Zamyšlení: Po volbách (Jan Konfršt)

Můžeme stavět stále rovnější, širší, dokonalejší úseky silnic, či dálnic, přemýšlet o tom, jak projektovat bezpečnější křižovatky, či ještě lépe mimoúrovňové křížení silnic, zamýšlet se obecně nad dokonalejší infrastrukturou, zpříjemňující nám život, dopravním nehodám tímto způsobem však zabránit nedokážeme. O tom, kolik se jich ještě stane a jaký budou mít dopad na jejich účastníky, rozhoduje nikoli kvalita cesty, na niž se v životě vydáváme, ale naše vlastnosti. Respekt k hodnotám, které Život charakterizují. Úcta k němu a vzájemná tolerance mezi námi, lidmi dosud nedokonalými, kteří se na cestu vydali a na životních křižovatkách se potkávají. 

A mám za to, že co v posledních letech nejvíce postrádáme, čím si svoji životní pouť hodně znesnadňujeme, je právě vzájemná intolerance. Neochota, spíše nechuť zamýšlet se nad odlišnými pohledy na věc kohokoli druhého. I toho, koho jsme možná považovali za člověka blízkého, možná i přítele. 

Mám za to, že jsme svědky nebývalého útoku na svobodu myšlení, čehož důkazem byla z mého pohledu v nedávné době vyhrocená předvolební kampaň. Co však považuji za zarážející, je skutečnost, že si nikdo z jejich aktérů nespojil pro mě tuto smutnou skutečnost s obdobím jen nedávno minulým. S obdobím covidu. S tím, s jak masivním útokem na svobodu Člověka, na jeho osobní integritu jsme se v tomto období setkali. Vyvodit z toho mohu jediné, cosi ještě závažnějšího. Že globalizace světa je jako pavučina, jejíž jednotlivá a okem neviditelná vlákna zasahují do všech oblastí našeho života. A dovolují, respektive nedovolují věnovat se, či upozorňovat na souvislosti, prokazující vůli těch skutečně mocných, kteří však zůstávají trvale v pozadí. 

Mám za to, že dokladem nastíněného pohledu je skutečnost, v jak zúženém informačním poli jsme „veřejnoprávními médii“ cíleně udržováni. Jaké informace jsou nám předkládány a jak je nám podsouváno, co považovat za důležité. Nestojí za zamyšlenou, jaká je skladba zpráv i jaká je jejich dramaturgie?

O tom, že se v Indii zřítil do rokle autobus a kolik lidí zemřelo, se dozvíme. Ale o čem ve stejnou dobu spolu jednali indický premiér Naréndra Módi a ruský prezident Vladimir Putin při vzájemném setkání, však nikoli. Co je přitom pro náš život důležitější, je doufám nabíledni. 

Mám za to, že v tom, proč jsme zahlcováni „balastními“ informacemi, je záměr – abychom neměli čas ani prostor pro posouzení, co je pro náš život důležitější, podstatné. Abychom si uvědomovali, jak rychle se v dnešním překotně se vyvíjejícím světě posouvá význam slov. Jak cíleně a důsledně je nám podsouváno, že snaha o zachování identity národa, ochrana národních zájmů, je označována za populizmus a je-li v čase důsledná, tak za extrémizmus. Stačí se přitom vrátit jen o několik let zpět a připomenout si – byla polovina britských občanů, těch, kteří v referendu hlasovali pro vystoupení z EU, byla označena za populisty? Bylo vystoupení Velké Británie z EU v konci označeno za snahu rozložit EU? A dnes? Myšlenka o vystoupení z EU (kterékoli země) se stala synonymem snahy o její destrukci a je proto žádoucí potlačit takovéto snahy v zárodku, je přece pískem v soukolí centralizované moci.

Mám za to, že právě v době covidové jsme procházeli životní zkouškou a mám za to, že právě v tomto čase jsme rozhodovali každý sám za sebe, jakou cestou se vydáme jako jednotlivci, tak i celá společnost. 

Mám za to, že právě v tomto čase jsme vložili do rukou politiků více pravomocí, než jim náleží. Že jsme jim odevzdali příliš velký díl své svobodné vůle a pozapomněli, že jejich rozhodování je podmíněno, umožněno životním postojem jednoho každého z nás. Já, ty, každý z nás je jednou z vlásečnic velmi rozsáhlého podhoubí, z něhož po čase vyroste v mechu plodnice – viditelná houba. Já, ty, každý z nás, byť jakkoli nepatrným, a přesto každý svým důležitým dílem rozhodujeme o tom, zda ona plodnice bude oku lahodící hřib královský, či jedovatá muchomůrka zelená – v naší představě politik sousedního státu považovaný za extrémistu, či dokonce agresora. Čas je však veličina pomíjivá. Doba života plodnice je v porovnání s životností podhoubí krátká. Politici přicházejí a odcházejí, my své životy žijeme dál. O to více bychom si měli být vědomi, komu a v jakém rozsahu dovolíme vstoupit do svého hájemství – života ve svobodě. A že existuje i někdo ještě mocnější v pozadí, ve skrytu? Inu – ano. Ale i o jeho moci, o tom, jak ovlivní chod našeho života, rovněž rozhodujeme. Jen je třeba opustit myšlenkovou past, ve které se vězníme. Opustit představu, že náš současný život je životem jediným, ale začít ho vnímat jako jeden ze záblesků Života věčného.

Žijeme v době naplněné energií nejistoty, obav, strachu podsouvaného a spojeného s tím či oním, v té či oné podobě. Současně však i v době velké výzvy říci rozhodné NE životu, o jehož náplni budou i do budoucna rozhodovat jen ti druzí. Tvůrci a současně zastánci systému, po jehož proměně toužíme (?)
Možná více než kdy jindy žijeme v čase velké příležitosti vyprosit se z jařma strachu. Uvědomit si, jak strach zatemňuje mysl.

Jsem však na rozpacích. Opravdu toužíme po změně? Nežiju já sám ve světě jakési iluzorní představy? Vždyť řeč čísel vypovídá o něčem jiném, než co jsem dosud uvedl. V nedávno proběhlých volbách do parlamentu dal stranám, které se ocitly v opozici jen díky větší volební účasti, prakticky stejný počet jako ve volbách před čtyřmi lety. A to bez ohledu na kauzy (dozimetr, bitcoin…), které je během vládnutí provázely. Bez ohledu na klesající kvalitu života (dostupnost bydlení, svoboda projevu, narůstající zadluženost osob i státu…), bez ohledu na to, jak protiprávnímu jednání jsme byli vystaveni v covidovém období.

Ba co víc – z povolebních prohlášení teď již opozičních politiků jsem se dozvěděl, že musí nyní již jako jediné demokratické strany hájit demokratické principy naší společnosti. Takže jsem se o sobě vlastně dozvěděl, že jsem ne-demokrat, neboť jsem jim nedal svůj hlas. Či snad populista, nebo nedej bože přímo extrémista?
Nepřímo byly za populisty prohlášeny miliony voličů, kteří projevili vůli změnit způsob vlády! Nepřímo byli označeni za ne-demokraty, přestože se zúčastnili demokratických voleb. A přemýšlím, jaké pohnutky měli ti, kdo po změně nezatoužili. Volili „ty své“ jen ze setrvačnosti? Zvítězily v jejich úvahách emoce nad racionálním vyhodnocováním faktů? K jakékoli změně však může dojít teprve tehdy, až člověk dokáže hodnotit situace s odstupem. Nezávisle na emocích, které vyvolávají.

Přemýšlím – jakými cestami se ubírají myšlenky Člověka, který se pasívně smiřuje s klesající hodnotou života a nereaguje protestem (nemám na mysli formu, ale podstatu věci) proti narůstající zvůli těch, jimž dobrovolně vkládá svoji vůli do rukou. A uvědomuji si, že k žádoucí změně, směřující k návratu k hodnotám života, posilujícím duchovní stránku své existence, jejímž synonymem je víra v samotné lidství, nedojde dotud, dokud budeme svádět, zdá se, nekonečný zápas s temnou stránku své mysli. 

Žijeme ve složitém světě. Je však dobré mít trvale na paměti – ve světě, který si od nepaměti vytváříme sami. Jsem přesvědčen, že máme přetrvávající potíže s poučením se z minulosti.
Že utrpení, které Člověk zažívá uprostřed vojenského konfliktu na válečném poli, vždy bylo a je důsledkem našeho válečnického myšlení obecně. 
Myšlení, které je odrazem osobní nespokojenosti s vlastním životem.
Že do toho, co se odehrává navenek, se v zástupné formě promítá odtržení Člověka od prapodstaty Života.
Že žijeme v trvalém konfliktu sami se sebou v procesu hledání spravedlnosti, od níž si slibujeme, že v jejím rámci by byl život snesitelnější, přívětivější. 
Potíž je v tom, že přestože víme, jakou podobu jsme jí přisoudili, že víme, má-li mít obecnou platnost, musí být slepá, chováme se opačně. Řešení ve sporech, které život přináší (tak se nejběžněji vyjadřujeme; jedná se přitom o eufemizmus, jímž se snažíme vyvázat se z nepřiznané osobní odpovědnosti, která stojí v pozadí každého sporu), hledáme nikoli v rovině nadosobní, o nadčasové raději ani nemluvě, ale v egoistickém pohledu na věc. 
Půtky politiků, snažících se prosadit ať již stranické, v horším případě ryze osobní zájmy, jsou toho dokladem. A nikoli jen v čase přítomném.
Současné přetrvávající válečné konflikty bohužel dokládají, že si stále neuvědomujeme absurditu přesvědčení, že válku lze vyhrát bojem; že prostředkem k jeho ukončení je pouze jednání, nemá-li být přetrvávající hořkost z porážky jedné strany rodícím se zdrojem dalšího konfliktu v budoucnosti. A není důležité, jedná-li se „pouze“ o niterný konflikt Člověka se sebou samým, spor sousedský, či o „horkou“ válku mezi státy. Podstatným vždy zůstane (tak bylo, je a bude), zda Člověk v sobě najde odvahu odložit svoje osobní egoistické uvažování, hledající řešení vyhovující pouze jeho jednostranným zájmům, či projeví-li ochotu porozumět motivu konání „toho druhého“, jimiž jsme si všichni navzájem. Jevit ochotu ho pochopit, což je současně i cesta, jak více porozumět i sobě samému. Tomu, co se odehrává v temných zákoutích vlastní mysli.

Válka, války, boje odehrávající se vně, mimo nitro Člověka, skončí až tehdy, až Člověk přestane bojovat sám se sebou. 
Až přestane naslouchat onomu našeptávači, snažícímu se ovládnout jeho mysl a tím i jeho chování. 
Až se přestane rozhodovat na základě emocí a o tom, jak se zachovat v té či oné situaci, rozhodne chladná, logická úvaha, podložená hlubokým respektem Života.

Svět byl, je a vždy bude jen takovým, jaký si vytvoříme. V krajních polohách nepřátelský, či láskyplný. Pořadí dvou možností, v jakém světě chceme žít, jsem zvolil záměrně. S rozmyslem. Jeho tvorba je proces dlouhodobý. Trvá desetiletí, staletí. Tisíciletí. 

Po krátkém nadechnutí se ve prospěch života v prostředí svobody a tolerance na počátku devadesátých let minulého století však začaly převažovat v našem uvažování vlastnosti, které člověka nešlechtí. Egoizmus. Snaha vytěžit z okamžité slabosti druhého maximum pro sebe na úkor možnosti žít v nedaleké budoucnosti ve světě, v němž spolupráce je vyjádřením uvědomění, v čem spočívá duchovní podstata Člověka – zástupce tvořivé, tvůrčí formy života zde, na Zemi. 

Co zažíváme nyní, je však dokladem, na jak myšlenkově nezralých, od duchovní podstaty člověka odtržených základech začalo budování společenství ať již ekonomických, či vojenských. EU či NATO. Jaká motivace byla od počátku řídící, nosnou energií, jejímž synonymem se stala mantra trvalého růstu. 

Myslím, že již je načase rozloučit se s představou o spokojenosti Člověka podmíněné tímto nesplnitelným snem. Vždyť přece víme, že žádný strom až do nebe nevyroste a víme, že čím je vyšší, tím je zranitelnější při rozmarech počasí.

Myslím, že již je načase rozloučit se s představou odtrženou od podstaty lidského bytí, díky níž se navzájem zotročujeme.

Myslím, že již je načase nechat se historií poučit a myslet to se sebou konečně vážně. 

Jan Konfršt
3. 11. 2025