• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

V západních demokratických státech probíhá mezi intelektuály i některými prominentními osobnostmi vysoké politiky téměř deset let diskuse o tom, zda jsou dopady globalizace více pozitivní nebo negativní. Vychází řada cenných publikací, které se problémem zabývají nejen z ekonomického a sociálního hlediska, ale i z hlediska rozvoje demokracie.

V článku budu odkazovat na dvě novější publikace, které se problémem důkladně zabývají. Fakta a názory v nich jsou velmi relevantní i ke střední postkomunistické Evropě, která má problémy se zakotvením funkční demokracie. Autorem první knihy je kanadský historik a publicista John Ralston Saul. Jeho kniha The Collapse of Globalism and the Reinvention of the World (Zhroucení globalizmu a znovunalezení světa – Toronto, Penguin Groups 2005, 309 stran) je zvláště soustředěna na podmínky, které jsou nutné k rozvoji demokracie. Editory druhé knihy jsou američtí ekonomové John Cavanagh and Jerry Mander, kteří spolu s desítkou dalších odborníků publikovali Alternatives to Economic Globalization. A Better World is Possible (Alternativy ekonomické globalizace. Lepší svět je možný – San Francisco, Berrett-Kohler Publishers, Inc. 2004, 408 stran). Obě knihy, kromě negativních důsledků globalizace, se zabývají otázkou, proč je demokracie důležitá, proč je obecně na ústupu a co je potřeba k tomu, aby se tento trend zvrátil.

V různém kontextu zdůvodňují názor, že je demokracie jediný systém schopný pracovat ku prospěchu a úrovni většiny lidí a celku a ne na úkor slabších. K jeho funkčnosti je však třeba, aby byly demokratické hodnoty a principy sdíleny většinou veřejnosti, politiky, politickými institucemi i ekonomickým systémem. Dalším důležitým předpokladem jejich názorů je, že demokratická vláda musí na prvním místě reprezentovat potřeby, zvláště základní, a zájmy většiny a celku, a teprve potom zájmy ostatních skupin včetně menšinových či nadnárodních. Dnes se prosazuje názor, že západní demokracie znamená „práva jednotlivce a práva menšin“, v jiných částech světa znamená „práva většiny na úkor menšin“. Takové tvrzení je nesmysl, neboť demokracie se vždy týká hlavně většiny, ale její práva a vliv nemají být na úkor menšin. Do doby, než se začala prosazovat demokracie, nám mocenské menšiny vládly celou historii, a to na úkor většiny a její úrovně. Nejdůležitějším závěrem obou publikací je, že je k posílení demokracie a principu spravedlnosti ve světě potřeba posílit funkce demokratických vlád v rámci „národních států“, neboť jsou rozdíly v úrovni, kultuře i tradici jednotlivých národů a států velmi podstatné. Každá demokracie musí navazovat na vše pozitivní, co národ v minulosti dosáhl, jinak zabředne do hlubokých destruktivních problémů. (Pro nedostatek prostoru budu podrobněji odkazovat hlavně na publikaci J. R. Saula, protože má širší kontext včetně historického.)

Kořeny globalizace

Ponechme stranou, že se základní myšlenka globalizace objevila na Západě již koncem druhé světové války jako možnost prevence konfliktů (Cavanagh a Mander) a o něco později jako ekonomická protiváha komunistického globalizmu. Podstatnější je, že se globalizace začala intenzivně prosazovat od 70. let 20. století ve spojení s ekonomickým neoliberalismem a ještě intenzivněji v postkomunistických zemích, kde se tím zabránilo vytvoření základních právních a filosofických základů k vytvoření funkční demokracie. Ideologicky byl proces ekonomické globalizace doprovázen postmoderní filosofií. Její útok proti společensky jednotícím osvícenským principům a hodnotám směřoval zcela záměrně k myšlenkovému chaosu, k nabourávání společenské, sociální a národní soudržnosti, včetně historického vědomí (hledání příčin a důsledků jevů a tím i cesty k poučení). Principy ekonomického a tržního globalizmu, včetně principu zisku, potřebovaly ke svému pronikání do všech oblastí lidské existence co nejvíce atomizovanou, občansky pasivní, bezmocně se cítící a fatalisticky orientovanou společnost.

Autoři zmíněných knih zdůrazňují, že inženýři globalizace slibovali obecnou prosperitu, vyřešení chudoby a sociálních problémů, a to i ve třetím světě, prostřednictvím ekonomického růstu a dostatečné tvorby bohatství. V praxi byl tento proces doprovázen odbouráváním všeho, co bylo považováno za bariéru ekonomického růstu a globalizace volného trhu. Důraz byl na produkci pro vývoz a na rušení výroby pro domácí potřebu s důrazem na rychlý rozvoj mezinárodní dopravy. Liberalistické hodnoty jako individualismus, konkurence, svoboda téměř bez hranic, práva bez spojení s povinnostmi a další začaly být ideologicky ztotožňovány s demokracií. Sociální vymoženosti včetně vládních regulací ekonomiky, vydobyté za posledních sto padesát let v zájmu úrovně a zdraví lidí, v zájmu spravedlnosti a sociálního smíru, začaly být kritizovány jako nepoctivé principy, protekcionismus, populismus a jako zneužívání demokracie, příčina velkých nákladů vlád na veřejné potřeby a jako příčina dluhů. Jinými slovy principy přispívající k určité úrovni společnosti a k sociálnímu smíru začaly být považovány za příčinu nedostatečného ekonomického růstu. Úsilí o jejich odstranění a o privatizaci služeb, které si veřejnost platí ze svých daní (zdravotnictví, veřejná doprava, školství, penzijní zabezpečení, bydlení) bylo přímo nebo nepřímo předkládáno jako cesta k uvolnění potřebných sil k ekonomickému růstu. Terčem útoků se také staly standardy jako minimální mzda, omezená pracovní doba, dostupná kultura, regulace kvality potravin, limity na užívání přírodních zdrojů atd. V důsledku soukromého vlastnictví těchto veřejných statků se tyto oblasti základních veřejných potřeb a výdobytků stávají pro mnohé nedostupnými, zároveň však lukrativním zdrojem snadných soukromých zisků, obvykle bez dostatečných investic v zájmu budoucnosti.

Krize jako argument

Vpád globalizace do stability západních států, které, jak zdůrazňuje Saul, do začátku 70. let prosperovaly, byl doprovázen umělou krizí naftového průmyslu. Zásoby nafty byly zhodnoceny přibližně na dvanáct let, její cena několikanásobně stoupla a nelogicky začala nesmírně stoupat také její spotřeba, v důsledku vytváření umělého nedostatku. Privatizace se stala klíčem ke změně jak ekonomického, tak politického systému. Byla orientována téměř na vše, co bylo v minulosti budováno z veřejných prostředků, z daní či sbírek veřejnosti, co bylo vlastněno státem nebo považováno za národní vlastnictví. Z nedostatku pozitivních výsledků globalizace se obecný náhled na tento proces začíná rychle měnit. Saul uvádí příklady vlád, které si začaly uvědomovat selhání korporací ve vztahu k veřejnému dobru a snaží se kupovat důležité zprivatizované podniky zpět, samozřejmě opět za peníze daňových poplatníků.

Stojí za povšimnutí, že jsou základy globalizace stejně materialistické jako filosofické základy marxismu a komunismu. V obou je ekonomická dimenze vnímána jako základní pro lidskou existenci a její úroveň. Model globalizace byl však vytvořen ku prospěchu nadnárodních korporací, v němž národy figurují ne jako beneficienti prosperity a celkové úrovně, ale jako prostředníci sloužící uskutečnění tohoto modelu, který ze své podstaty odmítá sloužit veřejnému dobru a bere příkře sociálně rozvrstvenou společnost jako přirozenou. Koncept spravedlnosti nemá v tomto kontextu významné místo s výjimkou právního principu, který je nákladný.

S tím souvisí také skutečnost, že se po pádu komunismu začalo útočit proti „nacionalismu“ středoevropských zemí, ačkoli ten byl po desetiletí terčem nevraživosti a destruktivních přístupů komunistického globalizmu s jeho konceptem „internacionalismu“ a s jeho nedostatkem zodpovědnosti vůči vlastním lidem. Proto možná pro mnohé komunisty bylo tak lehké po roce 1989 převléknout kabát a horovat pro tržní ekonomiku a neoliberalismus v zájmu „prosperity“. V příslibu všeobecného blahobytu se začalo jevit jako téměř nerelevantní dědictví osvícenství v podobě demokratických hodnot, jako jsou spravedlnost, společenské dobro, sociální smír, mravní hodnoty závazné pro všechny, kolektivní identita, politická dospělost, spolupráce, konstruktivní vztahy atd. Nebylo vítáno připomínat, že se společensky prospěšná ekonomika začala rozvíjet, až když osvícenští idealisté a jejich dědicové začali různými tlaky prosazovat přiměřené možnosti vzdělání pro všechny lidi a zároveň povinnost vlád používat veřejné prostředky (získané daněmi) hlavně k veřejně prospěšným účelům.

Účel světí prostředky

Autoři obou knih na mnoha příkladech ukazují, že jsou důsledky globalizace jiné a většinou opačné, než co bylo národům slíbeno na začátku. Zhoršení ukazuje zvláště nezaměstnanost, sociální problémy a zneužívání přírodních zdrojů. Také se ukázalo, že globalizace není schopna předcházet mezinárodním konfliktům. Naopak, rostoucí potřeba přírodních zdrojů a levné pracovní síly vede k vážným konfliktům, neboť, jak zdůrazňují Cavanagh a Mander, rostoucí přísun levných přírodních zdrojů a levné pracovní síly je jedním z hlavních teoretických předpokladů globalizace; dalším jsou stále se rozšiřující trhy (str. 8). Tím je z ekonomiky odsouván mravní aspekt, zdůrazňovaný osvícenstvím. Demontují se tradiční etické a morální hodnoty související s významem komunity, národa, státu a hodnotné kultury pro úroveň lidí a řešení problémů společnosti. Saul odmítá neoliberalistický a globalistický předpoklad, že základem lidské existence je ekonomická dimenze. To vidí jako hlavní příčinu, že v procesu globalizace brzy převážil „sebezájem“ malých mocných skupin na úkor většiny, pokroku a práva. Pokrok se v tomto kontextu rozumí v osvícenském smyslu – týká se nejen ekonomické existence lidí, ale i možností k jejich pozitivnímu rozvoji v duchovní, mravní, kulturní a politické oblasti. Ty jsou závislé především na charakteru politického a právního systému.

Podobnost marxismu a ideologie globalizmu je i v tom, že filosoficky budují určitý model ekonomického i politického systému, kterému se společnosti mají buď dobrovolně nebo s přinucením přizpůsobit v zájmu cílů, které jsou chimérní, a ne ku prospěchu svobody a celkové úrovně většiny lidí. Demokracie nejenže vychází z duchovních, mravních a kulturních hodnot, ale vychází z důkladné znalosti reality, především z podmínek existence jednotlivých národů a států, jakožto hluboce a historicky integrovaných entit. Nikdo nemůže popřít, že jsou rozdíly v jejich úrovni, tradicích a možnostech vývoje stále podstatné. Z toho vyplývá nutnost, že tato realita musí být důkladně reflektována v demokratické politice, v níž princip spravedlnosti, ohled na společenské dobro a princip kontroly politiky veřejností hrají základní roli jak uvnitř států, tak v jejich vztazích. Saulův důraz na respekt pro úroveň a realistické možnosti rozvoje jednotlivých národů v zájmu jejich úrovně a funkční demokracie připomíná podobné zaujetí v pracích T. G. Masaryka přibližně před sto lety. Snaha aplikovat určitý ekonomický a politický model bez ohledu na celkové podmínky společnosti přináší převážně destrukci.

Lesk a bída volného trhu

Saul upozorňuje na závažnou skutečnost, že většina komunistických států měla po pádu komunismu k dispozici prostředky do investic vlastního ekonomického rozvoje, zvláště pro domácí potřebu. Ale politikou nadnárodních globalizačních korporací byl tento potenciál prostřednictvím privatizací a takzvaných zahraničních investicí uměle znehodnocen (str. 21). Byla rychle zlikvidována konkurence, pravděpodobně i ze strachu, že by se mohlo ukázat, že státní a společenské vlastnictví může efektivně přispívat k úrovni společnosti a může být dokonce konkurenceschopné. V důsledku principu výroby pro vývoz místo pro domácí potřebu se i předměty základní potřeby dovážejí stovky i tisíce kilometrů a domácí výroba, byť často mnohem kvalitnější, se ruší. Přitom země s levnou pracovní silou obvykle nedostávají možnost budovat svou vlastní ekonomiku, politickou stabilitu a funkční demokracii. Tato situace vytváří podmínky ke korupci a obecné demoralizaci a v mnoha zemích zvyšuje chudobu a sociální konflikty. Saul na konkrétních příkladech ukazuje, jak volný obchod nerozvíjí, ale ve skutečnosti likviduje konkurenci. Dokumentuje odbornými argumenty, že ekonomická produkce nemusí být organizovaná globálně, aby byla efektivní a přispívala k prosperitě národů a ke stabilitě. A mezinárodní obchod nemusí být bez regulací a principů, aby byl užitečný. Samozřejmě pak ale neskýtá tolik příležitostí k pohádkovým soukromým ziskům a ke korupci.

Závažné je, že nadnárodní korporace vytvořily systém (prostřednictvím dluhů, intelektuálních práv, arbitráží atd.), jímž odsávají veřejné prostředky (daně, veřejný majetek), kterými mají vlády disponovat za účelem veřejného dobra. Zároveň neustále požadují snižování daní jako úlevu, která má podněcovat podnikání. Dávno je dokázáno, že je to iluze, a že se tím vytváří jen stále větší vrstva levné a čím dál levnější pracovní síly, posilované přílivem levné pracovní síly ze zemí, které na tom jsou ještě hůře, pod záminkou, že domácí pracovní síla určité práce nechce dělat. Nejen levná pracovní síla, ale i určité procento nezaměstnaných je pro ekonomický liberalismus nutností. Obě knihy dostatečně dokazují, že globalistický systém není ve skutečnosti schopen vytvářet a poskytovat potřebnou míru bohatství pro stabilitu a celkovou úroveň společností a že je velmi agresivní vůči přírodě.

Problém placení daní je v tomto kontextu jedním z nejzávažnějších. Vzhledem k tomu, že se nadnárodní korporace dovedou vyhnout placení daní, vlády nemají peníze na veřejné potřeby. Saul ukazuje, že v zemích, kde jsou nízké daně, kde má vláda malý vliv na záležitosti veřejného zájmu, bují korupce, země slouží k praní špinavých peněz a vykazuje vysoký stupeň organizovaného zločinu (str. 200). Upozorňuje, že se korupce ve prospěch soukromých zájmů hluboce zakořenila i v klasických demokraciích. Řešení sociálních problémů charitou je výsměch demokracii. Demokracie, která nemá prostředky k efektivitě a není schopna řešit existující problémy, budí u veřejnosti nedůvěru. Tím se otvírá prostor pro autoritativní orientace, v současnosti zvláště pravicové, což je mocenskými vrstvami vítáno, neboť tradičně chrání princip nedotknutelnosti majetku bez ohledu na to, jak byl získán. Zvyšuje se i nebezpečí jiných konfliktů, včetně občanských nepokojů a válek (str. 220).

Za pozornost stojí Saulův postřeh, že idea volného obchodu ve své globalistické formě existuje od 18. století a její aplikace v praxi vždy po určité době způsobila hluboké katastrofy, včetně válečných konfliktů. Po čase však myšlenka bývá znovu oprášena a představena novou terminologií ve snaze interpretovat dějiny v její prospěch. Na počátku je vždy nějaký lákavý ale nesplnitelný ideál a zpochybňování, že můžeme dostatečně rozumět světu, ve kterém žijeme. Tím se generuje obecný fatalismus a politická a občanská rezignace.

Nové materialistické „náboženství“

Saul upozorňuje, že v současnosti nositelé globalizace opět užívají náboženského jazyka a zvláště myšlenky o její „nevyhnutelnosti“. Kromě zisků se „globalizace“ stala záminkou k neřešení důležitých problémů, k rezignaci na politickou odpovědnost (str. 92) a k hledání alternativních možností řešení problémů. Ignoruje se známý fakt, že je umělá rychlost globalistických finančních transakcí naprosto nerelevantní ke skutečným hodnotám, které trh vytváří. Připomíná, že materialistický globalistický model – nezahrnující respekt vůči jiným kulturám, vůči integrovaným tradičním společnostem – je v základu koloniální. Jeho aplikace byla dodatečně složitě racionálně a nábožensky ospravedlňována (John Locke).

Vzhledem k oportunistickému odklonu církví od základních křesťanských principů to nebylo tak těžké. To už bylo ve své době v protikladu ke křesťansko-osvícenskému modelu ekonomiky. Tento přístup hrubě podemílá schopnost a možnost kritického myšlení a pěstuje černobílé materialistické vidění světa. To je další možná příčina, proč byl neoliberalismus a globalizmus nekriticky přijímán částí komunistické intelektuální a politické elity v postkomunistických zemích.

Křesťansko-osvícenský model ekonomiky je postaven na předpokladu, že je duchovní, mravní, kulturní i sociální dimenze důležitější než ekonomická, která je na jejich úrovni v podstatě závislá. Demokracie má směřovat k jejich rovnováze a ekonomika má sloužit úrovni většiny jednotlivců a společnosti jako celku. Od středověku bylo známo, že se „nesmí dovolit, aby se ekonomické zájmy míchaly do vážných záležitostí společnosti“ (str. 38).

V důsledku poznání, že má globalizace silné destruktivní stránky, začaly sílit hlasy po opětném zavedení konceptu veřejného dobra a po posílení demokratických principů a role státu (str. 136). I některé prominentní osobnosti finančního světa a mezinárodních organizací začaly veřejně o problémech mluvit (str. 168–9). Je hodno pozornosti, že se Milton Friedman před několika lety veřejně omluvil, že doporučoval postkomunistickým zemím „privatizovat, privatizovat, privatizovat“ (str. 251). Ukázalo se, že je nejdůležitější kvalitní legislativa, protože využívat mezery v zákonech je pro mnohé nejlákavější a nejziskovější záležitost.

Z extrému do extrému

Rozčarování z „globalistického gigantismu“ je doprovázeno obecným sílením nacionalismu. Saul rozeznává dvojí druh – pozitivní, spojený s principy demokracie, a negativní, spojený s pravicovými ideologiemi a těžící z celkového chaosu a demoralizace veřejnosti, která touží po pořádku a stabilitě. Jako doprovodný zlověstný stín prozření začal horentně růst zbrojní průmysl, neboť neoliberalistické a neokonzervativní mocenské vrstvy spojené s globalizmem nemají zájem na posilování funkční demokracie. V souladu se svou tradicí vidí záchranu v hledání nepřítele a v expanzi všeho druhu. Začalo se počítat i s konflikty uvnitř států v důsledku sociálního napětí.

Saul také ukazuje, že narozdíl od globalistického období mělo kenesiánské období po tři desetiletí od konce druhé světové války vyšší ekonomický růst než globalistické období, vyšší zaměstnanost a daleko menší rozdíly mezi bohatými a chudými vrstvami a národy (str. 128). Zkušenost nejen z tohoto období ukazuje, že jsou regulace, vycházející ze znalosti podmínek a potřeb jednotlivých států, velmi prospěšné úrovni lidí a společnosti. V demokratickém kontextu je domácí ekonomika státu pro úroveň a důstojnost většiny lidí i celku daleko důležitější než mezinárodní obchod, který je ve své excesivní formě umožňován nespravedlivě levnou pracovní silou v chudých zemích a levnou naftou, jejíž zásoby nejsou nekonečné. Zároveň jsou dopady na prostředí z hlediska zdraví a budoucnosti lidí nedozírné. Finanční globalizmus má ale další stinné stránky. S jeho pomocí se národní a státní majetek, který se vytvářel během mnoha desetiletí prací a daněmi veřejnosti, privatizoval od 70. let způsobem, který dal možnost vzniku nové bohaté vrstvě na úkor úrovně většiny lidí. Tato vrstva nyní prohlašuje vlastnictví za posvátné, kloní se ke konzervativním hodnotám a odmítá platit přiměřené daně. Jinými slovy jí schází skutečná občanská odpovědnost. Je otázka, zda existující politické instituce jednotlivých států k tomuto výprodeji (většinou za směšné ceny) vůbec měly legitimní právo, zvláště v postkomunistických zemích. Zákony plné mezer, které toto umožňují, však tyto výprodeje z hlediska spravedlnosti, demokracie a principu veřejného dobra ospravedlnit nemohou.

Autoři vidí řešení problémů způsobených neoliberální globalizací v návratu konceptu národního státu v politickém a historickém smyslu, neboť ten má nejen ekonomickou, ale i kulturní a mravní dimenzi a je daleko intimněji svázán s potřebami a problémy občanů. To samozřejmě nebrání konstruktivním mezinárodním vztahům v ekonomice, politice, kultuře a dalších oblastech. Svou multidimenzionální podstatou národní stát vytváří realistické podmínky pro rozvíjení demokracie a tím i pozitivní řešení sociálních a jiných problémů. Velký problém vidí Saul v tom, jak překonat globalistickou ideologii, kterou většina politiků dosud zastává (str. 185). Cestu vidí hlavně v důkladných znalostech o světě, ve kterém žijeme, a v dobře koncipovaných zákonech a vládních regulacích, koncipovaných v souladu s demokracií a sociálním smírem. Saul dokonce malé státy považuje za dynamičtější sílu pozitivního ekonomického, kulturního a mravního rozvoje. Historie totiž dostatečně ukazuje, že říše, velké a expanzivní státy, podobně jako velikášské mezinárodní projekty, většinou nejsou schopny zvládat svoje vlastní problémy (str. 191) pozitivně natož v demokratickém duchu.

Globalizovaná Evropa

Z perspektivy demokracie má Saul obavu i o Evropskou unii, protože staví na administrativě, profesionalitě a politických a ekonomických strukturách, a ne na občanských a demokratických principech (str. 60). Možno dodat, že i ceněný „sociální rozměr“ Evropské unie vychází převážně z administrativně uplatňovaných liberalistických ekonomických principů, které ho mohou snadno a dlouhodobě podemílat. Chybí podstatný ohled na možnost soběstačnosti jednotlivých států a jejich skutečné potřeby, což je ověřená cesta ke skutečné zaměstnanosti, důstojnosti a demokratické orientaci občanů. Také chybí důraz na politické vzdělávání veřejnosti v duchu demokracie, nic se nedělá proti bulvarizaci tisku a proti destruktivním aspektům kultury. EU zavaluje občany problémy, které jsou značně nerelevantní k veřejnému dobru. S tím souvisí i obava, že je čím dál těžší najít, co Evropu skutečně spojuje, a že mizí obecný pocit solidarity (str. 238). Rovněž poukazuje na to, že pro deset nových států členství v EU především znamenalo, kromě naděje na prosperitu, hledání dlouhodobé ochrany před Ruskem a před Německem k zajištění své nově nabyté státní nezávislosti. Jistě to jsou aspekty legitimní, ale rozdílné od motivace původních členů (s. 237).

Centralistické principy EU mohou být v budoucnosti velmi snadno zneužity jak proti jejím slabším členům, tak obecně proti demokracii. Jednotlivé národy EU zůstanou ještě dlouho velmi rozdílné ve své kultuře, úrovni, potřebách a historických zkušenostech. Tyto skutečnosti je velmi nebezpečné ignorovat a ještě nebezpečnější uměle odstraňovat. Tím se podemílá integrovaná komunita, sebeznalost a vědomí pozitivního smyslu politiky, jakožto základní podmínky demokracie. Autoři obou publikací zdůrazňují důležitost demokratického národního státu pro řešení problémů také z toho důvodu, že se s ním občané mohou přirozeně ztotožnit (jazyk, kultura, historie, území, potřeby, problémy atd.), mohou rozvíjet plnohodnotnou demokratickou politickou kulturu, občanskou zodpovědnost a iniciativu.

Celkově sílí potřeba vyprostit se z dogmaticky chápané globalistické ideologie volného trhu a začít studovat realitu včetně ekonomie v souvislostech se skutečnými potřebami jednotlivých zemí, většiny lidí, ve vztahu k jejich prospěchu a k rozvíjení demokracie. Problém je, že stoupenci globalizace (včetně institucí) nejsou schopni přiznat problémy a své omyly (str. 195), což je znakem jejich nedostatečné inteligence, vzdělání, etické slabosti nebo náboženské víry.

Je však možné také spekulovat o tom, že byl celý proces globalizace jejími proponenty vymyšlen přesně se záměrem přesunout do úzké vrstvy soukromých držitelů za desetiletí naakumulované státní a společenské bohatství národů. Obě publikace se shodují, že v globalizaci ve skutečnosti nikdy nešlo o globalizaci výroby a trhu, ale o vliv a výhody Západu všude tam, kde byla naděje na levný zisk, což je tradiční koloniální přístup v jiné terminologii. Snad i proto byla terminologie globalizace velmi zmatená, spojená s pojmy jako neoliberalismus a postmodernismus, s požadavkem, aby role vlád ve společnosti byla co nejmenší, podle principu z doby, kdy liberalismus v 18. století bojoval proti panovnickému absolutismu. V demokracii, v níž má vláda reprezentovat především potřeby a důležité zájmy většiny a celku, je tento princip vyjádřením pohrdání veřejností, se kterou se zachází jako s prostředkem k plnění menšinových a soukromých zájmů, čili v demokracii naprosto nelegitimním způsobem.

- Marie L. Neudorflová