• Noviny Inovace Republiky
  • Předplatné
  • Články z novin IR - rok 2026
  • Články z novin IR - rok 2025
  • Seznam distribučních míst (trafiky)
  • Noviny ke stažení
• Akce
• Vysílání | Pořady
• Aktuality | Blog
• Vize pro republiku
• Národní centrum
• Členství | klub IR
• Petice odmítnutí dohody WHO
• Podpořte nás
• Kontakty

1. část projevu Posselta

„Drazí krajané, slovo ‚historický‘ nepoužívám často. Ale toto byl historický okamžik. Čechy a Sudetoněmce spojuje velmi, velmi mnoho. Jsme vlastně jeden národ se dvěma jazyky. A smím-li říci jednu věc: to, co nás spojuje, je zvědavost. Proto si dovolím prozradit, jaké dárky jsme si zde předali.

Pan ministr Bek mi laskavě jménem české vlády předal něco typicky českého, co mě jako jabloneckého rodáka obzvlášť těší, a sice české sklo. Náš dárek byl sice opticky o něco menší, přesto však mohu říci, že to byl dárek velmi významný. Byla to totiž – a zde děkuji Sudetoněmeckému hudebnímu institutu – *historie české hudby*. Pan ministr je vynikající muzikolog, který, jak právě sám řekl, se Sudetoněmeckým hudebním institutem spolupracuje již celá desetiletí.

Včera jsem prohlásil, že Evropa, a tedy i české země, mají dva mateřské jazyky, a sice hudbu a dialog. V duchu obojího se nese tento Sudetoněmecký den.“

2. část projevu Posselta

„Pokud mohu zmínit Sudetoněmecký hudební institut: Před několika týdny jsme se zde v Řezně rozloučili s bohužel zesnulým velkým sudetoněmeckým skladatelem, dirigentem a zakladatelem Sudetoněmeckého hudebního institutu, Widmarem Haderem. Chtěl bych ti, Widmare – jsi s námi v nebi a tvá rodina je dnes zde – poděkovat. Byl jsi průkopníkem sudetoněmecko-českého porozumění. Mistrovsky jsi ovládal obojí, dialog i hudbu. Byl jsi jedním z našich skutečně velkých průkopníků toho, co se zde dnes projevilo.

Drazí krajané, dnes slavíme křesťanské svátky svatodušní. Pan biskup Reinhard Hauke na to působivým způsobem poukázal. Slunce svítí. Je Sudetoněmecký den. A jsme v Řezně. Život může být jen stěží krásnější.

Tento Sudetoněmecký den stál od samého počátku ve skutečně výjimečném znamení. Pan ministr zde s vděčností jmenoval odvážné bojovníky za smíření a porozumění. Za všechny jmenuji Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana a mnoho dalších, kteří jsou zde přítomni. Považuji za skvělé, že tu máme nejen mnoho českých hostů ze všech oblastí, ale máme tu dnes i jednoho úřadujícího ministra a pět bývalých ministrů různých politických směrů – a náš včerejší držitel Ceny Karla IV. je bývalý vládní mluvčí. Tito lidé z různých stran s velkou odvahou začali otevírat tuto cestu, po které konečně můžeme kráčet. Sklidili za to hodně ran. Proto bych vám chtěl dnes zcela zvláštním způsobem poděkovat.“

3. část projevu Posselta

„Když železná opona konečně padla a my jsme dosáhli otevření hranic, stál tehdy v čele nejprve Československa a poté České republiky skvělý muž, s nímž jsem byl i osobně velmi spjat a s nímž jsem se často setkával – Václav Havel. Václav Havel prorockým způsobem oslovil témata, která dnes konečně můžeme zcela otevřeně položit na stůl. Tehdy ho však téměř nikdo nenásledoval. Byl osamocený. To je ten velký rozdíl oproti dnešku. Za to jsme vděční. Teď je česká demokracie skutečně na vzestupu. To je něco, z čeho máme velkou radost.

Zde smím i Tobě, drahý Markusi, z celého srdce poděkovat. Před několika týdny jsme byli společně v katedrále v Řezně – je to velkolepé místo, které připomíná nejen křest českých knížat a založení pražského biskupství, ale v jehož čele stojí také sudetoněmecký biskup, náš krajan Rudolf Voderholzer. […] Tam byl také. Dnes má svatodušní povinnosti, jinak by rád přijel. Je stále s námi. V tomto dómu promluvil český premiér Petr Fiala. Petr Fiala patří – jak jsem včera krátce zmínil – také k průkopníkům toho, co dnes můžeme dělat.

V roce 1988, za dob komunismu, jsem směl – přísně nelegálně – přednášet na takzvané podzemní univerzitě slavného dramaturga a Havlova přítele Petra Oslzlého, kterého odtud také zdravím. Bylo to samozřejmě přísně konspirativní. Mluvil jsem o přísně zakázaných tématech, konkrétně o křesťanství, o Evropě a o sudetoněmecko-českém porozumění. V roce 1988 to bylo v československém trestním zákoníku výslovně zakázáno. Proto jsem musel být veden přes zadní dvorky na konspirativní místo v krásné moravské metropoli Brně. Jeden mladý student, přesvědčený křesťan a panevropan, mě těmi dvorky provázel. Tento student, se kterým od té doby smím udržovat přátelství, je dnešní český premiér Petr Fiala. Velmi, velmi srdečně ho odtud zdravím.

Přijel sem s radostnou zprávou – a tu pak oznámil při unikátním zasedání bavorského kabinetu zde v Řeznu s českým premiérem. Nic takového se dříve nestalo – totiž aby česká vláda byla zde na Sudetoněmeckém dni zcela oficiálně zastoupena ministrem Bekem. To byla iniciativa Petra Fialy. To byla podpora bavorské státní vlády. A Petr Fiala je nyní mužem, o kterém jsem přesvědčen, že po této cestě půjde dál.

Měl jsem to štěstí, že jsem v posledních měsících v Evropském parlamentu mohl aktivně doprovázet a podporovat české předsednictví v Radě EU. Za svou dlouhou dobu v Evropském parlamentu v mnoha různých funkcích – i dnes tam stále působím – jsem zažil téměř 90 předsednictví Rady. Z těchto 90 předsednictví bylo to v podání Petra Fialy a Mikuláše Beka v podstatě jedno z nejlepších, a to v jedné z nejtěžších fází evropských dějin – a sice tváří v tvář válce na Ukrajině.

Tento příběh, tento vývoj, jistě inspiroval i našeho přítele Günthera Reicherta, který u nás ve spolkovém předsednictvu navrhl ono skvělé motto ‚Evropa jako osudové společenství‘. My jsme jej pak nadšeně a jednomyslně přijali. Protože, drazí přátelé, my Češi, sudetští Němci a Němci, jsme těmi v srdci Evropy, kteří mohou zásadně přispět k tomu, aby vznikla středoevropská zóna míru a porozumění, která se bude dále šířit – i na Balkán, i na Ukrajinu.

Dlouhou dobu jsme byli uváděni jako negativní příklad. Před nějakým časem jsem byl se svým přítelem Davidem Mackem z Brna, který je zde také přítomen, v italském Rimini na tom velkém setkání hnutí Comunione e Liberazione. A co se nám tam stalo? Najednou jsme byli uváděni jako *pozitivní* příklad. Drazí krajané, to je budoucnost našeho společenství, budoucnost sudetských Němců a Čechů, toho středoevropského společenství, které tvoříme. Naším úkolem je být vzorem dialogu, míru a lidských práv.“

4. část projevu Posselta

„Teprve před osmi dny český prezident – mezi ním a Havlem byli dva další, těmi se nebudeme blíže zabývat. Teď je to po Havlovi Pavel. Generál Pavel jako současný český prezident při zahajovacím projevu Česko-bavorských týdnů přátelství v Selbu, které se momentálně konají po dobu dvanácti týdnů, řekl: *Tyto vztahy mezi Českou republikou a Německem se zlepšily v obrovské míře a je to především zásluha sudetských Němců.* Oficiálně nám i mně jménem České republiky veřejně poděkoval. Za to jistě sklidil i protivítr (kritiku). Je to prezident, jehož odvaha nám může být příkladem.

V České republice se mu – s výjimkou jednoho z jeho předchůdců v úřadu, jehož jméno nechci jmenovat – dostalo velké podpory. To byl ten rozdíl oproti Havlovi. Podpořily ho všechny demokratické strany. Pravicoví a levicoví extremisté samozřejmě ne. Ale, drazí krajané, on pak okamžitě pokračoval dál: Poté se vydal do Terezína – místa nacionálněsocialistických zvěrstev – a řekl vše, co k Terezínu a nacionálněsocialistickým zvěrstvům muselo být řečeno.

Už před patnácti lety jsem byl v Terezíně nejprve s Ludwigem Spaenlem a poté s Horstem Seehoferem, položil jsem tam věnec a učinil odpovídající prohlášení Sudetských Němců k nacionálněsocialistickým zločinům. Nyní tam byl prezident Pavel a samozřejmě rovněž nacionálněsocialistické zločiny odsoudil. Kromě toho však pronesl větu, která v německé veřejnosti bohužel do značné míry zapadla: *‚Nesmíme při této příležitosti zapomínat na zločiny našich vlastních předků.‘*

Na tomto pozadí chci jako odpověď prezidentu Pavlovi zopakovat to, co jsem řekl už před 20 lety před milionovým publikem v českém televizním pořadu ‚Naostro‘. Tehdy se to však nehodilo do doby, nepadlo to na úrodnou půdu. Dnes, v jiné době, to chci se vší formálností zopakovat: *Jménem naší národnostní skupiny prosím o odpuštění za sudetoněmecký podíl na nacionálněsocialistických zločinech proti lidskosti.* Zločin je zločin – bez ohledu na to, kdo ho spáchal, jaký je jeho mateřský jazyk nebo jaký má pas.

Je třeba prostě říci, že pro utváření naší budoucnosti je rozhodující boj proti jedné z nejhorších a nejotrávenějších myšlenek, které zachvátily naši Evropu a které i dnes znovu a znovu zvedají svou ohavnou hlavu – jsou to myšlenka kolektivní viny a nacionalismus. Tato strašidla chceme z Evropy vyhnat! V loňském roce jsme ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému udělili naši Cenu Karla IV., pojmenovanou po císaři Karlu IV. Mezitím po nás obdržel i tu druhou Karlovu cenu, pojmenovanou po Karlu Velikém.

S velkou částí ukrajinského národa jsme v oné ‚malé Evropě‘ habsburské monarchie tvořili společnou nadnárodní federaci. Můj dědeček sloužil ve staré rakouské armádě nejen s českými kamarády a přáteli, ale i s těmi ukrajinskými. S ukrajinským lidem jsme zvláště spjati. Tento národ je obětí jednoho z nejhorších zločinů poválečné doby. Stojíme jednoznačně na straně přepadeného a trýzněného ukrajinského lidu.

Je to sto let, co náš krajan Richard Coudenhove-Kalergi založil Panevropské hnutí. Evropské sjednocení je českým a také sudetoněmeckým vynálezem. Na to můžeme být hrdí. Tuto evropskou myšlenku bychom měli chápat tak, jak jsme ji chápali vždy. Děkuji i panu biskupovi za to, že to jasně zdůraznil. Pro nás to není žádná konstrukce. Pro nás to není byrokracie. Je to idea, která jako jediná může zajistit naše přežití v 21. století.

Nejkrásnější slovní spojení, které pro ni bylo vytvořeno, jsou slova Václava Havla, jež jsem od něj mohl sám slyšet ve Štrasburku: slova o ‚vlasti vlastí‘. Evropa musí být vlastí vlastí. K tomu samozřejmě patří otevřenost. Domov pro nás neznamená uzavřenost. Domov pro nás znamená přeshraniční propojování. Domov pro nás znamená otevřenost. Proto jsme – a to musím říci – velmi trpěli, když byly v době covidu náhle uzavřeny hranice.

Právě v takových situacích si však člověk uvědomí, jak silně se právě z příhraničních oblastí staly životní prostory, kulturní prostory a prostory spojující lidi. Nejkrásnějším zážitkem pro mě bylo, když jsem se mohl na hranicích zúčastnit demonstrace – byl u toho i Tomáš Linda, Luis Hart a moji spolupracovníci z Panevropského hnutí – kde jsme demonstrovali proti uzavírání hranic a za jejich otevření. Na obou stranách hranice tehdy lidé drželi transparenty (něco podobného organizovala i Ackermann-Gemeinde, za což také děkuji), na kterých stálo: *‚Potřebujeme vás!‘* To je přesně ono. Potřebujeme se navzájem, chceme-li mít dobrou budoucnost. To je společenství osudu. Potřebujeme jeden druhého. A když se navzájem potřebujeme, musíme se také setkávat…“

Závěr projevu Posselta

„…známe se a musíme se mít rádi. Nemusíme mít rádi každého, ale pokud možno co nejvíc lidí. Jsem velmi vděčný našemu ministerskému předsedovi a patronovi, drahý Markusi. Když se v některých německých spolkových zemích – smím-li to zde říci – napříč všemi stranami náhle ozvaly hlasy, že by se měly vůči České republice, která má ze všech sousedních zemí nejdelší hranici s Německem, opět zavést stacionární hraniční kontroly, tak odtud, z Řezna, Markus Söder a Petr Fiala řekli jasné *ne*.

Dovolím si přidat jednu prosbu: Tyto stacionární hraniční kontroly uvnitř Evropské unie považuji za čistě symbolickou politiku. Potřebujeme rozumnou kontrolu vnějších hranic. Tam je ještě mnoho práce. Tato Evropa srostla právě na okrajích národních států, tedy na vnitřních hranicích. Takovým okrajem je i naše vlast v českých zemích. To vlastně nikdy nebyl okraj. Proto také nenávidím slovo *pohraničí*. Jsou to *srdeční oblasti*, ve kterých bije i naše srdce.

V tomto smyslu vám děkuji, že jste sem přišli v tak hojném počtu. Naše srdce bije zde v Bavorsku, v naší patronátní zemi. Naše srdce bije v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v českých zemích. A naše srdce bije v Evropě a pro ni. Boží požehnání naší národnostní skupině a společnému evropskému srdci, které nás spojuje s českým národem i s Bavorskem, naší patronátní zemí. Děkuji!“

________________________________________________________________________________

Vlastní analýza

Krátké představení tématu

Projev sudetoněmeckého představitele Bernda Posselta zdůrazňuje myšlenku historického smíření mezi Čechy a sudetskými Němci, společnou středoevropskou identitu a význam evropské spolupráce. V projevu zaznívají klíčové teze: společná kulturní tradice, důraz na dialog a evropskou integraci, odmítnutí nacionalismu a kolektivní viny a podpora rozvoje středoevropského prostoru jako oblasti míru a spolupráce. Zároveň se objevují formulace o „jednom národě se dvěma jazyky“ a společném historickém prostoru, což může být v kontextu českých historických zkušeností interpretováno různě – jako výzva ke spolupráci, ale i jako potenciálně citlivé téma.

SWOT analýza – z pohledu České republiky

Silné stránky:
Posilování dialogu a smíření mezi Čechy a Němci po historických konfliktech.
Podpora kulturní spolupráce a sdílené středoevropské identity.
Posilování evropské integrace a regionální stability.
Možnost využít historické zkušenosti k budování diplomatických a kulturních mostů.
Společné projekty v oblasti kultury, historie, vzdělávání a výzkumu.

Slabé stránky:
Citlivost tématu sudetoněmecké historie a odsunu Němců v české společnosti.
Riziko, že některé formulace (např. „jeden národ se dvěma jazyky“) mohou být vnímány jako relativizace české státní identity.
Historická nedůvěra části společnosti vůči sudetoněmeckým organizacím.
Politická polarizace tématu v domácí debatě.

Příležitosti:
Rozvoj kulturní a historické spolupráce mezi ČR a Německem.
Posilování středoevropské stability a regionálního partnerství.
Využití společné historie pro turismus, vzdělávání a výzkum.
Posílení role ČR jako mostu mezi západní a střední Evropou.
Společné projekty v rámci EU zaměřené na dialog, lidská práva a historickou paměť.

Hrozby:
Možnost politického zneužití historických témat v domácí i mezinárodní politice.
Riziko interpretace některých výroků jako zpochybňování historických rozhodnutí nebo státní suverenity.
Vznik napětí mezi historickou pamětí české společnosti a některými sudetoněmeckými interpretacemi dějin.
Riziko, že debata bude využita extremistickými nebo populistickými politickými skupinami.

Rizika pro kulturní a politickou celistvost ČR

Z hlediska historické zkušenosti mohou některé formulace vyvolávat obavy z relativizace národní identity nebo historických událostí spojených s druhou světovou válkou a poválečným uspořádáním Evropy. V českém prostředí jsou otázky sudetoněmecké historie stále citlivé, protože souvisejí s okupací, nacistickými zločiny i poválečným odsunem Němců. Pokud nejsou tyto otázky interpretovány citlivě a historicky vyváženě, mohou vyvolávat nedůvěru nebo obavy o kulturní a politickou kontinuitu státu.

Manažerské shrnutí

Projev představuje snahu o další prohloubení česko-německého dialogu a zdůrazňuje společnou středoevropskou identitu, evropskou integraci a překonávání historických konfliktů. Z pohledu České republiky může tato rétorika přinášet významné příležitosti v oblasti kulturní spolupráce, diplomacie a regionální stability. Zároveň je však nutné vnímat citlivost historických témat, která mohou v české společnosti vyvolávat obavy z relativizace národní identity nebo historických zkušeností. Strategickým přístupem proto zůstává otevřený dialog, důsledná historická reflexe a udržení rovnováhy mezi evropskou spoluprací a ochranou kulturní a politické identity České republiky.