důsledku sofistikované propagandy. Cíle globalistů byly do značné míry zahaleny do abstraktních, nic neříkajících pojmů, které budily iluzi, že jim jde o obecnou prosperitu.

Saul pro tuto situaci zavedl později pojem „nevědomá civilizace“, což znamená civilizace, která nerozumí sama sobě, která neví, kam směřuje, která neví, že směřuje k destrukci. Ve svých několika spisech se zabývá sekulárními kořeny osvícenství, shledává je dobrým základem demokracie a obecného pokroku, ale ukazuje, jak začaly být zneužívány ve jménu svobody velkými korporacemi a mocnými obecně. Na jeho pracích je sympatická víra, že když se alespoň část inteligence, politiků a veřejnosti zapojí do činnosti spějící k sebeznalosti, k ujasňování podmínek nutných k pozitivnímu rozvoji společnosti, ke vzdělávání veřejnosti, iniciativa veřejnosti má ještě možnost situaci podstatně ovlivnit. Zvláště vytvoření jasnějších vztahů ekonomického a finančního sektoru ke společnosti a rozšíření funkcí vlády ku prospěchu veřejných potřeb a úrovně společnosti by vedly poměrně k rychlé nápravě a k posílení oslabené demokracie.

Ve svých pracích dokazuje, že nový neoliberalistický korporativistický systém je nejen hluboce protidemokratický, dělající ze základních potřeb většiny lidí a společnosti zdroj velkých zisků a vytvářející potřeby umělé, ale že žije z drancování přírody a z bohatství, které bylo nashromážděno minulými generacemi, aniž vytváří pro většinu lidí nějaké nové podstatné bohatství duchovní, kulturní či materiální. Úroveň většiny lidí a společností jako celků nestoupá, ale klesá. Neoliberalismus a neokonzervatismus se staly nástrojem korporativní moci, jejíž nekontrolovaná a nikomu nezodpovědná politická moc vzrůstá na úkor demokracie.

Také jiné práce ukazují, jak hlavním prostředkem zisků této moci, obvykle symbolizované několika sty nadnárodních korporací, Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, je uměle vytvořená zadluženost většiny jednotlivců a vlád. Tato zadluženost je jednak trvalým zdrojem nemravných zisků, a jednak efektivní kontrolou vlád a společností, které tím ztrácejí demokratickou podstatu anebo vůbec nemohou demokracie dosáhnout. Dalším cílem je rozložit národní komunity a státy a nahradit jejich pravomoci celkem libovolnou a nekontrolovanou mocí korporací. Někteří autoři, jako John Laughland, zkoumají jev z historického hlediska a například kořeny současné formy „sjednocování Evropy“ (značně s globalismem související) nacházejí v nacistických konceptech evropského sjednocení pod mocí Německa. Otázku „legitimity moci“ a rozlišení mezi „mocí“ a legitimní „autoritou moci“, spojenou obvykle s existencí národů a států, pokládá za klíč k pochopení základních principů naší civilizace a možností rozvoje demokracie. „Nepřátelství vůči suverenitě a státu ... ničí demokracii a vládu zákona.“ Současné globalizační formy mají ekonomickou podstatu a ignorují politiku jako veřejnou záležitost, čímž nejen manifestují svou nedemokratickou podstatu, ale demokracii přímo odstraňují.

Evidence dlouhodobějšího působení moci nadnárodních korporací dostatečně ukazuje nejen v zemích třetího světa, ale i na Západě, že sociální, kulturní a mravní dopady této situace jsou na společnost a její úroveň katastrofické. Oponenti globalizace argumentují především tím, že bohatství společností se vlastně přesouvá na malou vrstvu jednotlivců, že vzniká jakýsi globální „třídní boj“, a že je třeba obnovit politickou roli veřejnosti s jejími základními potřebami jako efektivní součást politického systému a kontroly moci. Závažným problémem však je, jak zajistit dostatečnou informovanost a politickou úroveň veřejnosti za situace, kdy většina tisku slouží spíše korporacím než veřejnosti, manipuluje veřejnost, zabývá se nepodstatnými problémy, bulvarizuje se a tím vším přispívá k politické nedospělosti veřejnosti. Aby veřejnost mohla být efektivní součástí politického systému, a aby mohla být efektivní kontrolou moci, musí být důkladně informovaná, politicky vzdělaná a mít trvalou možnost své názory veřejně vyjadřovat a převádět do mechanismů politického procesu.

Vzhledem k tomu, že na Západě už existují silná veřejná hnutí proti současné formě expansivního korporativního a bankovního globalismu, ten se snaží zakotvit ve své brutální formě ve střední a východní Evropě, využívajíc politické naivity, důvěřivosti a nedospělosti, včetně náchylnosti ke korupci. Bohužel, záměrně udržovaná politická a mravní nedospělost postkomunistických společností včetně politiků a zděděný nedostatek soudržnosti a solidarity mezi politickou vrstvou a veřejností vlastních zemí jim tuto situaci velmi umožňují. Prvním cílem jejich působení obvykle bylo narušit efektivnost sektorů sloužících úrovni veřejnosti – jako je státní zdravotnictví, veřejná doprava, dostupnost vyššího vzdělání zavedením školného, dostupnost levného bydlení atd. Zároveň je kladen důraz na privatizaci všeho včetně sektorů důležitých pro úroveň většiny lidí, jako je energetika, voda a komunikace, a na různé druhy deregulace. Hlavním cílem je co největší soukromý zisk a možnost, aby cizí kapitál a korporace ovládly napřed ekonomiku a postupně politiku. Saul upozorňuje na zajímavou skutečnost, že už samotná organizace korporací, v níž vládne hierarchický princip, je v demokracii anachronismem, a tudíž jejich moc nikdy nemůže přispívat k rozvoji demokracie a veřejným potřebám.

Samozřejmě role lobbistů hraje v tomto kontextu hlavní roli. Problém je, že „lobbisty“ korporativních soukromých zájmů se staly už i některé mezinárodní instituce, jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které byly původně založeny nejen pro zcela opačnou roli, než hrají dnes, ale byly pod kontrolou OSN. Tyto instituce svým nátlakem a „návrhy, které se nedají odmítnout“, korumpují vládní instituce, poslance, zastupitele veřejnosti, a ohrožují podstatu demokracie a veřejné blaho jak výší úroků a investicemi do zbytečných projektů, tak nátlakem na to, aby vlády omezovaly finanční podporu školství, zdravotnictví a sociálních záležitostí. Když se ze základních potřeb společnosti udělá prostředek k soukromým ziskům, úroveň společnosti nejen že nestoupá, ale jde rapidně dolů. Jak se soukromý zájem a sféra rozšiřují, význam politiky jako veřejné záležitosti klesá, zrovna tak jako úroveň většiny lidí.

Tento proces, probíhající po téměř dvě desetiletí ve jménu „tržní ekonomiky“, čili ekonomického neoliberalismu, je celosvětový, s negativními důsledky pro úroveň většiny lidí a katastrofálními důsledky pro země třetího světa, kde dochází k destrukci lokální ekonomiky, často ke zdvojnásobení nezaměstnanosti, snížení gramotnosti, průměrného věku a zvýšení dětské úmrtnosti. V důsledku tlaků veřejnosti některé mezinárodní instituce slibují nápravu, ale vzhledem k tomu, že zůstávají silně svázány s nadnárodními korporacemi a s koncepty deregulace a privatizace, které zničily úroveň veřejnosti v mnoha zemích, je těžké očekávat více než kosmetické úpravy. Náprava tímto jakoby dobrovolným způsobem je také ztížena tím, že ekonomika je příliš propojena se spekulativním peněžnictvím, soustředěným na krátkodobé transakce, ale ne na skutečnou výrobu. K tomuto druhu ekonomiky, nazývanému „kasino kapitalismus“, přispívá i kolem stovky světových soukromých bank, které vlastní finance odpovídající třem čtvrtinám ekonomické aktivity na světě. Ideologicky je tento proces ospravedlňován zájmem o budoucnost a budoucí prosperitu. Tak jako náboženství, i tady se „lepší“ budoucnost nepřibližuje, ale spíše vzdaluje.

Cesta k nápravě: Role veřejnosti, paměti a etiky

J. R. Saul se dívá na situaci z úhlu demokracie a zastává legitimitu vlivu veřejnosti i ve vztahu k soukromé sféře ekonomiky, neboť není jiné cesty, jak vyloučit, aby sloužila společnosti a ne jen zájmům malé menšiny. Autor vnímá současnou moc korporací a jejich nedemokratické principy jako odchylku od rovnováhy společenských sil, které umožňovaly do 70. let rozvoj demokracie a ekonomiky, která byla službou velké většině lidí a ne jen malé menšině. A ukazuje, jak rovnováha sil obecně umožňuje život. Názor, že regulace ekonomiky, bankovnictví i jiných oblastí důležitých pro úroveň společnosti je naprosto legitimní požadavek v zájmu demokracie, nabývá na Západě na síle.

Ve společnosti je rovnováha sil umožňována důkladnou znalostí, důrazem na vzdělání, které také umožňují nepodlehnout předsudkům a ideologiím. Ze sdílené zkušenosti a znalosti pak plyne zdravé chápání reality, „zdravý rozum“, a zdravé názory, které jsou nutnou součástí zdravé politiky. Věří s Tocquevillem, že nové myšlenky, poezie, umění se vyjadřovat a paměť jsou velkými pomocníky demokracie. Cituje Sokrata, který označil všechnu znalost, která je oddělená od úsilí o spravedlnost, jako prohnanou, „nejhanebnější druh hlouposti“. Z tohoto úhlu kritizuje liberalistický individualismus, který klade důraz jen na sebezájem a schopnost distancovat se od ostatních, od komunity.

Také varuje před „vědeckými názory“, které vedou zdánlivě k „rychlým řešením“, drancování přírodních zdrojů, plýtváním, snižováním sociální úrovně většiny lidí, a tím jsou proti zdravému rozumu. Zdůrazňuje potřebu kontinuální debaty o nikdy nekončících záležitostech veřejného zájmu a to, že „intelektuální pravda“ by nikdy neměla být v rozporu se zdravým rozumem a s etikou. Systém, který má zainkorporovanou chudobu jako svoji nutnou součást, ač by nebyl problém zajistit základní potřeby všem lidem, vnímá jako příčící se zdravému rozumu a jako neetický. Jednu z nejrychlejších cest k obnovení více etiky a vlivu veřejnosti v politice, a tím k posílení demokracie, vidí v tom, aby se přestalo předstírat, že korporace jsou právní „osoba“ a aby se obnovil vliv veřejnosti ve všech záležitostech, které se jí týkají. Připomíná, že množství daní, které veřejnost platí, a rozumné regulace ekonomiky by velmi snadno vyřešily sociální problémy, zajistily obecnou přístupnost ke vzdělání a přinesly stabilitu do společnosti. (280).

Nejzávažnějším Saulovým obviněním korporací a globalizace (s jejich důrazem na technologii, expanzi investic a zisků, absolutní vlastnictví) je jejich participace na likvidaci historické paměti, důležité k zachování znalosti procesů, které vedly k demokracii, obecné prosperitě a sociálnímu smíru. A pamětí nemíní rigidní pamatování faktů, událostí či doktrín, ale paměť v co nejširším kontextu, který se týká lidského pokroku. Relevantní je paměť individuální, paměť kolektivní, kulturní, sociální, paměť lidských zkušeností, dovedností a vztahů, paměť myšlenkové kontinuity a diskontinuity, paměť pozitivní, paměť negativní. A také paměť, která připomíná, že zdrženlivost, sebekontrola, individuální i kolektivní, je nejspolehlivějším zdrojem vědomě rozumného a zodpovědného jednání, a že je nejcennějším výdobytkem lidské civilizace, podmínkou rozumného řešení problémů. Paměť má potenciál nás ochránit před nerozumným destruktivním jednáním, před extrémními postoji a snahami, má schopnost nás osvobodit od špatných návyků myšlení, jednání, řešení problémů. Problémy naší civilizace včetně destrukce jiných kultur a holocaustu Saul vidí jako znak civilizace bez kontroly (s. 252-3).

Proklamovanou racionalitu současné globální ekonomiky, podporovanou v USA konzervativně náboženskou rétorikou, identifikuje jako hluboce iracionální, podobně jako tomu bylo začátkem 19. století. Aby se racionalita mohla používat rozumně, je nutné si přiznat, že iracionalita tvoří podstatnou část lidské existence, a že tudíž „racionalitu“ je nutné kontrolovat etikou, pamětí, představivostí, veřejnou diskusí, kompromisy atd. Saul směřuje k tomu, že je nutné uznat, že žijeme v určitém mnohadimenzionálním celku, na kterém jsme závislí, který nejde rozkouskovat, a nikdo nemá právo se v něm chovat destruktivně, vnímat ho jako prostředek ke svým ziskům a soukromým cílům. Věří, že lidé a jejich pozitivní potenciál si zaslouží více důvěry, než aby museli žít v nedemokratické, hierarchicky vybudované společnosti, kde mocní vlastní všechny důležité ekonomické a intelektuální prostředky moci, a veřejnost slouží jen jako prostředek k upevnění této moci. Nejenže pak nemá možnost tuto moc ovlivňovat, ale nemá ani možnost svůj pozitivní potenciál rozvinout a používat ke svému prospěchu i k prospěchu společnosti jako celku. Taková situace rodí násilné konflikty, destrukci. Jako záruku možnosti úsilí o rovnováhu ve společnosti nabízí devět hodnot vlastních člověku a respekt k nim: talent a ctnosti, zdravý rozum, etiku, lidskou představivost, intuici, paměť, rozum a normální chování.

- Marie L. Neudorflová