• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

Současná demokracie je podle definice demokracií zastupitelskou a podíl rozhodování veřejnosti je omezeno na volby. Nechci zde rozebírat, jakým způsobem jsou volby ovlivňovány různými skupinami, a už vůbec ne, zda se nemanipuluje nějakým způsobem s výsledky voleb.

Další možností je občanský odpor, který v minulosti přinesl například politickou změnu na Islandu, ale ve většině případů, jak dokazují neúčinné statisícové demonstrace, nepřináší v západních civilizacích požadovanou změnu. Výjimku tvoří několik zemí jihovýchodní Asie jako Bangladéš, Myanmar, Filipíny či Thajsko.

Veřejnost volí politické strany na základě jejich politického programu. Stalo se bohužel téměř pravidlem, že volební program slouží jako slib, který často nebývá dodržen. To není jenom české specifikum, ale široce rozšířená praxe. Mohli bychom uvést volební sliby ministerského předsedy Fialy o nezvyšování daní nebo slib ukrajinského prezidenta Zelenského, že ukončí válku na východě země. Politický program slouží jako vějička s cílem nalákat voliče a skrze volební hlasy získat dostatečný počet mandátů. V průběhu volebního období se pak záležitosti rozhodují na základě cizích zájmů.

Hlavním hybatelem současné politiky jsou oligarchové, jejichž výsostným zájmem je udržet a rozšířit bohatství a majetek. Uplatňují svůj vliv především tam, kde to má největší dopad, tedy v politice a u jednotlivých politiků. Korumpují strany, které se tak stávají vlivovými platformami nejbohatších skupin obyvatelstva. Není složitou otázkou, zda tato praxe splňuje původní záměr demokratického uspořádání společnosti, či zda není přímým protikladem demokracie a používá ji jen jako krycí název.

Často se uvádí, že by politika měla být oddělena od ekonomie, v praxi ale vidíme pravý opak. Oligarchové se snaží všemi prostředky – osobní intervencí, vlivovými osobami, ale hlavně pomocí médií, tradičních i sociálních – ovlivnit veřejné mínění a v konečném důsledku i politická rozhodnutí tak, aby sloužily jejich záměru. Oligarchie současně nenese žádnou politickou ani formální odpovědnost. To vše se míjí se základním pojetím demokracie a ve svých důsledcích je jejím selháním.

Významnou součástí tohoto selhání je sama existence politických stran. Bez politických stran by bylo mnohem těžší pro kapitál zasahovat do veřejného dění a formovat jej podle svých představ.

Nelze opomíjet ani osobnost politiků, kteří se dostali na významná místa právě díky svým politickým kampaním. Stojí snad někdo z nás o to, aby nás vedly a zastupovaly osoby, které navštěvovaly perverzní dýchánky s Epsteinem? Stojíme o to, aby o osudu světa, postupně devastovaného klimatickou krizí, rozhodoval prezident [1] placený ropnými firmami, které pro něj připravily podklady ještě předtím, než byl zvolen?

Trump není jediným. Američtí prezidenti jsou tradičně propojeni s ropným byznysem. George H. W. Bush (41. prezident USA) před vstupem do politiky vybudoval v Texasu úspěšnou kariéru v ropném byznysu. George W. Bush (43. prezident USA) šel ve stopách svého otce a v 70. a 80. letech vedl několik ropných firem. Donald Trump (45. prezident USA) vlastnil před nástupem do funkce akcie ropných firem, které pak prodal, ale podle Guardianu získal před volbami 96 miliónů dolarů. Další prezident, Lyndon B. Johnson, měl s ropnými magnáty úzké vztahy a využíval jejich finanční podpory, i když ropné firmy sám přímo nevlastnil. Opět je otázkou (řečnickou), jak toto odráží zájmy veřejnosti.

Zrušení politických stran znamená omezení vlivu peněz na politické dění

Politické strany již dávno nereprezentují významnější podíl veřejnosti, ale naopak se staly malými skupinami, napojenými na penězovody oligarchů. Politické strany jsou přežitým rudimentem 19. a 20. století a již mnoho let neplní funkci širokých názorových platforem, kterými byly dlouhá desetiletí, více jak sto let.

Politické strany by bylo výhodné nahradit občanskými shromážděními (OS) které by podléhaly stanoveným pravidlům. Občané by byli do těchto shromáždění losováni na základě voličských seznamů, a to tak, aby složení odpovídalo procentnímu zastoupení jednotlivých skupin obyvatelstva (ženy, muži, stupeň vzdělání, věk, vesnice, město). Praxí OS bývá, že se na začátku osloví nahodile vybrané značné množství osob (desetitisíce) s otázkou, zda by byli ochotni se účastnit jednání k určitému problému. Z těch, co pozitivně odpoví, se pak vylosuje reprezentativní skupina.

Model anglosaských soudních porot

V praxi občanských shromáždění by se dal do určité míry převzít model soudních porot, který se používá především v anglosaských zemích. V USA, Irsku, Spojeném Království a na Novém Zélandě se poroty používají pro všechny případy soudních procesů, v Kanadě a Austrálii pouze pro nejzávažnější trestné činy (vraždy). Účast v porotě se považuje za občanskou povinnost a není možné ji odmítnout. V případě odmítnutí účasti bez závažného zdravotního či věkového důvodu či z důvodu vykonávané profese vojáka nebo policisty je třeba počítat se soudním postihem. U jednotlivých porotců se zkoumá, zda nejsou zaujatí.

K účasti na politickém rozhodování občanského shromáždění ovšem není možné někoho nutit. Je zřejmé, že kdyby vybraný občan na jednání pod pohrůžkou sankcí musel jít, tak by se patrně rozhodování aktivně neúčastnil, případně by průběh jednání aktivně narušoval.

Jakým způsobem by se občanské shromáždění mohlo zavést do praxe

Pakliže bychom chtěli nahradit část rozhodování volených orgánů praxí občanských shromáždění, bylo by nutné novou proceduru prakticky otestovat. V přechodném období by bylo možné paralelní porovnání funkčnosti, výsledků, rychlosti a kvality s obdobným procesem v gesci stávajících volených orgánů. Kdyby porovnání přineslo pozitivní výsledky, bylo by možné vstoupit do další fáze realizace.

Přednosti občanských shromáždění

OS by vždy projednávalo jen jednu zásadní otázku, příkladně již zmíněné klimatické ohrožení, otázku interrupce, členství v mezinárodních organizacích či role a limity využívání umělé inteligence. Pak by bylo rozpuštěno a pro další případ by se vybralo nové OS. Z tohoto důvodu by bylo jen velmi těžce podplatitelné nebo jiným způsobem ovlivňované a manipulovatelné. Dohlížecí výbor by dbal na vyváženou informovanost účastníků OS a účastníci by měli stálou možnost přizvat další odborníky.

OS by mělo být dostatečně veliké, aby se vyloučil vliv náhody, a počet by měl zohledňovat velikost regionu, v jehož rámci se rozhoduje. Členové OS by se scházeli například o víkendech, pravděpodobně 3 až 4, vyslechli by příspěvky pokrývající celé spektrum názorů na projednávanou otázku, dotazovali by se, diskutovali s přednášejícími a dalšími účastníky, měli by možnost přizvat další lektory a na závěr by hlasovali. Účastníkům OS by mělo být hrazeno cestovné k místu konání, ubytování a stravování, případně i finanční náhrada za ztracený čas. Funkce OS je dobře popsaná na stránkách IPR [3].

Stručný přehled dosavadních losovaných rozhodovacích orgánů

Ve starověkých Athénách v 5.–4. století př. n. l. byla většina vládních úředníků, členů rady 500 a porotců u soudů losována z řad plnoprávných občanů. Losování se považovalo za demokratičtější než volby, které by favorizovaly bohaté a vlivné.

Občanské shromáždění, jak jej vnímáme dnes, bylo realizováno v kanadské Britské Kolumbii v roce 2004. Tématem byla volební reforma. V Irsku občanské shromáždění doporučilo ústavní změny, které vedly k  legalizaci sňatků osob stejného pohlaví (2015) a liberalizaci potratové legislativy (2018). Po finanční a vládní krizi v roce 2010 na Islandu občanské shromáždění navrhovalo novou ústavu. Ve Francii v letech 2019 a 2020 předkládalo150 losovaných občanů návrhy změn environmentální politiky. V Belgii v německé komunitě občanské shromáždění od roku 2019 zavedlo trvalý občanský dialog.

Pravděpodobný odpor

Všichni ti, kteří jsou zvyklí manipulovat politickým děním ve svůj či skupinový prospěch, se proti praxi občanských shromáždění postaví na odpor. Budou to především velmi bohatí lidé, lidé ve významných hospodářských funkcích, ale i politici, kteří by tím přišli o svůj vliv.

Je třeba především na dané téma vyvolat veřejnou diskusi. Na Facebooku sice existuje skupina Občanské shromáždění, ale má bohužel konstantně nízký počet členů – něco málo přes 500 účastníků.

Někdy v budoucnu, poté co by se praxe občanských shromáždění osvědčila, by mohlo následovat zrušení jedné komory parlamentu, přičemž druhá by zůstala zachována a byla by volena jako skupina odborníků, jejichž hlavním úkolem by bylo začlenit rozhodnutí občanských shromáždění do právního řádu země.

- Milan Smrž