Zamyšlení: Rozhodnutí (Jan Konfršt)

Rozhodnutí

K oněm třem letům, která jsme si zvykli označovat jako covidová, se budu vracet ještě dlouho. A nikoli jen nostalgicky vzpomínat, považuji je ve vztahu k našim úvahám, jak se vyrovnat s prostředím, ve kterém žijeme, za zlomová. Nacházím totiž neustále nové možnosti, jak na ně nahlížet a nabízejí se mi tak stále nové úhly pohledu na samu skutkovou podstatu věci.

Od samého počátku šíření nemoci, která byla charakterizována jako velmi nakažlivá a může nezřídka skončit i úmrtím, jsme byli vyzýváni k maximální obezřetnosti a informováni o tom, že jedinou relevantní možností, jak se ochránit, je nechat se oočkovat. Nikoli však povinně. Bylo ponecháno na rozhodnutí občana, zda tuto možnost využije.

Nestojí alespoň dodatečně za zamyšlení, že jsme, anebo jemněji řečeno, zda jsme nebyli záměrně informováni nepravdivě? Anebo lidově řečeno, že tady „něco nehrálo“? Že něco „nešlo dohromady“? Smrtelná nemoc a dobrovolné očkování? Na ulicích budou mrazáky plné mrtvol (věta vyřčená v televizních zprávách, aniž byla označena za šíření poplašné zprávy) a kolem nich budou moci chodit neočkovaní lidé? Mám za to, že jsme jako společnost prošli v oněch třech letech velkou zkouškou a hodnotit ji jako úspěšně absolvovanou bych označil za troufalost. Mám za to, že ze šíření polopravd a nezřídka i otevřených lží v hlavním informačním proudu se v tomto čase a bohužel i poté stal zvyk a společnost prosákla neupřímností. Že došlo k rozkladu morálních hodnot a do jisté míry i rozpadu osobnosti Člověka. Že byly ze dne na den pošlapány hodnoty do toho času prosazované jako nezpochybnitelné a ze soukromí lidské bytosti se stala věc veřejná. „Ještě včera“ nesměla sestra v čekárně před ordinací oslovit dalšího pacienta jménem z důvodu ochrany osobních údajů, neboť návštěva lékaře byla vnímána jako intimní součást jeho života a „druhý den“ nahradila otázka „jste očkován?“ jindy běžný pozdrav. A nejen při návštěvě lékaře. Práva dotazovat se na zdravotní stav si rázem přivlastnili i zaměstnavatelé, jen aby si usnadnili život ve vztahu k zaměstnanci.

Došlo k nežádoucímu posunu vnímání přípustného a servilita souhlasu se zásahem do soukromí toho druhého, přičemž těmi druhými jsme si vždy byli a budeme i nadále navzájem, měla za následek i postupné ztráty individuality člověka. Jeho osobnosti a v důsledku i národní hrdosti.

Rodíme se jako svobodné bytosti. Abychom však mohli prožít život v plnosti, v rovnováze mysli a duše, je nezbytné vracet se ke včerejšímu dni, avšak nikoli jen vzpomínat na to, co bylo řečeno, ale především pátrat po tom, co vyřčeno nebylo, ale být mělo! Nezaznamenal jsem kupříkladu žádné závěrečné vyhodnocení zaměřené na naše vyrovnání se s jistě závažnou nemocí. Žádné závěrečné statistické vyhodnocení. Porovnání s nemocností, případně s mortalitou, ve vztahu k pravidelným vlnám chřipkového onemocnění v letech předchozích. Nezaznamenal jsem žádnou statistiku s relevantními údaji o dopadu na průběh ostatních onemocnění odsouvaných ve prospěch covidu do pozadí, o dopadu na následný psychický stav společnosti, o čase poté ani nemluvě. Mám za to, že zmíněná, a navíc jsem přesvědčen, že i záměrná neinformovanost nás občanů je dokladem, že se ve skutečnosti v daném období nejednalo o naše zdraví, ale o zmocnění se naší mysli. Naší duše. A je dokladem nerovnoprávného postavení občana ve vztahu ke státu.

Jinak řečeno, volám po kritickém myšlení, které se ve školách nevyučuje, neb je mocným na překážku v prosazování jejich ega. Je však i příčinou často opakovaných chyb minulosti. A mám za to, že nedostatečná výchova ke kritickému myšlení každé nastupující generace stojí v pozadí neprobouzené touhy Člověka dopátrat se, v čem tkví hlubina samotné podstaty lidství. A to od počátku naší civilizace. Jen kloužeme po povrchu věci, spokojujeme se s málem. Ducha od těla oddělit nelze, přesto je nám povrchnost v přístupu k hodnotám života na překážku v odhalení jeho velikosti.

Strachem z konečnosti života a s ním spojenou nevírou v jeho pokračování se necháváme svazovat. Nedopřáváme své mysli volnost tolik potřebnou pro to, abychom se dokázali přenést přes běžné starosti všedních dní. A přitom právě mezi nimi, v oněch drobných mezičasech mezi nimi je dost prostoru pro uvědomění si krásy nikdy nevyčerpatelné a jen na první pohled zdánlivé všednosti. Právě v oněch okamžicích tkví dosud nepoznaná krása života. Ony okamžiky jsou synonymem nezávislosti, odpoutanosti od tlaku okolního světa. Nevírou v pokračování života a obavami, že čas, který máme k dispozici v rámci jednoho konečného života, je nedostatečný na to, abychom porozuměli složitostem okolního světa, si bráníme poznat a zažít, v čem spočívá výjimečnost naší formy života, naší existence.

Ano, skutečně jsme výjimečnou formou života, ale… a zde je použití spojky vyzývající k zastavení se a zamyšlení nad předchozí větou na místě. Jsme totiž výjimeční i v tom, jak si dokážeme život komplikovat. A jsme v této činnosti i dost vynalézaví. Životem v 3D prostoru se utvrzujeme v tom, jak je pro naši existenci hmota nezbytná a o to víc upozaďujeme její duchovní složku, na níž je přitom naše výjimečnost vystavěna. Ano, jsme výlučnou formou života, potíž však nastává ve chvíli střetu výlučnosti druhu s představou o výlučnosti osobní spojenou se snahou ji prosadit, obzvláště je-li podporována egem a zaměňována za poslání.

Považujeme se za výjimečnou formu života, jsme obdařeni duší, vládneme dosud plně neodhalenou silou myšlenky, přesto máme potíže s návratem do žitého stavu čistého lidství. Zacyklili jsme se totiž v představě, že způsob existence v 3D hmotném prostoru při respektování všech psaných i nepsaných pravidel upřednostňujících hmotu před duchem je jedinou variantou nejen jak žít, bohužel až příliš často i jen přežít.

S prohlubujícími se restrikcemi, které jsou s takto pojímaným způsobem života svázány téměř pupeční šňůrou však v rámci rovnováhy, bez níž vesmír nemůže existovat, přichází přece jen jistá míra střízlivění. Postupné uvědomování, že se náš současný svět začíná nápadně podobat životu v MATRIXU. Věta „co bys chtěl, je to Matrix,“ se pomalu (ale nezadržitelně?) stává úslovím dnešní doby a dokládá, nakolik v tom nepříliš příznivém slova smyslu předbíháme budoucnost. Do jaké míry si neuvědomujeme, že doba, v níž vyspělé technologie dokáží převzít chod našeho života do svých rukou, nemusí být příliš vzdálená. Že na onom sci-fi usilovně pracujeme už teď. Že se na splétání stále těsnějšího kabátce z vláken příkazů, zákazů a zákonů, v němž se nám dýchá stále obtížněji, podílíme každý svým dílem… no ale stále to ještě jde.

Andy a Larry  Wachowski představili světu svůj film Matrix v roce 1999. Byl charakterizován jako sci-fi příběh, odehrávající se někdy ve vzdálené budoucnosti. Tématu války se stroji, obecně s technologiemi, které převzaly vládu nad člověkem a rozhodují o jeho přežití, se věnovala filmovým zpracováním řada autorů. Matrix však vnímám jako výjimečný symbol. Jako velmi silný apel pro Člověka, že za plnohodnotně prožitý život ve svobodě bytí je třeba podstupovat celoživotní zápas. A apel – neotálet! Postoj „… ale vždyť není tak zle, co pořád máš“ může na čas upokojit. Může si jím člověk dopřát klidnějšího způsobu žití, jeho zrádnost ale spočívá v tom, že čím později si uvědomí, že už začíná mít potíže s dýcháním, je pro nápravu věci třeba vynaložit mnohem více energie.

Snadnější a účinnější je usilovat o svobodu trvale. Sice v trvale pomíjivém, přesto však trvale přítomném okamžiku. Právě v nich, v oněch časově téměř neměřitelných úsecích našeho života, kterých je však nekonečně mnoho (nekonečně mnoho, neboť jsou nekonečně krátké), rozhodujeme o jeho kvalitě. A soudím, že v době nedávno minulé, jsme se jako bytosti logicky uvažující věru neprojevili. Mám za to, že jsme Matrixu našich životů otevřeli dveře svých domovů dokořán a pozvali ho nejen na krátkou návštěvu. Myslím, že jsme v tomto mezidobí pozapomněli, jaké vlastnosti tvoří pilíře důstojného života. Žitého v duchu skautského slibu… Sloužit Nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, s heslem Semper parati zakotveném v srdci. Myslím, že jsme zmiňovaná tři léta v duchu hesla Buď připraven, rozhodně neprožili. A s hesly skautského zákona:

SKAUT JE PRAVDOMLUVNÝ a SKAUT JE ČISTÝ V MYŠLENKÁCH, SLOVECH i SKUTCÍCH

byli rovněž na štíru.

Dílem možná proto, že jsme se lety předchozími prožitými v relativním klidu nechali příliš ukolébat. Možná. Možností se nabízí víc. Shrnout je lze snadno: Zapomněli jsme, že zápas o svobodu bytí je zápasem nikdy nekončícím. A může dojít i, řečeno výstižně, k únavě materiálu, jak ilustrativně dokládá rozhovor agenta Smithe se Cypherem, ve filmu Matrix.

Cypher, jeden ze členů Morpheovy lodi Nabuchodonozor, unaven letitou válkou mezi stroji a lidmi a znechucen slepou vírou Morphea v proroctví o Vyvoleném podlehne své prohlubující se slabosti a začne si přát, aby nebyl odpojen od Matrixu a nedozvěděl se tak, jaká je skutečnost. A stává se symbolem nejen zrady na svých blízkých, ale, což si nepřipouští, především na sobě samém. Stává se symbolem odevzdání vůle, podvolení se systému, symbolem rezignace na hledání smyslu své existence. Symbolem podvolení se vlastní pohodlnosti.

Jeho slova, která pronáší nad talířem s krvavým steakem hovoří za vše. „Já vím, že tenhle steak neexistuje. Vím, že když si ho strčím do pusy, Matrix řekne mýmu mozku, že je šťavnatej a moc dobrej. Víš, co jsem si uvědomil po těch devíti letech? Nevědomost je sladká.“ Nechci si nic pamatovat, nevědomost je sladká, říká agentu Smithovi.

Matrix vnímám jako metaforu našeho života současného. Je pro mne modelovou ukázkou, s jakými vlastnostmi se Člověk od nepaměti potýká. S jakou mírou a s jakým utrpením, jak fyzickým, tak psychickým, se musí dlouhá léta vyrovnávat, chce-li si zachovat lidskou důstojnost. Je pro mne připomínkou lidské slabosti a z ní vyplývajícího nebezpečí pro budoucnost.
Žádný svět však není černobílý, každá jeho strana má svůj protipól a jím je v Matrixu svět Nea, ústřední postavy symbolizující nezlomnost a neutuchající víru v nastoupenou cestu. Protipólem je i rozhovor Nea s agentem Smithem v závěru třetího dílu Matrixu.

„Proč, pane Andersone, proč, proč? Proč to děláte? Proč, proč vstáváte? Proč dál bojujete? Věříte, že teď za něco bojujete? Za víc než svoje přežití? Můžete mi říct, co to je? Víte to vůbec? Je to svoboda, nebo pravda anebo mír? Nebo snad láska? Iluze pane Andersone, jen šálení smyslů, provizorní konstrukce ubohého lidského intelektu, který se zoufale snaží ospravedlnit existenci, která nemá význam ani účel. Všechno je to umělé, tak jako Matrix sám. I když jen lidé mohli vymyslet něco tak fádního, jako je láska. Vždyť vy, už to pane Andersone, teď musíte vědět. Nevyhrajete. Nemá smysl dál bojovat… proč, pane Andersone, proč si nedáte říct?“
Tolik slova agenta Smithe k Člověku ležícímu na zemi, zcela vyčerpanému fyzicky, avšak nezlomenému na duchu. A jeho odpověď? Jen čtyři slova:

„Já se tak rozhodl.“

Do ocitovaných rozhovorů je zakódována neslučitelnost dvou antagonistických přístupů k Životu a pro diváky filmu, v němž mohou spatřit silnou podobnost se světem, v němž žijí, nevyřčená otázka: Na kterou se přikloníš, Člověče? Po jaké cestě Životem se vydáš? Cestou

„nechci si nic pamatovat“,
či
„já se tak rozhodl.“

Cestou pohodlného, leč prázdného života, či cestou nekončícího hledání a objevování nového, byť občas provázenou nepřízní okolního světa a případně i fyzickou bolestí? Závěrečné poselství, dokreslující sílu lidského ducha vložili autoři filmu do závěru třetího dílu Matrixu.

Neo, přestože probíhá závěrečná bitva mezi stroji a lidmi o přežití, odchází do ústraní, neb již ví, že je jen na něm, aby nalezl jinou možnost, jak v zápase o existenci lidstva, o zachování samotné podstaty lidství, obstát.
A do zamyšleného setkání s temnotou vystoupil ze svého světa niterného ticha jako Člověk obdařený silou poznání žitého symbolu monády.

Vědom si, že světlo a temnota, temnota a světlo tvoří

NEDĚLITELNÝ CELEK.

Že světlo bez temnoty a temnota bez světla by zanikly. Že jsou na sobě existenčně závislé. Že v krystalické čistotě, bez protipólu tečky opačné polarity ve svém středu, by ztratily důvod své existence. Že vyjádřením dokonalosti je právě sice onen malý, přesto nezbytný bod, skýtající záruku pokračování Života v dualitě světa, který je naším domovem.

Porozuměl žité dualitě našeho světa, jíž se stal v plnosti svého života nositelem a současně poslem pro jeho pokračování. Stal se v pravdě VYVOLENÝM. Jen proto mohl přežít, přestože čelil po dlouhá léta přesile temnoty. Přežil, neboť byl respektován. I ona, temnota, potřebovala jeho. Potřebovali se navzájem. Jeden skrze druhého poznával své slabiny. Neo prošel branou prozření, že jedině v trvalém setkávání se se svým protipólem založeném na vzájemném respektu je záruka pokračování Života. Že vzájemný respekt je oním kruhem obepínajícím monádu světla a temnoty. Světla s temným bodem uprostřed a naopak.

Vybaven silou myšlenky poznaného mohl proto jako zástupce světla vstoupit do světa temnoty. Mohl se jí nechat pohltit a dát jí tak poznat, že bez něj, bez jeho přítomnosti v sobě, by zanikla. A hloubka vzájemného respektu boj ukončila.

Symbol monády nás provází celý Život. Všichni a trvale jsme nositeli obou polarit. Světla i temnoty. V nesplnitelné touze stát se nositeli a následně i šiřiteli POUZE světla bez respektu jeho protipólu nejen ve svém okolí, ale i v sobě, si nejenže klademe nesplnitelný cíl, tj. vymanit se ze světa duality, ale zapomínáme, že je to právě ona – temnota, která je zdrojem veškerého našeho poznání. Postrádám nezbytný respekt k tomu, s čím nechceme mít nic společného. S TEMNOTOU v sobě, která nám přitom umožňuje odhalit naše slabiny. Sami si tak klademe překážky. Vystoupat na vrchol hory, do života ve svobodě z poznaného nám dopomůže jen rozhodnutí prožít ho v pochopené plnosti jednoty temnoty a světla.

Dokladem životodárného vzájemného respektu světla a temnoty nám budiž slova z Knihy knih.

⁶Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby
Předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan.
 ⁷Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“
 Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel
jsem zemi křížem krážem.“ ⁸Hospodin se satana
zeptal: „Zdali pak sis všiml mého služebníka Jóba?
Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný
a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ ⁹Satan
však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí
Boha bezdůvodně? ¹⁰Vždyť jsi ho ze všech stran
ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu
jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.
 ¹¹Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co
má, hned ti bude do očí zlořečit.“ ¹²Hospodin na
to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším,
co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“
A satan od Hospodina odešel.
                                Jb(1; 6-12)

Lze nabídnout ilustrativnější ukázku setkání ústředních postav dvou světů, setkání zástupců světla a temnoty, Boha a Satana, v níž vzájemný respekt slouží ku prospěchu obou stran? Jak je pro náš život v prostředí duality důležitá rovnováha? Co pro nás znamená vyváženost duše a mysli?

Na závěr si dovolím ocitovat slova českého básníka Jána Kollára z básnické sbírky epigramů Slávy dcera.

„Pracuj s chutí usilovnou
na národu roli dědičné.
Cesty mohou býti rozličné,
jenom vůli všickni mějme rovnou.
Bláznovství jest chtíti nemistrovnou.“

Já se tak rozhodl.

Jan Konfršt
23. 4. 2025